ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.5061.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 5061/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce I. P. , zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Matiční č. 730/3, proti žalovanému Dopravnímu podniku Ostrava a.s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova č. 494/2, IČO 61974757, o 71.812,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 237/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008 č.j. 16 Co 252/2008-71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 71.812,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že je u žalovaného zaměstnán jako řidič MHD a že, ačkoli podle kolektivní smlouvy má mít nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu, ve skutečnosti je jeho pracovní doba podle turnusu jízd stanovena rovnoměrně (za čtvrtletí má dosahovat 40 hodin týdně). Po žalovaném požadoval, aby mu za období od října 2004 do 8.5.2007 zaplatil náhradu mzdy za svátek, kdy žalobce nepracoval proto, že svátek připadl na jeho obvyklý pracovní den, včetně přesčasového příplatku za práci ve dnech pracovního volna, kdy byl nucen nadpracovat vlivem svátku odpadlou směnu, vše v celkové výši 15.682,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce měl plánovanou pravidelnou osmihodinovou pracovní dobu, avšak ve skutečnosti mu žalovaný v některých dnech určil pracovní dobu kratší, požadoval žalobce za tuto neodpracovanou dobu v období od října 2004 do prosince 2006 náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele v celkové výši 7.779,- Kč. Kromě toto se domáhal, aby mu žalovaný doplatil mzdu do pátého mzdového pásma (včetně výkonnostní odměny) v celkové výši 48.351,- Kč za období od října 2004 do prosince 2006, kdy byl žalobce podle mzdové dohody, která je součástí kolektivní smlouvy, zařazen do třetího mzdového pásma, přestože má za to, že „vykonával svou práci stejně dobře jako jiní řidiči, kteří byli zařazeni do pátého mzdového pásma“, čímž se žalovaný dopustil porušení ustanovení §4a zákon o mzdě, podle kterého zaměstnancům přísluší za stejnou práci stejná mzda.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.6.2008 č.j. 26 C 237/2007-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že žalobce pracuje u žalovaného v nepřetržitém provozu a má pracovní dobu rozvrženou nerovnoměrně, což podle názoru soudu prvního stupně „plyne jak z uzavřených smluv, tak i ze samotné povahy provozu žalovaného, který je smluvně zavázán zajišťovat městkou hromadnou dopravu 24 hodin po sedm dnů v týdnu“. Protože „v závislosti na provozních potřebách zaměstnavatele“ je pracovní doba žalobce podle ustanovení §85 odst. 1 zák. práce rozvržena nerovnoměrně na období kalendářního čtvrtletí, „nepředstavují případné kratší směny v určitém období daného kalendářního čtvrtletí překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §130 zák. práce, za niž by žalobce mohl po právu nárokovat náhradu mzdy“. Žalobci za daného stavu nepřísluší ani požadovaná náhrada mzdy za svátky, neboť – jak soud prvního stupě zdůraznil - předpokladem vzniku tohoto nároku je podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. existence „obvyklého pracovního dne“, který však žalobce s ohledem na jeho nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu nemá. Při rozhodování o nároku na doplatek mzdy se soud prvního stupně „zcela ztotožnil“ s názorem žalobce, že vymezení kritérií pro zařazování zaměstnanců do jednotlivých mzdových pásem bylo v kolektivních smlouvách na roky 2004 až 2006 provedeno „velmi nejasně a neurčitě, a proto jistě mohly vytvářet prostor i pro nespravedlivé mzdové zařazování zaměstnanců“. Provedeným dokazováním „se však ukázalo“, že diference ve mzdových třídách u zaměstnanců-řidičů, kteří jezdí ve stejných vozech na stejných trasách, „nebyl projevem libovůle zaměstnavatele, ale de facto (odhlédnuto od neurčitých formulací) se u žalovaného při odměňování zaměstnanců uplatňoval zcela legitimní princip seniorátu, který je běžný i ve veřejném sektoru a který spočívá v odměňování zaměstnanců v závislosti na délce trvání pracovního poměru“, přičemž tento princip pak byl „dále kombinován s kritériem počtu zaviněných dopravních nehod a stížností na řidiče“. Protože soud prvního stupně tato kritéria - přes námitky žalobce - „nepovažuje za diskriminační“, nýbrž „naopak má za to, že žalovaný se žalobcem nerovně nezacházel, když jej při dané délce trvání pracovního poměru a počtu jeho zaviněných nehod zařadil do třetího mzdového pásma“, není žalobcem požadovaný doplatek mzdy do pátého mzdového pásma opodstatněný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.11.2008 č.j. 16 Co 252/2008-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce, který „podle kolektivních smluv platných a účinných v žalovaném období měl stejně jako ostatní řidiči u žalovaného nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu“, nemá nárok na požadovanou náhradu mzdy za svátky, které „připadaly na dny, kdy žalobce neměl stanoveny (předem naplánovány) pracovní směny“, a tudíž „se nejednalo o jeho obvyklé pracovní dny ve smyslu §6 odst. 2 zákona o mzdě a §115 odst. 3 nového zákoníku práce“. Vzhledem k tomu, že při nerovnoměrně rozvržené pracovní době by se v daném případně jednalo o překážku v práci na straně zaměstnavatele „pouze tehdy, nedosáhla-li by za celé vyrovnací období podle §85 odst. 1 zák. práce průměrná týdenní pracovní doba podle rozvrhu týdenní pracovní doby stanovenou týdenní pracovní dobu žalobce v rozsahu 40 hodin“, není podle názoru odvolacího soudu za dané situace, kdy „žalobce nic takového netvrdil a ani to nevyšlo v průběhu řízení najevo“, důvodný požadavek žalobce na zaplacení náhrady mzdy za překážky v práci na straně zaměstnavatele. Zabývaje se dále nárokem žalobce na doplatek mzdy do pátého mzdového pásma odvolací soud zdůraznil, že podle mzdových dohod uzavíraných mezi žalovaným a příslušným odborovým orgánem, které jsou součástí kolektivních smluv, jsou zaměstnanci zařazování do 12 tarifních stupňů na základě sjednaného druhu práce podle katalogu práce (je nesporné, že žalobce byl podle katalogu prací jako řidič autobusu zařazen do 5. tarifního stupně), přičemž „každý tarifní stupeň je dále odstupňován v šesti mzdových pásmech“. Podle podmínek pro zařazování zaměstnanců do mzdových pásem vedoucí organizačního útvaru zaměstnavatele při zařazování do mzdového pásma hodnotí každého zaměstnance podle kritérií (kvalita a rozsah vykonávané práce, dosažené vzdělání, délka odborné praxe, osobní schopnosti zaměstnance, péče o svěřené zařízení a majetek, docilované úspory materiálu, elektrické energie, pohonných hmot a olejů, bezpečnost práce a způsobené škody), která podle názoru odvolacího soudu „je třeba v souladu s ustálenou judikaturou posoudit z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu“ tak, že „se nejedná o objektivně měřitelná a kvantifikovatelná kritéria, ale poměrně obecně formulovaná kritéria“. Za této situace tedy okolnost, do jakého mzdového pásma bude žalobce zařazen, „závisela na komplexním zhodnocení dosažených pracovních výsledků žalobce ze strany příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance, jehož rozhodnutí o zařazení do mzdového pásma má proto v tomto smyslu konstitutivní význam“. Protože žalobce byl na základě konstitutivního rozhodnutí příslušného nadřízeného v žalovaném období zařazen do třetího mzdového pásma, přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně o tom, že nemá nárok na doplatek základní (měsíční) mzdy do pátého mzdového pásma v pátém tarifním stupni, ani na doplatek výkonnostní odměny, když „rozhodnutí o zvýšení mzdového pásma u žalobce záleželo jen na úvaze žalovaného“. K námitce žalobce, že se žalovaný jeho nezařazením do pátého mzdového pásma dopustil tzv. nepřímé diskriminace, odvolací soud s poukazem na příslušná ustanovení zákoníku práce uvedl, že nebylo prokázáno, že by žalovaný se žalobcem nerovně zacházel, jestliže „způsob odměňování upravený v tzv. mzdových dohodách není v obecná rovině v rozporu s ust. §4a zákona o mzdě“ a „ani výpověďmi žalobcem navržených svědků nebyl prokázán neoprávněný rozdíl ve výši jejich mzdy ve srovnání se žalobcem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Namítal, že za dny, kdy nemohl naplnit povinný plánovaný výkon práce, „a to právě vinou žalovaného“, neboť mu byla přidělena kratší pracovní doba, „mu vznikl tzv. podvýkon a ve smyslu ustanovení §130 zák. práce se jedná o překážku v práci na straně zaměstnavatele, která mu měla být uhrazena“. Dále zdůraznil, že mu náleží náhrada mzdy za ty dny, na které připadl svátek a zaměstnavatel mu tento „pro něj obvyklý pracovní den“, na který „měl naplánovaný pracovní výkon“, zrušil a nařídil práci ve dnech pracovního odpočinku. Vyslovil nesouhlas rovněž s názorem odvolacího soudu, který v tom, že žalobce byl (oproti jiným řidičům MHD) zařazen do třetího mzdového pásma, neshledal nerovně zacházení se žalobcem. Podle názoru dovolatele odvolací soud „mylně vychází z předpokladu, že se jedná o nenárokovou složku mzdy, kdy skutečně je do jisté míry na úvaze nadřízených pracovníků, zda kritéria nenárokové složky mzdy dotyčný zaměstnanec splní či nesplní“. V daném případě se ovšem jedná „o základní složku mzdy, tedy složku nárokovou s pevně stanovenou mzdou v jednotlivých tarifních (mzdových) pásmech“, a proto jakékoli posuzování a rozhodování vedoucích pracovníků o tom, do jakého mzdového pásma bude zaměstnanec zařazen, „nese prvek libovůle, neboť umožňuje bez jakéhokoliv zdůvodnění zařazovat jednotlivé zaměstnance v podstatě do jakéhokoliv pásma“. Podle názoru dovolatele „bylo v řízení v celku spolehlivě prokázáno“, že žalobce jako řidič turnusových směn jezdil prakticky na všech linkách se všemi autobusy a „jeho výkon práce byl ve stejné kvalitě s ostatními řidiči zařazenými do pátého tarifního (mzdového) pásma“, „nelišil se v nehodovosti, u žalovaného byl zaměstnán delší období, za výkon práce byl několikrát pochválen“. Proto je přesvědčen, že „není rozdíl mezi jeho prací a zaměstnanci zařazenými do pátého mzdového pásma, ani z hlediska odbornosti, spolehlivosti apod.“. To, že žalovaný přistoupil na změnu kolektivního odměňování od 1.1.2007 a nárok na nárokovou základní složku mzdy formuloval konkrétně, „svědčí o tom, že si diskriminačního postupu byl vědom“. Dovolatel považuje právní argumentaci odvolacího soudu, který „vycházel z principu seniority a subsidiarity práva“, za nesprávnou, neboť „je v příkrém rozporu s ustanovením §4a odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb.“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože rozsudkem odvolacího soudu bylo v dovoláním napadené části rozhodnuto o třech samostatných nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem, a to o nároku na náhradu mzdy za svátek (včetně příplatku za práci přesčas) ve výši 15.682,- Kč s úroky z prodlení, o nároku na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele ve výši 7.779,- Kč s úroky z prodlení a o nároku na mzdu (její doplatek) ve výši 48.351,- Kč s úroky z prodlení, je třeba přípustnost dovolání žalobce ve vztahu k jednotlivým nárokům posuzovat samostatně.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu mzdy za svátek (včetně příplatku za práci přesčas) ve výši 15.682,- Kč s úroky z prodlení, stejně tak jako dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele ve výši 7.779,- Kč s úroky z prodlení, není podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, neboť v těchto částech bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o jednotlivých peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání v těchto částech směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně nároku na mzdu (její doplatek) ve výši 48.351,- Kč s úroky z prodlení, není dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v této části tudíž může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Ostatní dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení způsobeného vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo tím, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nemohou být dovolatelem uplatněné dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Opodstatněnost uplatněného nároku žalobce na doplatek mzdy, který mu měl vzniknout v období od října 2004 do prosince 2006, je třeba i v současné době posuzovat – podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 31.12.2006 (tj. předtím, než byl ke dni 1.1.2007 zrušen zákonem č. 262/2006, zákoníkem práce) - dále jen „zákona o mzdě“.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Za mzdu se nepovažují plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost.
Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě se mzda především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.
Podle ustanovení §4a odst. 1 zákona o mzdě podmínky pro poskytování mzdy musí být stejné pro muže a ženy. Zaměstnancům, kteří vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, přísluší stejná mzda. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejných nebo srovnatelných pracovních schopnostech a pracovní způsobilosti zaměstnance a při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce, a to v pracovním poměru ke stejnému zaměstnavateli.
Z citovaných ustanovení vyplývá, jak správně uvádí rovněž odvolací soud, že mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává především v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě. Pro sjednání mzdy právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než mzda, která náleží za podmínek stanovených zákonem o mzdě a zákoníkem práce (srov. §4 odst. 4 zákona o mzdě); jinak zákon sjednání mzdy, ať již formou kolektivní nebo individuální, nijak neomezuje [mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat].
Současně je mimo pochybnost, že v oblasti odměňování za práci je zaměstnavatel povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci tak, aby mzda byla spravedlivá (srov. čl. 28 Listiny základních práv a svobod, §1 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006). Rovné zacházení se zaměstnanci v oblasti odměňování však nelze aplikovat mechanicky formou rovnostářského přístupu k odměňování, ale je třeba je chápat jako uplatnění shodných zásad pro posouzení hodnoty práce. K naplnění tohoto principu, tak aby byla vyloučena taková hlediska odměňování, která nesouvisí s výkonem práce, proto zákon stanoví (srov. §4a odst. 1 zákona o mzdě), že zaměstnancům, kteří vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, přísluší (bez ohledu na pohlaví) stejná mzda, a současně vymezuje (srov. §4a odst. 1 až 5 zákona o mzdě), co je třeba rozumět stejnou prací nebo prací stejné hodnoty.
Žalobce v dovolání namítá, že mzdové dohody, které jsou součástí kolektivní smlouvy a jimiž bylo v žalovaném období (od října 2004 do prosince 2006) řízeno odměňování zaměstnanců u žalovaného, „nesou prvek libovůle, neboť umožňují bez jakéhokoliv zdůvodnění zařazovat jednotlivé zaměstnance v podstatě do jakéhokoliv (mzdového) pásma“. Se zřetelem k uvedenému pak žalobce spatřuje nerovné zacházení oproti ostatním zaměstnancům ve skutečnosti, že jej žalovaný zařadil v rámci 5. tarifního stupně do 3. mzdového pásma, ačkoli podle názoru žalobce „jeho výkon práce byl ve stejné kvalitě s ostatními řidiči zařazenými do 5. mzdového pásma“ a „není rozdíl mezi jeho prací a zaměstnanci zařazenými do 5. mzdového pásma, ani z hlediska odbornosti, spolehlivosti apod.“.
Tato námitka dovolatele však ve své podstatě neznamená kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, ale nesouhlas se skutkovými zjištěními, které odvolací soud (a soud prvního stupně) učinil z kolektivních mzdových dohod o odměňování zaměstnanců žalovaného platných pro roky 2004 až 2006 (zejména z jejich čl. II.2. a IX.3.), o tom, že žalobci byla v souladu s kolektivními mzdovými dohodami přiznána základní nároková mzda podle sjednaného druhu práce v 5. tarifním stupni a že její „další odstupňování v šesti mzdových pásmech“ bylo fakultativní a „záviselo na komplexním zhodnocení dosažených pracovních výsledků žalobce ze strany příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance“, a dále zpochybnění skutkových zjištění soudů o tom, že „výpověďmi žalobcem navržených svědků nebyl prokázán neoprávněný rozdíl ve výši jejich mzdy ve srovnání se žalobcem“ (v případě svědka V. G. „byl rozdíl opodstatněn především mnohem delší odbornou praxí“ než měl žalobce), a že proto „žalovaný se žalobcem nerovně nezacházel, když jej zařadil do 3. mzdového pásma“. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (zejména výpovědi svědků G., L. a S., kteří – jak dovolatel zdůraznil - „jezdili se stejným autobusem, na stejné lince a byli rovněž rozdílně odměňováni“), a také skutečnost, že odvolací soud nepřihlédl ke všem skutkovým okolnostem, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné (namítá-li, že to, že žalovaný přistoupil na změnu kolektivního odměňování od 1.1.2007, „svědčí o tom, že si diskriminačního postupu byl vědom“). Dovolatel ve prospěch vlastních (opačných) skutkových závěrů [že kolektivní mzdové dohody „nesou prvek libovůle, neboť umožňují bez jakéhokoliv zdůvodnění zařazovat jednotlivé zaměstnance v podstatě do jakéhokoliv (mzdového) pásma“, a že podle názoru dovolatele bylo opodstatněno jeho zařazení do 5. mzdového pásma, neboť má za to, že „bylo v řízení v celku spolehlivě prokázáno“, že „jeho výkon práce byl ve stejné kvalitě s ostatními řidiči zařazenými do pátého tarifního (mzdového) pásma“ a že „není rozdíl mezi jeho prací a zaměstnanci zařazenými do pátého mzdového pásma, ani z hlediska odbornosti, spolehlivosti apod.“] současně opomíjí obsah výše uvedených článků kolektivních mzdových dohod, podle kterých „vedoucí organizačního útvaru zaměstnavatele při zařazování do mzdového pásma hodnotí každého zaměstnance podle dále uvedených kritérií: kvalita a rozsah vykonávané práce, dosažené vzdělání, délka odborné praxe, osobní schopnosti zaměstnance, péče o svěřené zařízení a majetek, docilované úspory materiálu, elektrické energie, pohonných hmot a olejů, bezpečnost práce a způsobené škody“, s tím, že „zvýšení popř. snížení mzdového pásma navrhuje po komplexním zhodnocení přidělených úkolů a pracovních výsledků příslušný vedoucí organizačního útvaru zaměstnavatele“.
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Vzhledem k tomu, že námitky žalobce uplatněné v dovolání (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na mzdu (její doplatek) ve výši 48.351,- Kč s úroky z prodlení, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu