ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.296.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 296/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. M., zastoupené JUDr. Jiřím Bauerem, advokátem se sídlem v Sušici, Nábřeží J. Seitze č. 131, proti žalovanému GRAMMER CZ, s.r.o. se sídlem v Tachově, Okružní č. 2042, IČO 64361462, zastoupenému JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čsl. legií č. 143/1, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s. , Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 258/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2009 č.j. 12 Co 311/2009-118, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15.7.2009 č.j. 12 Co 311/2009-118, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19.1.2009 č.j. 7 C 258/2007-89 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě za ztížení společenského uplatnění 288.000,- Kč), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
I když žalovaný v dovolání uvedl, že „má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“ a že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně) založil svůj závěr o tom, že v posuzované věci jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele odůvodňující postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a podrobuje kritice postup, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže namítá, že „oba soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy“, a to „předně“ výpověď žalobkyně a jejího manžela a „nezohlednily ostatní svědecké výpovědi“, a dále že soudy „nesprávně zhodnotily znalecký posudek ze dne 20.3.2008 vypracovaný Prof. MUDr. Zdeňkem Amblerem, Dr.Sc.“. Žalovaný současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, dovozuje-li, že „s ohledem na závěry ustanoveného znalce a s ohledem na znění samotné položky č. 9“ obsažené v příloze č. 4 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle níž ustanovený znalec ohodnotil ztížení společenského uplatnění žalobkyně, je patrné, že „žalobkyni již poskytnuté ztížení společenského uplatnění plně pokrývá vleklost jejího poškození na zdraví a současně i výraznost jejího omezení při výkonu běžných činností“. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Jestliže dovolatel ve prospěch svých úvah poukazuje rovněž na skutečnost, že „ustanovený znalec v rámci svých závěrů nedospěl k tomu, že u žalobkyně by došlo k výskytu zvlášť těžkých následků na zdraví, podstatně omezujících nebo významně měnících nebo znemožňujících uplatnění žalobkyně v životě“, potom opomíjí, že – jak správně v této souvislosti uvedl rovněž odvolací soud – možnost přiměřeného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soudem podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. není podmíněna tím, zda lékař ve svém posudku dospěl k závěru, že poškození zdraví postiženého vedlo ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (srov. bod III. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění ze dne 12.1.2011, sp. zn. Cpjn 203/2010).
Protože námitky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu