ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3395.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3395/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 12, za účasti 1) J. T. , 2) N. B. a 3) V. T. , všech zastoupených JUDr. Alicí Poupětovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 1742/27, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 188/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2010 č.j. 11 Cmo 307/2009-71, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit J. T., N. B. a V. T. na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 3.870,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Alice Poupětové, advokátky se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 1742/27.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 25.7.2008 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha - západ, návrh na povolení vkladu vlastnického práva ve svůj prospěch podle darovací smlouvy ze dne 3.9.2006, kterou Ing. J. T., narozený dne 28.4.1941, daroval žalobkyni svou ideální polovinu nemovitostí označených jako "rekreační chata č.e. 0547 na parcele č. 943, 944 a zahrada parcelní č. 945 o celkové výměře 852 m 2 , vše zapsané na LV č. 274 pro obec Lety u Dobřichovic a k.ú. Praha - západ u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - západ, včetně příslušenství, zejména studny, oplocení a garáže" a v níž bylo ve prospěch Ing. J. T. zřízeno "věcné právo doživotního užívání převáděných nemovitostí se vším zákonným příslušenstvím, tj. darující bude uvedenou nemovitost užívat tak, jak ji užíval dosud".
Ještě před podáním návrhu na vklad dárce Ing. J. T. dne 30.9.2006 zemřel a jeho dědici se stali J. T., narozený dne 26.6.1968, Natálie Benešová a V. T.
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - západ, rozhodnutím ze dne 23.9.2008 č.j. V-7735/2007-210 návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Dospěl k závěru že podle údajů katastru nemovitostí "účastník ve smlouvě darovací není vlastníkem ideální poloviny rekreační chaty č.e. 0547 na parcele č. 943, 944 a zahrada parcelní č. 945 v katastrálním území Lety u Dobřichovic jak ve smlouvě uvádí, ale pouze vlastníkem 1/6", a že proto nejsou splněny podmínky vyžadované ustanoveními §5 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 28.11.2008 se žalobkyně domáhala, aby jejímu návrhu na vklad vlastnického práva bylo vyhověno. Žalobu zdůvodnila tím, že katastrální úřad při svém rozhodování "zcela evidentně zaměnil dárce J. T., s jeho synem J. T., který děděním nabyl spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem ve výši 1/6, i když žalobkyně v návrhu na vklad "výslovně uvedla, že dárce v mezidobí zemřel a všechny dědice v návrhu řádně označila". Podle žalobkyně není "důvodem, aby tento návrh nebyl povolen", ani "samotná okolnost, že dárce před podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zemřel".
Účastníci J. T., N. B. a V. T. namítali, že darovací smlouva ze dne 3.9.2006 je pro neurčitost a nesrozumitelnost ve vymezení převáděných nemovitostí neplatná (§37 odst.1 občanského zákoníku) a že proto není způsobilým podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.6.2009 č.j. 36 C 188/2008-47 ve znění usnesení ze dne 19.3.2010 č.j. 36 C 188/2008-79 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit J. T., N. B. a V. T. na náhradě nákladů řízení 7.021,- Kč k rukám advokátky JUDr. Alice Poupětové. Dospěl k závěru, že žalobkyně zahnula do návrhu na vklad rovněž "pozemky p.č. 943 a 944", které "neměly být předmětem darování od samého počátku", a že "tato okolnost vzbuzuje jisté pochyby o celé darovací smlouvě, stejně jako další prokázané nedostatky a nejasnosti týkající se nepřesného označení katastrálního území či obce". Podle soudu prvního stupně by "v úvahu připadal pouze vklad částečný", nicméně "tento problém nelze vyřešit", neboť katastrální úřad již "provedl změnu do katastru nemovitostí související s dědictvím" a byly by zde "dvojí tituly, svědčící v nejlepším případě pro duplicitní vlastnictví poloviny nemovitostí (chaty a parcely p.č. 945) podle dědické dohody a podle darovací smlouvy".
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28.1.2010 č.j. 11 Cmo 307/2009-71 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 8.800,- Kč; v dalším jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit J. T., N. B. a V. T. na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.520,- Kč k rukám advokátky JUDr. Alice Poupětové. Odvolací soud nejprve uvedl, že katastrální úřad zamítl návrh na vklad "na podkladě nesprávného úsudku" o tom, že "dárce neměl oprávnění nakládat s předmětem darovací smlouvy v rozsahu ideální polovice spoluvlastnického podílu, neboť vlastnil toliko ideální 1/6 nemovitostí v poměru k celku", ačkoliv podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 21.8.2006 měl zemřelý Ing. J. T. spoluvlastnický podíl o velikosti ideální poloviny, a přisvědčil žalobkyni v tom, že "dědici jsou vázáni právními úkony zůstavitele" a že vyhovění návrhu na vklad nebrání ani "zápis vlastnického práva na podkladě rozhodnutí o nabytí dědictví" po Ing. J. T., zemřelém dne 30.9.2006. Návrhu na vklad však nelze vyhovět pro neurčitost darovací smlouvy, která se projevila zejména ve "formulační nepřesnosti související smlouvy o věcném právu dárce doživotního užívání převáděných nemovitostí" a ve vymezení "předmětu převodu, pokud jde o vymezení stavby (domu)", a "nelze přehlédnout ani to, že v dané věci garáž je samostatnou věcí ve smyslu práva a nikoli příslušenstvím domu". Protože "ze záměru zřídit věcné právo (patrně věcné břemeno) plyne jistá podmíněnost darování právě zřízením takového věcného práva", nelze uvažovat ani "o povolení vkladu pouze k části nemovitostí".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že nemovitosti sice nejsou označeny v souladu s požadavky ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, že však je možné "z obsahu samotné darovací smlouvy, popřípadě listin na které odkazuje, zjistit, jaké nemovitosti byly předmětem darovaní"; ve smlouvě je výslovně uvedeno, že předmětem darovaní je "budova č.e. 547 na parc. č. 943", "skutečnost, že předmětem darovaní jsou i pozemky parc. č. 943, 944 a 945, vyplývá z uvedení jejich celkové výměry", a skutečnost, že předmětem darovaní je i garáž, lze dovodit z toho, že je jako předmět darování výslovně zmíněna, i když jen jako příslušenství k domu, navíc jsou "všechny nemovitosti uvedeny na LV 274, jak je uvedeno ve smlouvě", a nemovitosti jsou ve smlouvě dále identifikovány též pomocí odkazu na znalecký posudek, kde jsou označeny v souladu s požadavky katastrálního zákona. Okolnost, že je ve smlouvě nesprávně uvedena obec a katastrální území, podle názoru žalobkyně neumožňuje zaměnit předmět převodu s jinou věcí, když "v ČR neexistují dvě obce s názvem Lety u Dobřichovic". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Účastníci J. T., N. B. a V. T. navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedli, že darovací smlouva ze dne 3.9.2006 je pro neurčitost neplatná a že předmět darovací smlouvy "nelze objasnit ani výkladem".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolaní směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§245 o.s.ř.) - v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V řízení o povolení vkladu katastrální úřad před svým rozhodnutím mimo jiné zkoumá, zda právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný [§5 odst.1 písm.c) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů].
V listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, musejí být označeny budovy "označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným nebo evidenčním, případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího využití, a v případě budov s číslem popisným či evidenčním též příslušností budovy k části obce, pokud je název části obce odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je budova postavena", a byty a nebytové prostory "označením budovy, v níž jsou vymezeny, číslem bytu nebo nebytového prostoru a pojmenováním nebytového prostoru, popřípadě popisem umístění v budově, pokud nejsou byty a nebytové prostory očíslovány" [srov. §5 odst. 1 písm. c) a e] zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů].
V řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí katastrální úřad podle ustálené judikatury soudů zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve zněních pozdějších předpisů; platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad neposuzuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR k výkladu ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů ze dne 28.6.2000 sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rok 2000).
Ustanovení §5 odst.1 písm.c) a ani jiné ustanovení zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů neuvádí, co se rozumí "určitostí a srozumitelností" právního úkonu týkajícího se "převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva". Na vymezení předmětu "převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva" v těchto právních úkonech proto nelze - jak dovodil např. Ústavní soud v nálezu ze dne 12.6.2002 sp. zn. I ÚS 321/2000 - mechanicky aplikovat požadavky ustanovení §5 odst.1 zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. I když katastrální úřad nezkoumá platnost právního úkonu, na podkladě kterého má být zapsáno vlastnické nebo jiné právo do katastru nemovitostí, je třeba vzít v úvahu, že v případě určitosti a srozumitelnosti právního úkonu jde o stejný požadavek, jaký klade na platnost právního úkonu ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku; judikatura soudů proto již dříve dovodila (a srov. též například nález Ústavního soudu ze dne 19.3.2002 sp. zn. I ÚS 222/2000), že určitost a srozumitelnost právního úkonu, vyžadované v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí ustanovením §5 odst.1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, tedy obdobně, jak by to činil soud při posuzování právní otázky platnosti (neplatnosti) takového právního úkonu .
Právní úkon je ve smyslu ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah a není tedy možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o právní úkon neurčitý. Vznikne-li pochybnost o právním úkonu z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu, provedeného podle ustanovení §35 odst.2 nebo 3 občanského zákoníku, o odstranění takové nejasnosti; právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (srov. též závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2010 sp. zn. 30 Cdo 2591/2008). Výklad právního úkonu přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Jde-li o výslovný právní úkon, je třeba v označení předmětu právního úkonu rozlišovat, zda vada spočívá jen v jeho nepřesné nebo neúplné identifikaci, kterou lze odstranit postupem podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku, nebo zda jde o takový nedostatek, který ani podle použitého jazykového vyjádření, ani podle vůle účastníků právního úkonu, nemůže učinit jednoznačným, jakého předmětu se týká (např. z důvodu jeho záměny za jiný předmět).
V případě, že v listině, která má být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, není nemovitost označena v souladu se všemi požadavky ustanovení §5 odst.1 zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nepředstavuje podle již ustálené judikatury taková vada neurčitost nebo nesrozumitelnost právního úkonu, jen jestliže takový nedostatek může být odstraněn výkladem natolik, že tu (nadále) nejsou pochybnosti, jaké nemovitosti se právní úkon týká.
Odvolací soud v projednávané věci z uvedené ustálené judikatury soudů vycházel. Správně dovodil, že vzhledem k tomu, jak nemovitosti jsou v darovací smlouvě ze dne 3.9.2006 vymezeny (jako "rekreační chata č.e. 0547, na parcele č. 943, 944 a zahrada parc. č. 945 o celkové výměře 852 m 2 vše zapsané na LV 274, pro obec Lety u Dobřichovic a k.ú. Praha - západ u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, včetně příslušenství, zejména studny, oplocení a garáže"), nelze ani výkladem projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku bezpečně (bez pochybností) určit, že se opravdu jedná o nemovitosti v návrhu na vklad vlastnického práva popsané jako "chata č.e. 547 na pozemku parc. č. 943, garáž bez čp/če na pozemku parc. č. 944, pozemek parc. č. 943 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 72 m 2 , pozemek parc. č. 944 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 18 m 2 a pozemek parc. č. 945 - zahrada o výměře 762 m 2 v obci Lety, k.ú. Lety u Dobřichovic".
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly účastníkům náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.925,- Kč [srov. §8, §10 odst. 3, §14 odst.1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem tedy 3.225,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně účastníků J. T., N. B. a V. T. advokátka JUDr. Alice Poupětová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které těmto účastníkům za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 645,- (srov. §137 odst. 3 o.s.ř.). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady ostatním účastníkům společně a nerozdílně nahradila. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 3.870,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která účastníky v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu