ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.5155.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 5155/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. M. F., zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída č. 28, proti žalované Střední průmyslové škole, Praha 10, Na Třebešíně 2299, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 10, Na Třebešíně č. 2299/69, IČO 61385417, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova č. 9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 373/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2009, č. j. 13 Co 45/2009-82, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Bobka, advokáta se sídlem v Praze 6, Muchova č. 9.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č. j. 13 Co 45/2009-82, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 9. 2008, č. j. 7 C 373/2007-46, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o neplatnost rozvázání pracovního poměru), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
I když totiž žalobkyně tvrdí, že žalovaná organizačním opatřením ze dne 14. 6. 2007 (o snížení počtu výchovných skupin z 10 na 8) sledovala jiný cíl, než snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, ve skutečnosti nezpochybňuje, že opatření bylo realizováno, ale jen jeho věcnou správnost (že takového opatření nebylo z důvodu počtu žáků zapotřebí), tedy nikoli, že by zaměstnavatel svého cíle – zefektivnění práce snížením počtu zaměstnanců – nedosáhl. Pak ovšem jsou závěry odvolacího soudu (oproti názoru dovolatelky) v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněném pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, a dovoláním napadený rozsudek nemůže mít po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Ostatní námitky dovolatelky směřující k tomu, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) zahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Mgr. Pavel Bobek osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 435,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.610,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu