ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4861.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4861/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně I. H. , zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 43, proti žalované Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem se sídlem v Ústí nad Labem, Severní terasa, Hoření č. 3083/13, IČO 00022641, zastoupené JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 43, o 37.203,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 444/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2009 č.j. 11 Co 214/2006-159, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce Doc. Mgr. V. D. se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 12.11.1999 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo žalované uloženo zařadit ho "do 12. mzdové třídy a 12. mzdového stupně se mzdovým tarifem 15.760,- Kč a aby mu žalovaná zaplatila na doplatku mzdy za dobu od 1.6.1999 do 31.10.2001 celkem 91.350,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracuje u žalované jako docent na katedře výtvarné výchovy a že "platovým výměrem ze dne 3.1.1997" mu žalovaná přiznala "12. platovou třídu, 12. platový stupeň a platový tarif 13.470,- Kč", který byl "mzdovým výměrem ze dne 4.1.1999" zvýšen na 15.760,- Kč. Dalším "mzdovým výměrem ze dne 29.6.1999" bylo jeho zařazení ode dne 1.6.1999 změněno tak, že mu byla přiznána "11. mzdová třída, 10. mzdový stupeň a mzdový tarif 12.910,- Kč", ačkoliv nedošlo k "žádné změně v jeho funkčním zařazení, v rozsahu a náplni vykonávané práce", a není tu proto žádný důvod ke změně "mzdového zařazení".
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3.7.2002 č.j. 10 C 444/99-78, kterým rozhodl o části předmětu řízení, žalované uložil, aby žalobce zařadila do "12. mzdové třídy", a zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zařazení "do 12. mzdového stupně". Dospěl k závěru, že žalobce vykovává práci, která podle katalogu vybraných prací náleží do 12. tarifní třídy, a že je neplatné snížení tarifní třídy "s odkazem na finanční situaci fakulty". Požadovaný 12. mzdový stupeň však žalobci nenáleží, neboť podle provedených hodnocení mu přísluší jen 10. mzdový stupeň.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11.6.2003 č.j. 12 Co 433/2002-107 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti zařadit žalobce do 12. mzdové třídy za dobu po 31.8.2002 a řízení v tomto rozsahu zastavil a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zařazení do 12. mzdové třídy v době od 1.9.1999 do 31.8.2002. Poté, co zjistil, že pracovní poměr žalobce Doc. Mgr. V. D. u žalované skončil ke dni 31.8.2002, dospěl odvolací soud k závěru, že posouzení zařazení žalobce do 12. mzdové třídy v době od 1.6.1999 do 31.8.2002 představuje vyřešení předběžné otázky, které nemůže být vyjádřeno "formou výroku, ale může se projevit jen ve způsobu rozhodnutí o nároku ve věci samé". Žalobu o uložení povinnosti zařadit žalobce do 12. mzdové třídy za dobu po 31.8.2002 vzal žalobce za odvolacího řízení zpět.
V dalším průběhu řízení žalobce Doc. Mgr. V. D. dne 1.2.2004 zemřel. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.8.2004 č.j. 10 C 444/99-124 bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno namísto zemřelého Doc. Mgr. V. D. se žalobkyní I. H. (dcerou zůstavitele, která se stala jeho dědičkou).
Podáním ze dne 11.7.2005 žalobkyně sdělila soudu, že účastníci uzavřeli dne 30.3.2005 dohodu "o narovnání", podle které se žalovaná zavázala zaplatit jí na úhradu mzdových nároků zůstavitele za dobu od 1.6.1999 do 31.8.2002 celkem 100.000,- Kč. Ve skutečnosti jí vyplatila pouze 62.797,- Kč, neboť použila částku 24.703,- Kč na úhradu daně z příjmu, částku 8.000,- Kč na úhradu pojistného na sociální zabezpečení, částku 4.500,- Kč na úhradu pojistného na zdravotní pojištění a částku 12.500,- Kč na úhradu "pojistného". Žalobkyně dovozuje, že závazek z "dohody o narovnání" není závazkem pracovněprávním, ale občanskoprávním a že ze sjednané částky nemohou být placeny "daň a pojistné". Žalobkyně proto nadále žalobou požaduje zaplacení 37.203,- Kč s 9% úrokem od 16.4.2005 do zaplacení.
Okresní soud v Ústí nad Labem - poté, co usnesením ze dne 15.9.2005 č.j. 10 C 444/99-135 "připustil změnu žaloby, kterou žalobkyně požaduje zaplacení částky 37.203,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 16.4.2005 do zaplacení na základě dohody o narovnání, uzavřené mezi účastníky dne 30.3.2005" - rozsudkem ze dne 9.11.2005 č.j. 10 C 444/99-144 žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Poté, co zjistil, že účastníci dne 30.3.2005 uzavřeli "dohodu označenou jako dohoda o narovnání", soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda "byla pro její účastníky natolik nesrozumitelná, že z jejího obsahu nebylo možno dovodit, jaké plnění má být na jejím základě žalobkyni skutečně poskytnuto", neboť žalovaná provedla výplatu ze svých mzdových prostředků a ze sjednaných 100.000,- Kč provedla "zdanění a další zákonné odvody", zatímco žalobkyně "z dohody dovodila, že jí bude vyplacena celá částka 100.000,- Kč. Dohoda ze dne 30.3.2005 je proto neplatná; žalobkyni poskytnuté plnění ovšem "nelze posuzovat jako bezdůvodné obohacení, ale bude na účastnících, aby dodatkem k dohodě odstranili veškeré pochybnosti, týkající se částky, náležející žalobkyni k výplatě".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26.2.2009 č.j. 11 Co 214/2006-159 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.360,55 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Hájka. Odvolací soud nejprve dovodil, že nárok žalobkyně z dohody ze dne 30.3.2005 je pracovněprávním nárokem, neboť mzdový nárok zůstavitele Doc. Mgr. V. D. přešel ve smyslu ustanovení §260 odst.2 zákoníku práce na žalobkyni jako jeho dědičku. Dohodu účastníků ze dne 30.3.2005 je třeba posoudit podle ustanovení §259 zákoníku práce a nelze ji považovat za nesrozumitelnou. Vzhledem k tomu, že účastníci v dohodě zamýšleli upravit svá práva a povinnosti, vyplývající z mezi nimi ze sporného mzdového nároku Doc. Mgr. V. D. za dobu od 1.6.1999 do 31.8.2002 a že žalovaná se v ní zavázala zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč, je - za použití výkladových pravidel uvedených v ustanovení §240 odst.3 zákoníku práce - nepochybné, že dohodou vypořádávaný nárok je nárokem mzdovým; mzdové nároky se pak stanoví "v hrubé mzdě, z níž zaměstnavatel srazí daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a čistou mzdu poté vyplatí zaměstnanci".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že částka 100.000,- Kč, k jejíž úhradě se žalovaná zavázala v dohodě ze dne 30.3.2005, "nevyjadřuje hrubou mzdu jejího otce". Mezi žalobkyní a žalovanou nebyl a není pracovněprávní vztah a práva a povinnosti z "dohody o narovnání" ze dne 30.3.2005 se řídí ustanoveními občanského zákoníku a to, že dohodnutá částka 100.000,- Kč nevyjadřuje hrubou mzdu, vyplývá už z toho, že je vyšší než částka, kterou se domáhala žalobou", přičemž rozdíl je dán tím, že v dohodě "byly zohledněny úroky z prodlení za období více než pěti let a náklady řízení". Podle žalobkyně je v rozporu s hmotným právem, aby byly odvedeny daň a sociální a zdravotní pojištění také "z těchto úroků a úhrady nákladů řízení". Žalobkyně dále poukazuje na právní názor vyjádřený (v jiné věci) v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.9.2008 sp. zn. 14 Co 207/2008, dovozuje, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Žalobkyně ve svém dovolání namítá rovněž to, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [a uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř.]. I kdyby napadený rozsudek odvolacího soudu trpěl tímto nedostatkem, nelze - jak uvedeno výše - na základě uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. činit závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalobkyně, na níž přešel podle ustanovení §260 odst.2 zákoníku práce peněžitý nárok zaměstnance na mzdu (doplatek mzdy), uzavřela dne 30.3.2005 se žalovanou (jako zaměstnavatelkou zůstavitele Doc. Mgr. V. D.) dohodu, podle které se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč na uspokojení nároku, který měl vůči žalované Doc. Mgr. V. D. z důvodu zaplacení doplatku mzdy za dobu od 1.6.1999 do 31.8.2002. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, jakou povahu mají práva a povinnosti z dohody, jejímž předmětem je narovnání sporných peněžitých pracovněprávních nároků, neuzavírá-li tuto dohodu zaměstnanec, ale po jeho smrti dědic, na něhož sporný peněžitý pracovněprávní nárok přešel. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, kdy došlo ke dohodě o sporných mzdových nárocích zůstavitele Doc. Mgr. V. D. - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 309/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 362/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb. a č. 563/2004 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.4.2005 (dále též jen "zák. práce").
Pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (§1 odst.1 zák. práce). Pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a, zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování (§1 odst.2 zák. práce).
Individuální pracovněprávní vztahy vznikají v souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele (práce, kterou fyzická osoba neprovádí vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů a na jeho nebezpečí). Pracovněprávní vztahy nejsou omezeny jen na dobu trvání pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nelze za ně považovat pouze uvedené poměry. Ustanovení §1 odst.2 zák. práce určuje zásadně počátek vzniku pracovněprávních vztahů (kdy nejdříve pracovněprávní vztahy vznikají), žádné ustanovení zákoníku práce nebo jiného právního předpisu však nestanoví dobu, do kdy pracovněprávní vztahy trvají (kdy nejpozději pracovněprávní vztahy končí); pracovněprávními vztahy jsou proto také například nároky zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu škody podle ustanovení §172 a násl. zák. práce, i když ke škodě došlo až po skončení pracovního poměru.
Individuální pracovněprávní vztahy nevznikají - jak je zřejmé ze zákoníku práce a z dalších právních předpisů - jen mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale i mezi jinými osobami, mají-li takové právní vztahy základ ve výkonu nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Za těchto podmínek vznikají také mezi zaměstnavatelem a dalšími osobami, například pozůstalými nebo dědici po zemřelém zaměstnanci, ručiteli za závazek zaměstnance vůči zaměstnavateli apod. Za pracovněprávní nelze ovšem považovat takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce.
Za individuální pracovněprávní vztahy ve smyslu ustanovení §1 zák. práce je tedy třeba považovat všechny vztahy vzniklé v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele, a to nejen pracovní poměry nebo vztahy vzniklé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, ale i - nestanoví-li zákon jinak - takové právní vztahy, které vznikají v souvislosti s výkonem práce v pracovním poměru, popřípadě s výkonem práce podle dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr; společné mají ovšem všechny takové právní vztahy to, že vykazují časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce.
V projednávané věci uzavřela se zaměstnavatelkou dohodu o sporných nárocích osoba, na kterou (jako dědičku po zaměstnanci) přešly peněžité nároky zaměstnance. Protože předmětem dohody byl nárok z výkonu nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele v pracovním poměru, dospěl odvolací soud v souladu se zákonem k závěru, že právní vztahy účastnic z dohody ze dne 30.3.2005 mají povahu individuálního pracovněprávního vztahu a že tato dohoda se spravuje ustanovením §259 zák. práce, i když mezi žalobkyní a žalovanou nebyl nikdy navázán samostatný pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah. Poukazuje-li dovolatelka na to, že dohodnutá částka 100.000,- Kč nevyjadřuje hrubou mzdu, což podle jejího názoru vyplývá už z toho, že je vyšší než částka, kterou se domáhala žalobou", přičemž rozdíl je dán tím, že v dohodě "byly zohledněny úroky z prodlení za období více než pěti let a náklady řízení", nebere náležitě v úvahu mimo jiné to, že žalobou se domáhala (v podobě, jak ji změnil ještě její právní předchůdce) zaplacení 91.350,- Kč za dobu od 1.6.1999 do 31.10.2001, zatímco předmětem dohody ze dne 30.3.2005 bylo období od 1.6.1999 až do 31.8.2002, tedy až do skončení pracovního poměru Doc. Mgr. V. D. u žalované.
Za tohoto stavu souhlasí dovolací soud se závěry odvolacího soudu též v tom, že předmětem dohody účastnic ze dne 30.3.2005 byla mzda v "hrubé" výši, když z obsahu dohody nebylo možné dovodit, že by bylo sjednáno peněžité plnění, jež by mělo být žalobkyni vyplaceno až po provedení (odpočtu) srážek, které byla žalovaná povinna provést podle právních předpisů jako plátce daně nebo plátce příslušného pojistného, tedy že - řečeno jinak - by byl mzdový nárok zůstavitele "narovnán" ještě ve větším rozsahu než sjednaných 100.000,- Kč. Právní názor vyjádřený (v jiné věci) v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.9.2008 sp. zn. 14 Co 207/2008 na těchto závěrech nic nemůže změnit.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu