ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4348.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4348/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Pozemstav Brno, akciová společnost se sídlem v Brně, Masarykova č. 31, IČO 00530832, proti žalované G. K. , zastoupené Mgr. Monikou Klíčovou, advokátkou se sídlem v Brně, Husova č. 8a, o 83.244,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 50/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2009, č. j. 15 Co 487/2008-105, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2009, č. j. 15 Co 487/2008-105, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2008, č. j. 31 C 50/2005-83, ve výroku o věci samé (o zamítnutí žaloby na zaplacení 83.244,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 23. 11. 2004 do zaplacení na náhradě škody z titulu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu) není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)]. I když dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 11. 8. 2005, č. j. 31 C 50/2005-14 (rozsudku pro uznání, vydaném postupem podle ustanovení §114b odst. 1 a 5 a §153a odst. 3 o. s. ř.), který byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2006, č. j. 15 Co 176/2006-37 , zrušen, mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, není příčinná souvislost v tom směru, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně; odvolací soud totiž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. proto, že „žaloba vykazuje vady, které bylo nutno odstranit postupem dle ust. §43 odst. 1 o. s. ř.“, a že „bez doplnění rozhodujících tvrzení nelze ani dosud učinit závěr, zda žaloba není zjevně bezdůvodná“, tedy pro procesní vady. Pokyny odvolacího soudu o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce však žádným způsobem neusměrňují soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Dovolání žalobce nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Žalobce v projednávané věci - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - právní závěry odvolacího soudu [výklad otázky obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2006, předpokladů jejího vzniku, otázky důkazního břemene v řízení o náhradu škody, případně okolností, za nichž se zaměstnanec může této odpovědnosti zprostit (liberovat), ani aplikaci tohoto ustanovení na soudem zjištěný skutkový stav] nezpochybňuje. I když v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje – mylně - v tom, že „skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, nezhodnocení všech důkazů, které byly v řízení provedeny, v souladu s §132 a násl. o. s. ř.“ a dále ve vztahu k výši škody „v podobě neužití §136 občanského soudního řádu“) a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně ) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle kterého „žalobce neprokázal protiprávní jednání žalované a neprokázal ani vznik škody“, a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl, a také skutečnost, že soudy nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné; z uvedeného vyplývá, že nesouhlasí s rozsahem a výsledky dokazování. Dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění soudů, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Námitkou dovolatele, že „při výkladu použitém odvolacím soudem došlo k porušení §3 z. č. 65/1965 Sb., neboť v tomto případě by výkon práv a povinností žalované jako zaměstnance zasáhl do práv žalobce jako zaměstnavatele a byl by v rozporu s dobrými mravy“, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť se jedná o tvrzení nové, dosud v řízení neuplatněné (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), není rovněž přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (srov. §237, §238 a §238a o. s. ř.), a přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm výslovně uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu