ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.653.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 653/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobce M. N. , zastoupeného JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, proti žalované Z. S. , zastoupené Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 16, o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 228/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2007, č. j. 40 Co 480/2007-193, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2007, č. j. 40 Co 480/2007-193, se zrušuje věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 10. 2004, č. j. 15 C 228/2003-62, vyloučil z exekuce prodejem nemovitostí, vedené oprávněnou Z. S. pod sp. zn. Ex 0149/03 u Exekutorského úřadu v Olomouci proti povinné M. N., podíl ½ na domě č. p. objekt bydlení na pozemku parcela č. st. a podíl ½ na pozemcích p. č. st. zastavěná plocha a nádvoří, p. č. ostatní plocha a p. č. ostatní plocha, vše zapsané na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území Horní Loděnice u Katastrálního úřadu Olomouckého kraje, katastrální pracoviště Olomouc (výrok I.); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Okresní soud uzavřel, že exekucí nebyl postižen ani majetek patřící do společného jmění manželů („SJM“) ani majetek, který lze za takový považovat podle §262a odst. 1 o. s. ř., jak předpokládá §267 odst. 2 o. s. ř., vzhledem k tomu, že §262a o. s. ř. se netýká zúžení SJM soudním rozhodnutím (ale pouze smlouvou) a že uplynutím 3leté lhůty k vypořádání SJM dle §150 odst. 4 občanského zákoníku (18. 5. 2002) došlo ze zákona ke vzniku podílového spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky k exekucí postiženým nemovitostem. Za této situace nelze vést exekuci spoluvlastnického podílu žalobce a již ani není třeba se zabývat povahou či okamžikem vzniku závazku manželky žalobce.
Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního soudu změnil tak, že žalobu na vyloučení spoluvlastnického podílu k výše označeným nemovitostem zamítl; žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně, jakož i náklady odvolacího a předchozího dovolacího řízení (sestávající z náhrady hotových výdajů a odměny ustanovené zástupkyně Mgr. Lammelové) do 3 dnů od právní moci rozsudku České republice na účet Okresního soudu v Olomouci; současně uložil žalobci zaplatit státu náklady řízení 1.140,- Kč na účet Krajského soudu v Ostravě do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že nebylo prokázáno, že by v době uzavření smlouvy o půjčce z 19. 4. 2002 mezi žalovanou jako věřitelkou a M. N. (manželkou žalobce) jako dlužníkem, jejímž předmětem bylo 660 000,- Kč a jejíž realizaci zprostředkovala svědkyně A. P., žalovaná jako věřitelka věděla o rozsudku o zúžení společného jmění žalobce a jeho manželky až na věci tvořící běžné vybavení domácnosti (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 1999, č. j. 20 C 21/99-8, v právní moci 18. 5. 1999). Soud tedy uzavřel, že exekucí postižený podíl manžela povinné na nemovitostech vyloučit nelze pro nesplnění zákonného předpokladu vymezeného v §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Žalobce v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a odmítá názor odvolacího soudu, že institutem zúžení SJM podle §148 občanského zákoníku - byť ve formě soudního rozhodnutí - SJM nezaniká, není důvod ho vypořádávat a nenastává ani právní fikce vzniku podílového spoluvlastnictví podle §150 odst. 4 občanského zákoníku. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že odvolací soud byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3297/2006, že došlo-li k zúžení SJM na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, došlo současně k zániku SJM k ostatním věcem netvořícím vybavení společné domácnosti; tyto věci podléhají vypořádání a v projednávané věci platí ohledně takových věcí nevyvratitelná domněnka vzniku podílového spoluvlastnictví. Přesto se odvolací soud podle dovolatele tímto názorem neřídil a uzavřel, že žalobu je třeba zamítnout s odkazem na §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť ke dni vzniku vymáhané pohledávky nebyla žalované jako věřitelce známa existence rozhodnutí soudu o zúžení SJM dlužnice a jejího manžela. Dovolatel také s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, a ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2211/2004, prosazuje, že v daném případě došlo k vypořádání SJM zaniklého ohledně věcí, které netvoří vybavení společné domácnosti (tj. i předmětných nemovitostí), a to nastoupením fikce vzniku podílového spoluvlastnictví. Ačkoli odvolací soud uvedl, že soudní praxe dovodila, že rozhodnutí soudu o zúžení SJM nahrazuje smlouvu manželů podle §143a odst. 1 občanského zákoníku, a má se za to, že §262a o. s. ř. platí analogicky i v případě zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM pravomocným rozhodnutím soudu, neuvedl již, která soudní praxe a kdy tento závěr dovodila a že má obecnou platnost; dovolatel tedy má za to, že tento závěr soudu je nepřezkoumatelný. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření z 1. 10. 2008 ztotožnila se závěry napadeného rozhodnutí. Uvedla, že odvolací soud se závazným právním názorem Nejvyššího soudu řídil, vycházel z něj a následně z něj vyvodil další právní závěry, nezbytné pro rozhodnutí. Stejná ochrana výslovně zakotvená ve vztahu ke smlouvě manželů o zúžení SJM musí být poskytována i pro případ soudního rozhodnutí o zúžení SJM, kdy věřitel také nemá možnost se o zúžení nijak dovědět, jak je tomu i v projednávaném případě, kdy do katastru nemovitostí byla tato skutečnost zapsána až v průběhu excindačního řízení po vypořádání SJM fikcí. Navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Předmětem dovolacího přezkumu je právní závěr odvolacího soudu, že exekucí postižený podíl žalobce na nemovitostech nelze vyloučit z důvodu nesplnění zákonného předpokladu vymezeného v §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (oprávněné nebyl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah rozsudku o zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, mylně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. (obsahujícího obdobnou úpravu jako v §262a odst. 1 o. s. ř.) exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle §267 odst. 2 o. s. ř. se obdobně postupuje, byl-li nařízeným výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů, avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který
a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy,
b) náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě.
V projednávané věci bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 1999, č. j. 20 C 21/99-8, v právní moci 18. 5. 1999, bylo zúženo SJM žalobce a jeho manželky až na věci tvořící běžné zařízení domácnosti. Mezi manžely nedošlo následně k vypořádání SJM dohodou ani rozhodnutím soudu. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2003, č. j. 46 Nc 4559/2003-7, byla nařízena exekuce, vedená žalovanou proti manželce žalobce k vymožení její povinnosti z platebního rozkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2002, č. j. 60 Ro 3798/2002-7. Dne 4. 6. 2003 vydal soudní exekutor Mgr. Ing. Radim Opletal exekuční příkaz Ex 0149/03-26 k provedení exekuce prodejem nemovitostí, jež byly v katastru vedeny dosud jako SJM povinné a žalobce. Žalobce se domáhal vyloučení svého id. podílu ½ na nemovitostech z exekuce, přičemž okresní soud jeho žalobě rozsudkem z 25. 10. 2004 vyhověl, avšak odvolací soud ji rozsudkem z 18. 10. 2005 zamítl s tím, že pokud za trvání manželství dojde ke zúžení SJM, neznamená to zánik SJM, neboť soud rozsudkem nemůže rozsah majetkového společenství manželů zúžit do té míry, že by je úplně vyloučil, a proto nelze ani uplatnit fikci vypořádání dle §150 odst. 4 občanského zákoníku; majetkové společenství manželů dosud trvá a žalobce neprokázal, že mu k označenému podílu na nemovitostech svědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (§267 odst. 1 o. s. ř.).
Ve věci již opět k dovolání žalobce rozhodoval také Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3297/2006, jímž rozhodnutí krajského soudu z 18. 10. 2005 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom vyjádřil názor, že rozhodnutím soudu o zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti dochází k modifikaci rozsahu SJM stanoveného v §143 občanského zákoníku, tedy k vyloučení věcí, které by jinak tvořily jejich SJM, až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, ze SJM. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že došlo-li k zúžení SJM na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, došlo současně k zániku SJM k ostatním věcem, které netvoří vybavení společné domácnosti (viz např. rozsudek z 27. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1476/2000) Věci, které byly takto ze SJM vyloučeny, podléhají vypořádání jako v případě zániku SJM. Pokud po zániku SJM k uvedeným věcem nenásledovalo do 3 let jejich vypořádání dohodou nebo nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí podle §150 odst. 4 občanského zákoníku ohledně nemovitých věcí nevyvratitelná domněnka vzniku podílového spoluvlastnictví .
Následně krajský soud – vázán tímto právním názorem - rozhodoval rozsudkem z 29. 11. 2007, jenž je nyní napaden dovoláním a jímž opětovně žalobu zamítl, tentokrát s odůvodněním (a odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 279/2003, týkající se posouzení předpokladů stanovených §267 odst. 2 o. s. ř. pro vyloučení věcí, o nichž byla pořízena smlouva o zúžení SJM), že nebylo prokázáno, že by v době vzniku vymáhaného závazku věřitelka věděla o rozsudku o zúžení SJM, tedy pro nesplnění zákonného předpokladu pro vyloučení věcí, uvedeného v §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud sice při své judikatorní činnosti přijal závěr, že ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. lze analogicky aplikovat i v případech, kdy SJM bylo zúženo rozhodnutím soudu (k tomu srov. usnesení z 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010). Rozsudkem o zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti však nemůže současně být vypořádáno SJM ohledně věcí ostatních, tyto věci tudíž podléhají vypořádání (dohodou, rozhodnutím soudu, nastoupením nevyvratitelné domněnky vzniku spoluvlastnictví), a to na rozdíl od věcí, jež jsou předmětem smlouvy o zúžení SJM (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3674/2008).
Nejvyšší soud již ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, nicméně je třeba zdůraznit, že pro rozhodnutí o vylučovací žalobě je rozhodující stav v době zahájení exekučního řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4583/2007) a k tomuto okamžiku soud zkoumá existenci práva nepřipouštějícího výkon rozhodnutí.
V projednávané věci začala plynout lhůta tří let podle §150 odst. 4 občanského zákoníku právní mocí rozsudku o zúžení SJM (18. 5. 1999) a počínaje dnem 19. 5. 2002 platí, že dotčené nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky. V době zahájení exekučního řízení (exekuce byla nařízena usnesením ze dne 18. 4. 2003) se tedy u exekucí dotčeného spoluvlastnického podílu na nemovitostech nejednalo ani o majetek patřící do SJM ani o majetek, jenž by bylo možno považovat za součást SJM. Proto bylo na místě aplikovat ustanovení §267 odst. 1 a nikoli odst. 2 o. s. ř., jak učinil odvolací soud.
Jelikož odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikatorní praxí Nevyššího soudu i se závazným právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3297/2006, dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo již z výše uvedených důvodů zrušeno, Nejvyšší soud se nezabýval další námitkou dovolatele, jež se týkala nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. l část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§243d odst. l věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu