ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4981.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4981/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně H. Z. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká č. 2, proti žalovanému A. B. , zastoupenému JUDr. Petrem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná č. 11/13, o 77.172,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 72 C 210/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2010, č. j. 14 Co 326/2009-199, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.405,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Havlíčka, advokáta se sídlem v Opavě, Ostrožná č. 11/13.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2010, č. j. 14 Co 326/2009-199, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 3. 2009, č. j. 7 C 210/2006-138, v odstavcích I. (o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 77.172,- Kč uplatněné z titulu plnění vyživovací povinnosti za jiného) a II. (o povinnosti žalobkyně zaplatit „ČR na účet Okresního soudu v Opavě“ na náhradě nákladů státu 8.400,- Kč) potvrzen, v odstavci III. (o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 56.230,- Kč k rukám „jeho právního zástupce“) změněn tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 51.065,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Havlíčka, a rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení odvolacího řízení 21.820,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Havlíčka, není proti výroku ve věci samé přípustné, neboť dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (srov. §101 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o rodině“), proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští [i kdyby šlo o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovozuje-li žalobkyně přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když namítá, že odvolací soud v projednávané věci „nesprávně použil ustanovení zákona o rodině (§101) a nepřihlédl k ustanovení §454 občanského zákona“, přehlíží, že – jak vyplývá z obsahu žaloby (ze dne 3. 10. 2006 a její změny učiněné podáním ze dne 19. 2. 2007) – sama vylíčila v žalobě rozhodující skutečnosti (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.) tak, že „podává žalobu o výživné – náklady učiněné za jiného“, a dále mimo jiné uvedla, že „částku 4.403,- Kč měsíčně požaduje za měsíce duben – červen 2004 a pak nově od června 2005 do února 2007“, neboť „v těchto obdobích splnila vyživovací povinnost za jiného ve smyslu ust. §101 rodinného zákona, když vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dětí a žalovaný je jednak manželem její matky a také měl v těchto obdobích k dispozici její invalidní důchod, který neužíval k zabezpečení jejích potřeb“.
Výklad právní otázky vztahu ustanovení §101 zákona o rodině (podle něhož ten, kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn požadovat na něm úhradu tohoto plnění) a ustanovení §454 občanského zákoníku (podle něhož se bezdůvodně obohatil i ten, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám) se již v rozhodovací činnosti soudů ustálil. Byl přijat a nadále je jako správný přijímán názor, že nárok podle ustanovení §101 odst. 1 zákona o rodině, představuje zvláštní rodinněprávní institut, a proto nelze v případech, v nichž jde o plnění vyživovací povinnosti za jiného, použít ustanovení §454 občanského zákoníku upravující institut bezdůvodného obohacení [srov. Hrušáková, M. - Králíčková Z.: České rodinné právo, Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, Brno, 1998, s. 200-201, dále rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 10. 1968, sp. zn. 1 Cz 23/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 36, ročník 1969, Zprávu bývalého Nejvyššího soudu SSR o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle §451 a násl. občanského zákoníku, projednanou a schválenou dne 21. 12. 1978 pod Cpj 37/87, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1, ročník 1979, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 477/2008].
Žalobkyně - jak výslovně uvedla v dovolání – napadá „i výrok nákladový včetně rozhodnutí o nákladech řízení žalobkyně“.
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o náhradě nákladů řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Vzhledem k tomu, že posuzovaná věc není uvedena v ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jako věc, v níž je dovolání (ve věcech upravených zákonem o rodině výjimečně) přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.105,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 3, §10 odst. 3, §14, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.405,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovaného zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.405,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu