ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.73.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 73/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Bibby Financial Services, a.s. se sídlem v Brně, Hlinky č. 118, IČO 25320513, proti žalovanému R. T. , zastoupenému JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní č. 1293/14, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 Nc 201/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 13. října 2009, č. j. 59 Co 356/2009-41, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 13.10.2009, č. j. 59 Co 356/2009-41, jímž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15.5.2009, č.j. 38 Nc 201/2009-5, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4.6.2009, č.j. 38 Nc 201/2009-10, a řízení o soudním prodeji zástavy bylo zastaveno, není přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
V projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právním názoru, že důvody, pro něž žalovaný nesouhlasil se zpětvzetím žaloby, nejsou vážnými důvody ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř.
Výklad této právní otázky je v soudní praxi ustálen tak, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků.
Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska.
V projednávané věci odvolací soud založil svůj právní názor na tom, že „otázka výše dluhu by mohla být řešena jen v souvislosti s nařízením prodeje zástavy“ a že „otázka nepřiměřenosti prodeje zástavy z hlediska poměru hodnoty závazku a její ceny nemá zde své místo“. Uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu se zákonným pojetím řízení o soudním prodeji zástavy jako řízením nalézacím, ve kterém se soud zabývá pouze tím, zda zástavní věřitel má pohledávku zajištěnou zástavním právem k zástavě, jejíž prodej se navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem (srov. §200y a násl. o.s.ř.). Námitky neuplatnitelné v řízení o soudním prodeji zástavy mohou být následně namítány v řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (srov. §338a o.s.ř.).
Závěr o správnosti usnesení odvolacího soudu nemůže být jiný ani po přihlédnutí k námitkám dovolatele, že soud „před vydáním rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy nenařídil ústní jednání“ a že „odvolací soud ho ve svém rozhodnutí označuje jako zástavního dlužníka, zatímco je jen zástavce“, které jsou neopodstatněné. Soud může rozhodnout o nařízení prodeje zástavy i bez jednání a slyšení zástavního dlužníka, jestliže zástavní věřitel doloží zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře (srov. §200z odst. 2 o.s.ř.). Žalobu může v takovém případě doručit zástavnímu dlužníku až s rozhodnutím o věci samé (srov. např. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.12.2003, sp.zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2005). Účastníkem řízení o soudním prodeji zástavy je jako zástavní dlužník ten, kdo je vlastníkem zástavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.3.2008, sp.zn. 21 Cdo 623/2007).
Na přípustnost dovolání v daném případě nelze důvodně usuzovat ani z okolnosti „souběžného insolvenčního řízení“. Zahájení insolvenčního řízení samo o sobě nebrání tomu, aby byl nařízen výkon rozhodnutí postihující majetek, který patří do konkursní podstaty dlužníka – úpadce (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.2.2001, sp.zn. 21 Cdo 1318/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69, ročník 2001).
Z hlediska závěru odvolacího soudu o tom, že „důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby neshledává tak vážné, aby činily zpětvzetí žaloby neúčinným“, je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné a rovněž v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.11.2003, sp.zn. 30 Cdo 1171/2002; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2008, sp.zn. 29 Cdo 4028/2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.9.2010, sp.zn. 31 Cdo 5011/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 2011); nemá tedy po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Roman Fiala , v. r.
předseda senátu