ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.711.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 711/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Františka Ištvánka v exekuční věci oprávněné Mgr. J. L. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti povinné H. C. , zastoupené JUDr. Jindrou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Londýnská 55, pro 58.239,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 33 Nc 1150/2007, o dovolání oprávněné proti rozhodnutí Městského soudu v Praze z 25. 2. 2010, č. j. 29 Co 487/2009-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.300,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jindry Pavlové.
Odůvodnění:
Usnesením z 9. 2. 2009, č. j. 33 Nc 1150/2007-145 (zažurnalizovaným ve spise na listu č. 149), obvodní soud zastavil exekuci s odůvodněním, že podkladové rozhodnutí (usnesení Městského soudu v Praze z 19. 6. 2007, č. j. 35 Co 110/2007-241 /č. l. 3-6/), bylo po jejím nařízení nálezem Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07 (č. l. 121-127), vydaným na základě ústavní stížnosti oprávněné, zrušeno (výrok I.) a oprávněnou zavázal k náhradě nákladů povinné (výrok II.) a k zaplacení nákladů exekuce (výrok III.).
K odvolání oprávněné městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je skutečně dán, a že výroky o náhradě nákladů povinné a o nákladech exekuce odpovídají ustanovením §271 o. s. ř. a §89 exekučního řádu, zakotvujícím princip procesního zavinění.
Proti usnesení městského soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 a (byť bez výslovného odkazu) z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že závěr odvolacího soudu o procesním zavinění zastavení exekuce je v rozporu s judikaturou (s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 5. 2007, sp. zn. 25 Co 292/2007, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 2008, pod poř. č. 82). Podle jejího názoru návrh na nařízení exekuce podala důvodně (soud exekuci usnesením z 13. 9. 2007, č. j. 33 Nc 1150/2007-19, ostatně nařídil), takže „povinnost k náhradě nákladů řízení je na straně povinné, která jediná zavinila jak exekuci samotnou, tak i náklady s ní spojené“.
Povinná navrhla, aby „usnesení městského soudu bylo potvrzeno a dovolání jako nedůvodné zamítnuto.“
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Ačkoli totiž oprávněná v bodě A/ dovolání uvádí, že usnesení městského soudu „napadá v plném rozsahu“, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu argumentů, jimiž vyvozuje jak přípustnost tak důvodnost dovolání – napadá jen tu část rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil výroky usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů povinné (§271 o. s. ř.) a o nákladech exekuce (§89 exekučního řádu). V žádném z bodů A/ - D/ dovolání oprávněná nepředkládá argumenty, proč by měl být nesprávný závěr soudů obou stupňů o existenci důvodu k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., byl-li exekuční titul – a to skutkově nezpochybňuje ani ona sama – zrušen nálezem Ústavního soudu. Tím spíše pak oprávněná nepředkládá argumenty – formulací otázky zásadního právního významu – jež by měly vést k závěru o přípustnosti dovolání proti té části rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jediná věta (a to předposlední v bodě C/ na straně 3 /č. l. 199/) dovolání, že „exekuci není možno zastavit, protože dosud nebyly vymoženy náklady s ní spojené“, v tomto směru vést k závěru o přípustnosti dovolání způsobilá není, jelikož se (ne)správností rozhodnutí odvolacího soudu právě z hlediska aplikovaného ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ani nezabývá. Totéž platí o odkazu oprávněné na její dovolání ze 4. 11. 2008 (viz č. l. 99), jelikož to směřuje proti usnesení městského soudu č. j. 29 Co 200/2008-92, jímž odvolací soud dne 25. 7. 2008, tedy ještě před zrušením exekučního titulu nálezem Ústavního soudu, exekuci pro úhradu části vymáhané pohledávky podle §268 odst. 1 písm. g) , odst. 4 o. s. ř., tedy z jiného důvodu, částečně zastavil.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o nákladech exekuce, stejně jako usnesení o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61, a – jmenovitě ve vztahu k nákladům exekuce – usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č. 70).
Nejvyšší soud proto dovolání, bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), aniž se zabýval vadami řízení namítanými v bodě D/ dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že exekuční titul byl nálezem Ústavního soudu zrušen – ostatně na základě ústavní stížnosti samotné oprávněné – s odůvodněním, že jím byla porušena základní práva oprávněné, zaručená jí ustanoveními článků 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (č. l. 121), a že v bodě 23. odůvodnění Ústavní soud výslovně uvádí, že k věcné opodstatněnosti užití ustanovení §150 o. s. ř. – a právě o ně v exekučním titulu šlo – „se nevyjadřuje a ponechává vše na úvaze odvolacího soudu, který účastníkům vytvoří prostor k vyjádření svých argumentů k aplikaci §150 o. s. ř. a k jeho rozsahu“ (č. l. 127). Z uvedeného plyne mimo jiné, že po odklizení původního exekučního titulu má o (v předmětném exekučním řízení sp. zn. 33 Nc 1150/2007 vymáhané) náhradě nákladů nalézacího řízení teprve být nově rozhodováno; takovéto nové rozhodnutí by pak bylo novým exekučním titulem.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1.000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. b/, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2, §vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu