ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2913.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2913/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) R. V. , b) J. V. , c) M. V. a d) R. V. , všech zastoupených JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem v Rokycanech, ul. Josefa Knihy č. 177, proti žalované ING. MATAS - SLÉVARNA STRAŠICE, spol. s r.o. se sídlem ve Strašicích č. 287/1, IČO 64361381, zastoupené JUDr. Pavlem Kosnarem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady Pětatřicátníků č. 26, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti České pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 11 C 129/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2010 č.j. 56 Co 97/2010-115, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. srpna 2009 č.j. 11 C 129/2008-71 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech dne 8.12.2008 domáhali, aby jim žalovaná zaplatila 684.000,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovali. Žalobu odůvodnili zejména tím, že V. V. [manžel žalobkyně a) a otec žalobců b), c) a d)] byl "na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 7.2.2008 uznán postiženým" nemocí z povolání (silikózou prostou) a že "osobou odpovědnou za vznik nemoci z povolání byla určena" žalovaná jako poslední zaměstnavatel, u kterého V. V. pracoval za podmínek, za nichž tato nemoc z povolání vzniká. V. V. dne 3.6.2007 na následky nemoci z povolání zemřel a lékařskými posudky Fakultní nemocnice v Plzni, Kliniky pracovního lékařství, bylo vyčísleno bolestné na 1.200 bodů a ztížení společenského uplatnění na 4.500 bodů. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §328 odst.1 "zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce ve znění ke dni 3.6.2007" peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají, přešel nárok na odškodnění bolesti ve výši 144.000,- Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 540.000,- Kč na žalobce jako dědice po V. V., žalovaná však odmítá nároky uspokojit.
Žalovaná namítala, že náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění je náhradou nemateriální újmy a že jako "dávka ryze osobního charakteru" zaniká smrtí zaměstnance.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 27.8.2009 č.j. 11 C 129/2008-71 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 81.015,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Truxy a že je žalovaná povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Rokycanech soudní poplatek ve výši 27.360,-Kč. Poté, co zjistil, že podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 21.5.2009 č.j. 7 D 343/2007-114 "byli účastníky dědického řízení po V. V. všichni žalobci" a že nemoc z povolání byla u V. V. hlášena dne 20.6.2005, soud prvního stupně nejprve dovodil, že v tomto řízení uplatněný nárok na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je třeba posoudit podle "zákoníku práce účinného v den smrti pana V. V., tedy ke dni 3.6.2007". Z ustanovení §328 odst.1 věty první zákoníku práce, podle něhož peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají a které - na rozdíl od ustanovení §260 odst.1 dosavadního zákoníku práce účinného do 31.12.2006 - nestanoví, že by nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění zanikal smrtí zaměstnance, soud prvního stupně uzavřel, že "zákonodárce od 1.1.2007 umožnil přechod těchto pohledávek na účastníky dědického řízení po zemřelém zaměstnanci" a že "tento výklad je podporován též zněním ustanovení §365 zákoníku práce". Námitku žalované a vedlejšího účastníka o tom, že náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění jsou "dávkou ryze osobního charakteru, které smrtí zaměstnance zanikají", což odpovídá též ustanovení §579 občanského zákoníku, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že s ohledem na výslovnou úpravu v zákoníku práce nepřichází užití ustanovení §579 občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích v úvahu ani subsidiárně.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30.3.2010 č.j. 56 Co 97/2010-115 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 40.672,-Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Truxy. Odvolací soud dovodil shodně se soudem prvního stupně, že dosavadní právní úprava, obsažená v ustanovení §260 odst.1 zákoníku práce účinného do 31.12.2006, nebyla do nového zákoníku práce převzata a že proto právo na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění podle právní úpravy účinné od 1.1.2007 smrtí poškozeného zaměstnance nezaniká. Žalobci proto mají na požadované plnění nárok, když "pohledávka na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění existovala v době smrti V. V., zemřelého dne 3.6.2007, byla pohledávkou za žalovaným a je peněžitým právem, které podle platné právní úpravy existující i v době smrti V. V. přešlo na žalobce".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolaní. Namítá, že "nový" zákoník práce sice "výslovně nezmiňuje, že smrtí zaměstnance zaniká též právo na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění", že však "tento závěr vyplývá ze samotného charakteru této náhrady" a že "toto pojetí je i v souladu s úpravou obsaženou v ustanovení §579 občanského zákoníku" a odpovídá ustanovení §369 odst.1 zákoníku práce, v němž se uvádí, že náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění "lze vyplatit pouze a jen zaměstnanci, nikoliv však jeho dědicům". Žalovaná dále dovozuje, že V. V. nároky na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění za svého života neuplatnil a že tedy "ke dni úmrtí pana V. požadovaný nárok nevznikl" a "nemohl na kohokoli dalšího přecházet". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Souhlasí se závěry soudů o tom, že právo zaměstnance na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, které vzniklo po 1.1.2007, nezaniká smrtí zaměstnance a stává se v plné výši předmětem dědického řízení, a dovozuje, že ustanovení §579 odst.2 občanského zákoníku nelze užít, neboť má "přednost" speciální právní úprava odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Protože dovolání žalované není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř..
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jak zmiňuje v dovolání rovněž sám dovolatel, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že dne 20.6.2005 byla u V. V. zjištěna nemoc z povolání (silikóza prostá), že dne 22.9.2005 byl Fakultní nemocnicí v Plzni, klinikou pracovního lékařství, vydán lékařský posudek, jímž byl V. V. "uznán postiženým nemocí z povolání", který byl rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze dne 10.4.2007 zrušen a věc byla vrácena Fakultní nemocnici v Plzni, že Fakultní nemocnice v Plzni, klinika pracovního lékařství, vydala dne 4.7.2007 nový lékařský posudek, který byl rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze dne 7.2.2008 potvrzen, že V. V. dne 3.6.2007 zemřel, aniž by u žalované uplatnil právo na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a že dne 22.8.2008 byly vydány lékařské posudky o bodovém ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění V. V.
Za tohoto skutkového stavu řešily soudy (mimo jiné) právní otázku, zda právo na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění při odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání zaniká smrtí poškozeného zaměstnance, popřípadě zda může být uplatněno dědici zaměstnance, jestliže zaměstnanec své právo u zaměstnavatele za svého života neuplatnil sám. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §260 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do dne 31.12.2006, nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění smrtí zaměstnance zaniká. Podle ustanovení §260 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do dne 31.12.2006, ostatní peněžité nároky zaměstnance jeho smrtí nezanikají; do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdové nároky z pracovního poměru postupně přímo na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob.
Podle ustanovení §328 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného ode dne 1.1.2007, peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají. Do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdová a platová práva ze základního pracovněprávního vztahu postupně na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob.
Pracovní poměr a ostatní základní pracovněprávní vztahy zanikají smrtí zaměstnance; sjednaný pracovní závazek (závislá práce) může být zaměstnancem vykonáván jen osobně a nemůže přejít (být převeden) na někoho jiného. Ze základního pracovněprávního vztahu vznikají jednotlivé (odvozené) pracovněprávní závazkové vztahy, jejichž předmětem jsou peněžitá a nepeněžitá plnění. Nepeněžité závazky jsou vázány na osobu zaměstnance, nelze je převést na jiného a smrtí zaměstnance zanikají. Práva a povinnosti, které vznikly (odvozeně) z pracovního poměru nebo z jiného základního pracovněprávního vztahu, mohou přejít na jiného, jen jestliže v době smrti zaměstnance ještě trvaly a jestliže se projevují v podobě peněžitých práv (pohledávek) zaměstnance.
Ze srovnání znění ustanovení §260 odst.1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do dne 31.12.2006, a ustanovení §328 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného ode dne 1.1.2007, která upravují právní následky smrti zaměstnance, je nepochybné, že nová právní úprava, účinná ode dne 1.1.2007, již neobsahuje zánik nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění smrtí zaměstnance; podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 262/2006 Sb. byl z nové právní úpravy vypuštěn zánik nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění smrtí zaměstnance "s ohledem na novou úpravu úrazového pojištění" (v zákoně č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, byl totiž stanoven přechod nároku na dávku po jeho vzniku při smrti zaměstnance nebo jiné oprávněné osoby též u nároku na bolestné a u "příspěvku za ztížení společenského uplatnění" - srov. §36 tohoto zákona).
Zatímco podle právní úpravy účinné do 31.12.2006 zanikaly smrtí zaměstnance jeho nároky na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, i když je zaměstnavatel písemně uznal co do důvodu a výše nebo i když byly přiznány vykonatelným soudním rozhodnutím anebo i když k jejich vymožení byl nařízen výkon rozhodnutí (exekuce), podle nové právní úpravy, účinné ode dne 1.1.2007, nezanikají smrtí zaměstnance - jak je zřejmé z výše uvedeného - žádná jeho peněžitá práva, tedy ani nároky na náhradu za bolest a za ztížení společného uplatnění. Smrtí zaměstnance tedy veškeré peněžité pohledávky, které má zaměstnanec podle zákoníku práce nebo jiných právních předpisů, kolektivní smlouvy, vnitřních předpisů nebo smlouvy (dohody) za zaměstnavatelem, nabývají jeho dědici (k tomu, kdo je dědicem, srov. §473 až §480 občanského zákoníku, §175q odst. 1 o.s.ř.) nebo stát, jestliže dědictví nenabude žádný z dědiců (srov. §462 občanského zákoníku), popřípadě vypravitel pohřbu zaměstnance, jestliže bylo řízení o dědictví zastaveno a nepatrný majetek po zaměstnanci byl vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb (srov. §175h o.s.ř.), nebo, v případě předluženého dědictví zaměstnance, ten z jeho věřitelů, který peněžité pohledávky zemřeného zaměstnance převzal na základě soudem schválené dohody uzavřené mezi dědici a věřiteli zůstavitele [srov. §471 odst. 1 občanského zákoníku, §175p, §175q odst. 1 písm.c) a §175s o.s.ř.], nebo ten, kdo je nabyl v rámci likvidace dědictví. V případě, že zaměstnanec žil v době smrti ve společné domácnosti s manželem, dětmi nebo rodiči, nenabývají dědici jeho mzdová a platová práva ze základního pracovněprávního vztahu až do výše trojnásobku zaměstnancova průměrného výdělku; ve vztahu k pohledávkám na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění však žádné omezení ve prospěch uvedených osob není stanoveno, a proto se tyto pohledávky v plné výši stávají předmětem dědění.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění jsou "dávky ryze osobního charakteru" a že podle ustanovení §579 odst.2 občanského zákoníku smrtí věřitele zanikají. Ustanovení §579 odst.2 občanského zákoníku totiž - jak správně uvedly soudy - nelze pro úpravu pracovněprávních vztahů použít; podle právní úpravy účinné v době od 1.1.2007 do 13.4.2008 to neumožňoval tzv. princip delegace (§4 zákoníku práce), neboť ustanovení §579 odst.2 občanského zákoníku nebylo uvedeno mezi ustanoveními občanského zákoníku, jejichž užití by zákoník práce výslovně připouštěl, a neplatí to ani podle nyní (od 14.4.2008) účinné právní úpravy, když jeho subsidiární použití je vyloučeno vzhledem k výslovné úpravě obsažené v zákoníku práce.
Opačný názor nelze úspěšně dovozovat ani z toho, že podle ustanovení §369 odst.1 písm.b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného ode dne 1.1.2007, se náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění poskytne "zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání". Stejná dikce je totiž použita také vůči nárokům na náhradu za ztrátu na výdělku, za účelně vynaložené náklady spojené s léčením nebo věcnou škodu, u nichž nejsou (a ani nikdy nebyly) žádné pochybnosti o tom, že smrtí poškozeného zaměstnance nezanikají. Okolnost, že na místě zemřelého zaměstnance se nároky vypočtené v ustanovení §369 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinném ode dne 1.1.2007 poskytnou těm, kdo je nabyli na základě výsledků dědického řízení, jakož i to, že plnění smí převzít též zástupce zaměstnance nebo jiná oprávněná osoba, je v této souvislosti natolik samozřejmá, že nemusí být výslovně uváděna.
Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění, které vznikly zaměstnanci následkem nemoci z povolání, se poskytují jednorázově (srov. §196 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do dne 31.12.2006, a §372 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného ode dne 1.1.2007).
Náhrada za bolest a náhrada za ztížení společenského uplatnění jsou dílčími nároky z práva na náhradu škody příslušejícího zaměstnanci, který onemocněl nemocí z povolání. Náhrada za bolest představuje jednorázové odškodnění za bolest, kterou poškozený zaměstnanec pociťuje jak při samotném poškození zdraví, tak i při léčení a jeho průběhu. Náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného zaměstnance, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů.
Bolest a ztížení společenského uplatnění nemusí a obvykle také nevznikají současně. Náhrada za ztížení společenského uplatnění se poskytuje za trvalé následky vyvolané škodou na zdraví, které nepříznivě ovlivňují možnosti poškozeného uplatnit se v jeho dalším životě a ve společnosti (srov. §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Ztížení společenského uplatnění poškozeného vzniká v době, kdy se trvale nepříznivé následky pro jeho další život projeví, tedy kdy v jeho zdravotním stavu nastanou takové změny, které do budoucna omezují jeho další život v následné době a znamenají trvalou změnu jeho společenského, kulturního a rodinného uplatnění oproti stavu, jaký byl před úrazem (blíže srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.7.2003 sp. zn. 21 Cdo 642/2003). Náhradou za bolest se odškodňují bolesti, jež poškozený v příčinné souvislosti s poškozením zdraví a následnou léčbou vytrpěl.
Ztížení společenského uplatnění vzniká - jak z uvedeného vyplývá - v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po nemoci z povolání, popřípadě po jejím zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Při odškodnění bolesti je rozhodující, kdy bolest vznikla, bez ohledu na to, zda byla způsobena nemocí z povolání, způsobem léčby nebo při odstraňování následků poškození zdraví (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.7.2005 sp. zn. 25 Cdo 333/2005).
Nároky na náhradu za bolest a na náhradu za ztížení společenského uplatnění vzniknou, jakmile se naplní všechny k tomu zákonem stanovené předpoklady. Okolnost, zda a kdy poškozený zaměstnanec (jiný oprávněný subjekt) požádá o poskytnutí náhrady za bolest nebo za ztížení společenského uplatnění, nemá z hlediska vzniku nároku žádný význam. Pro vznik nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění tedy není rozhodné, kdy nebo kým byly tyto nároky uplatněny, ale kdy skutečně poškozenému zaměstnanci vznikly. Podle právní úpravy účinné od 1.1.2007 se tyto nároky odškodní tehdy, lze-li v této době považovat za ustálený zdravotní stav zaměstnance po nemoci z povolání, popřípadě po jejím zhoršení, jde-li o náhradu za ztížení společenského uplatnění, nebo vytrpěl-li poškozený zaměstnanec v této době bolesti, jde-li o náhradu za bolest.
Vznikl-li nárok na náhradu za bolest nebo za ztížení společenského uplatnění v době do 31.12.2006, z principu nepravé zpětné účinnosti, na níž je založeno retroaktivní působení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. §364 a §365 tohoto zákona), vyplývá, že se také v době po 1.1.2007 řídí dosavadními právními předpisy (tj. zákonem č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a dalšími pracovněprávními předpisy, účinnými do 31.12.2006); to samozřejmě platí i tehdy, byl-li požadavek na odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění vznesen (uplatněn) až v době po 1.1.2007.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právo zaměstnance na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění smrtí zaměstnance nezaniká, jen jestliže vzniklo po dni 1.1.2007; věřitelem zaměstnavatele, který odpovídá zemřelému zaměstnanci za škodu při nemocech z povolání, se stává ten, kdo tato práva nabyl podle výsledku dědického řízení (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 936/2010).
V projednávané věci soudy sice správně dovodily, že žalobci požadované odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění smrtí V. V. nezaniklo, nelze však souhlasit s jejich názorem, že poskytnutí tohoto odškodnění se řídí nyní platnou právní úpravou (zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění pozdějších předpisů) jen proto, že platila v době smrti V. V. (ke dni 3.6.2007). Nároky na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění se ve skutečnosti mohou řídit nyní platnou právní úpravou, jen jestliže vznikly v době po 1.1.2007. Tím, kdy tyto nároky poškozenému zaměstnanci (V. V.) opravdu vznikly, se však soudy vedeny chybným právním názorem nezabývaly. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž neúplné a tedy i nesprávné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší sodu České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Rokycanech) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu