ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4629.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4629/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce D. D. , zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Na Hradbách č. 9/118, proti žalovanému OKD, a.s. se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Prokešovo nám. č. 6/2020, IČ 26863154, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 106/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. července 2010, č. j. 16 Co 71/2010-1201, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2010, č. j. 16 Co 71/2010-1201, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 2. 2010, č. j. 24 C 106/2004-957, ve věci samé [ve výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.594.941,- Kč, dále od 1. 1. 2010 měsíčně 29.578,- Kč a úroků z prodlení (na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu odškodnění pracovního úrazu žalobce)], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [soud prvního stupně v rozsudku ze dne 1. 2. 2010, č. j. 24 C 106/2004-957, rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 7. 9. 2006, č. j. 24 C 106/2004-183, který byl zčásti – ohledně částky 135.000,- Kč s úroky z prodlení - zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2007, č. j. 16 Co 338/2006-213 (v obou případech žalobu zamítl)] a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu v posuzované věci, že narovnání je právním důvodem zániku závazku a že dosavadní závazek byl nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (srov. §585 a násl. občanského zákoníku), že tedy na základě dohody o narovnání ze dne 3. 9. 2009 (uzavřené podle ustanovení §326 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a ustanovení §585 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, která má pro účastníky stejné právní důsledky jako dohoda o narovnání podle ustanovení §259 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006) zanikl závazek žalovaného platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006 (a tomu odpovídající právo žalobce náhradu z tohoto titulu požadovat), a byl nahrazen (novým) závazkem z dohody o narovnání zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení neschopnosti za období od 5. 3. 2001 do 31. 12. 2008 částku 320.629,- Kč s úroky z prodlení (tam specifikovanými), za období od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 částku 22.842,- Kč bez úroků z prodlení a dále žalobci platit měsíční rentu od 1. 7. 2009 do budoucna (srov. bod III., IV., V. a VI dohody o narovnání ze dne 3. 9. 2009), je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (ve vztahu k ustanovení §259 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006 srov. právní názor vyjádřený v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 3. 1969, sp. zn. 7 Cz 13/69, které bylo uveřejněno pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2111/2005, a ve vztahu k ustanovení §585 a násl. občanského zákoníku srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 20, svazek 18, str. 437).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani tvrzení žalobce, že od dohody o narovnání „následně řádně odstoupil“. Výklad ustanovení §48 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto, nevzbuzuje v soudní praxi žádné pochybnosti. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dovodil, že žalobce účinně neodstoupil od dohody o narovnání ze dne 3. 9. 2009, když v této dohodě nejsou mezi účastníky dohodnuty důvody pro odstoupení a když žalobce ani netvrdil, že by od dohody odstoupil z důvodu stanoveného v zákoně; ke zrušení dohody o narovnání tedy nedošlo (srov. §48 odst. 2 občanského zákoníku).
Žalobce svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu - jak výslovně uvádí – také „v jeho části, kterou bylo rozhodnuto o tom, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje v jeho výroku IV.“, tedy také potvrzující výrok o náhradě nákladů před soudem prvního stupně.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), není rovněž přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (srov. §237, §238 a §238a o. s. ř.), a přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm výslovně uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu