ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1704.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1704/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. Ch. , b) J. J. , c) M. J. , d) J. K. , e) L. K. , všech zastoupených JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti žalovaným: 1) J. B. , a 2) M. B. , zastoupeným JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, o vyklizení pozemku a odstranění drobné stavby, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 1538/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2010, č. j. 30 Co 462/2009–581, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2010, č. j. 30 Co 462/2009–581, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. prosince 2007, č. j. 6 C 1538/2008–415, ve znění opravného unesení ze dne 15. prosince 2009, č. j. 6 C 1538/2000–485, zamítl žalobu, aby „žalovaní byli povinni, společně a nerozdílně, vyklidit část pozemkové parc. č. 922 vymezenou ve vytyčovacím náčrtu – příloha č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 vyhotoveného znalcem v oboru geodesie a kartografie Ing. E. S., J. D., P., body 43, 103, 99, 136 – 30, a dále část p. par. 922 vymezenou ve vytyčovacím náčrtu – příloha č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 vyhotoveného znalcem v oboru geodesie a kartografie Ing. E. S., J. D., P., body 100, 55, 54, 136 – 32, 136 – 33, vše v obci Heřmaničky a k. ú. Heřmaničky, p. p. č. 922 zapsána v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, na listu vlastnictví č. 27, obec a k. ú. H., a vyklizené tyto části p. č. 922 obec a k. ú. H. předat žalobcům, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku“, dále, aby „žalovaní byli povinni, společně a nerozdílně, odstranit na svůj náklad z pozemkové par. č. 922 v obci H. a k. ú. H. stavbu – oplocení - vymezenou body 43, 109, 99 zakreslenými ve vytyčovacím náčrtu – příloha č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 vyhotoveného znalcem v oboru geodesie a kartografie Ing. E. S., to vše do 30 dnů ode dne právní moci rozsudku,“ a dále, aby „žalovaní byli povinni, společně a nerozdílně, odstranit na svůj náklad z pozemkové par. č. 922 v obci Heřmaničky a k. ú. H. stavbu hráze vodní plochy v rozsahu vymezeném body 54, 136 - 32, 98, 43, 68, 67, 66, 65, 64, zakreslenými ve vytyčovacím náčrtu – příloha č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 vyhotoveného znalcem v oboru geodesie a kartografie Ing. Evou Soukupovou, Jana Drdy 504, Příbram, to vše do 30 dnů ode dne právní moci rozsudku“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že žalobci na straně jedné a žalovaní na straně druhé jsou spoluvlastníky sousedících pozemků, z toho žalobci pozemku parc. č. 922 a žalovaní pozemků parc. č. 923 a parc. č. 929 vše v k. ú. H., obec Heřmaničky – část obce Jiříkovec. Pozemek parc. č. 922 je loukou o výměře 3613 m², pozemek parc. č. 923 je ostatn í plochou o výměře 457 m² a fakticky je na něm zřízen rybník, pozemek parc. č. 929 je trvalým travním porostem o výměře 1908 m². Právními předchůdci žalobců byli manželé K., od nichž získala nemovitosti žalobkyně a) J. C. spolu se svým manželem J. C. kupní smlouvou z 23. ledna 1968. Právními předchůdci žalovaných jsou rodiče a prarodiče 1. žalovaného, od nichž žalovaní získali nemovitosti kupní smlouvou z 5. července 1977. Spory o skutečnou vlastnickou hranici mezi dotčenými pozemky se objevily mezi účastníky v letech 1998, možná už v roce 1996 a nejpozději v roce 2000. Žalovaní užívají celkem tři části pozemku parc. č. 922 – jednak díl o výměře 69 m², dále do tohoto pozemku zasáhli svojí zahrádkou – o výměře 46 m² a konečn ě tělesem hráze rybníka – a to plochou 180 m², celkem tedy v rozsahu 295 m². Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi právními předchůdci účastníků byla 3. května 1950 uzavřena písemná dohoda, která je podle svého obsahu dohodou o vlastnických poměrech. Soud prvního stupně se poté zabýval otázkou, zda žalobci sporné části pozemku vydrželi, přičemž dospěl k závěru, že žalovaní se nejpozději do roku 1996 chovali k části pozemku parc. č. 922 jako vlastníci a naopak, že právní předchůdci žalobců – manželé K. - již ke dni 3. května 1950 dali jednoznačně najevo, že se za vlastníky sporné části louky parc. č. 922 popsané v dohodě nepovažují. Dovodil, že došlo k vydržení vlastnického práva podle novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Zároveň uzavřel, že i pro případ, že by tento závěr neobstál, nelze žalobě vyhovět, neboť by šlo o postup, který by byl v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy žalobci až do roku 1996 (eventuálně do roku 2000) neučinili nic aktivního na ochranu a prosazení svého vlastnického práva. Z uvedených důvodů žalobu zamítl v celém rozsahu.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. června 2010, č. j. 30 Co 462/2009–581, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zrušil v „zamítavé části výroku I. ohledně povinnosti žalovaných, aby společně a nerozdílně odstranili na svůj náklad z pozemkové parcely č. 922, k. ú. a obec Heřmaničky, stavbu hráze vodní plochy v rozsahu vymezeném body 54, 136, až 32, 98, 43, 68, 67, 66, 65, 64 zakreslenými ve vytyčovacím náčrtu – příloha č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003, ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 znalkyně z oboru geodézie a kartografie Ing. Evy Soukupové, Jana Drdy 504, Příbram, ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci rozsudku, dále ve výroku III. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve výroku III. o nákladech státu“, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku), rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v zamítavé části výroku I. ohledně vyklizení a odstranění oplocení změnil tak, že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně vyklidit část pozemkové parcely č. 922, k. ú. a obec Heřmaničky, zapsané na LV č. 27 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, vymezené ve vytyčovacím náčrtu – přílohy č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 znalkyně z oboru geodézie a kartografie, vyhotovených znalkyní Ing. Evou Soukupovou, Jana Drdy 504, Příbram, jednak body č. 43, 103, 99, 136 – 30, a dále vymezené body č. 100, 55, 54, 136 – 33 s tím, že tato příloha je součástí výroku rozsudku a dále, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně odstranit z pozemkové parcely č. 922, k. ú. a obec Heřmaničky, stavbu oplocení, vymezenou body 43, 103, 99, zakreslenými v uvedeném vytyčovacím náčrtu – přílohy č. 7.1 znaleckého posudku znalkyně Ing. Evy Soukupové č 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005, to vše ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku“ (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po doplnění skutkových zjištění provedením dalších důkazů však oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady pro vydržení sporných částí pozemku p. č. 922 žalovanými nejsou dány. Vzhledem k tomu, že žalobci v řízení popřeli pravost a obsahovou správnost dohody z 3. května 1950 předložené žalovanými, odvolací soud nejprve poučil žalovaného 1) [žalovaná 2) nebyla u jednání odvolacího soudu přítomna] o povinnosti unést důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že tato listina je pravá, když soudu byla předložena toliko listina, která je ověřenou kopií. Současně byl prvý žalovaný poučen o následcích nevyhovění poučení a neoznačení potřebných důkazů. Poté, co odvolací soud provedl a zhodnotil žalovaným navržené a další důkazy (zejména výslech ověřující úřednice Obecního úřadu Zvěstov M. N. a svědka JUDr. J. B., a dále potvrzení Obecního úřadu Heřmaničky ze dne 7. prosince 2009, ověřovací kniha Obecního úřadu Zvěstov) dospěl k závěru, že jimi nebylo prokázáno, že by právní předchůdci účastníků dohodu o úpravě vlastnických poměrů ze dne 3. května 1950 uzavřeli a že se jedná o titul způsobilý k prokázání vydržení sporných částí pozemku parc. č. 922 žalovanými. Žalovaní tak v tomto směru své důkazní břemeno neunesli. Výpověď svědkyně N. považuje odvolací soud za zcela nevěrohodnou, svědek Budil si žádné podrobnosti ohledně listiny, kterou mu před 5 - 6 lety zmocněnec prvního žalovaného předložil, nepamatoval. Ani ze záznamu první ověřovací knihy o tom, že 24. března 2006 zaměstnankyně obecního úřadu Zvěstov N. ověřila kopii listiny jednoznačně neprokazuje, jaká listina byla skutečně ověřena a zda byl přitom předložen originál. Podle názoru odvolacího soudu nelze závěr o existenci právního důvodu oprávněné držby učinit, mimo jiné i proto, že pozemek, který žalovaní měli touto dohodou nabýt, je vymezen zcela neurčitě. Žalovaní tak nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim věc – sporné části pozemku parc. č. 922 – patří. Bylo-li v průběhu řízení prokázáno, že žalovaní sporné části pozemku parc. č. 922 tak, jak jsou vymezeny ve znaleckém posudku Ing. Evy Soukupové skutečně užívají, na části pozemku mají umístěný plot bez pevné podezdívky (tj. nejde o stavbu spojenou se zemí pevným základem), odvolací soud uzavřel, že žalobci prokázali, že jsou vlastníky pozemku parc. č. 922 v k. ú. H. včetně shora uvedených sporných částí a rovněž prokázali, že žalovaní neoprávněně zasahují do jejich vlastnického práva k těmto částem jejich pozemku a současně, že žalovaní neprokázali, že by uvedené části vydrželi. Z uvedených důvodů rozsudek soudu v dovoláním napadeném výroku II. změnil ohledně vyklizení pozemku a odstranění oplocení z této části pozemku vymezené ve vytyčovacím náčrtu – příloze č. 7.1 znaleckého posudku Ing. Soukupové body č. 43,103, 99 tak, že žalobě vyhověl. Ve zbývající zamítavé části výroku I. týkající se odstranění stavby hráze vodní plochy z pozemku p. č. 922 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou pro nesplnění poučovací povinnosti soudu ve vztahu k uplatněnému nároku na odstranění stavby hráze, a to z hlediska zjištění, zda se žalobci domáhají ve zbývající části ochrany vlastnického práva v režimu §126 odst. 1 obč. zák. nebo neoprávněné stavby podle §135c obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní společně obsáhlým dovoláním směřujícím proti výroku II., jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podávají je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání z převážné části představuje rekapitulaci průběhu řízení před soudy obou stupňů s vlastním hodnocením provedených důkazů, zejména výpovědí svědků. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelé neztotožňují s právním názorem odvolacího soudu, že nevydrželi vlastnické právo k částem pozemku p. č. 922 připloceným k jejich pozemkům. Namítají, že do roku 2000 nebylo mezi žalobci a žalovanými sporu a žádných dohadů o předmětných částech pozemku parc. č. 922. Celková plocha všech částí pozemku parc. č. 922, včetně plochy zabírané tělesem hráze rybníka tvoří 295 m², což je podle názoru žalovaných ve vztahu k celkové ploše pozemku parc. č. 922 – 3 613 m² – poměrně nepatrná část. Odvolací soud podle názoru žalovaných vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jelikož vzal za zjištěné skutečnosti, které ve spise soudu prvního stupně nejsou obsaženy. Nesouhlasí s argumentací, že žalovaní v průběhu řízení před soudem prvního stupně předložili pouhou fotokopii dohody mezi právními předchůdci žalobců a žalovanými z roku 1950. Poukazují na to, že soudu prvního stupně nejprve předložili úředně ověřenou kopii originálu smlouvy a poté na jeho další výzvu i originál smlouvy, který jim byl vrácen zpět, což je podchyceno ve spise soudu prvního stupně. Z uvedených důvodů není argumentace odvolacího soudu správná. Dovolatelé přitom tvrdí, že soudu předložená ověřená fotokopie je skutečně fotokopií originálu dohody provedenou úředně pověřenou osobou s potřebnou kvalifikací. Podle názoru dovolatelů, pokud by odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně, jak uvádí v odůvodnění svého rozsudku, nemohl by dospět k závěrům, které „zcela anulují“ rozsáhlé dokazování provedené soudem prvního stupně. Dovolatelé rovněž odkazují na výpověď ověřující úřednice Němečkové, která v rámci své výpovědi před soudem uvedla, že věděla, že ověřovaná listina byla originál, což usoudila podle ostrosti kontur písma. Podle názoru dovolatelů je rovněž otázka posouzení dobré víry z hlediska existence domnělého nabývacího titulu posuzována týmž odvolacím soudem v různých sporech rozdílně. Žalovaní považují připlocení části sporných částí pozemku parc. č. 922, jakož i faktické zaplavení jiné části vodou rybníka svými právními předchůdci za dostatečný podklad pro učinění závěru, že tyto části pozemku parc. č. 922 žalovaní, či jejich právní předchůdci vydrželi v dobré víře. Z hlediska samotných žalovaných lze za postačující domnělý titul oprávněné držby považovat kupní smlouvu z 5. července 1977 uzavřenou s právními předchůdci žalovaných ohledně pozemku parc. č. 923 a parc. č. 929. Navrhli, aby bylo napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaných nevyjádřili.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a bylo podáno včas, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolateli vymezených dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44).
Odvolací soud posuzoval otázku, zda žalovaní byli při tvrzeném vydržení vlastnického práva k částem pozemku žalobců parc. č. 922, které jsou připlocené k jejich sousedícím pozemkům parc. č. 923 a parc. č. 929, a jejichž vyklizení se žalobci jako jeho spoluvlastníci domáhají, v dobré víře ohledně existence právního důvodu zakládajícího vznik tohoto práva. S odkazem na závěry obsažené v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu České republiky, od níž se dovolací soud nehodlá odchýlit ani v posuzované věci, dospěl k závěru, že žalovaní nemohli být v dobré víře o právním důvodu nabytí uvedeného práva, když se jim nepodařilo ani přes poučení odvolacího soudu unést důkazní břemeno ohledně uzavření dohody o úpravě vlastnických poměrů mezi jejich právními předchůdci a právními předchůdci žalobců, jíž se pokoušeli svoji dobrou víru prokázat, neboť jimi navržené důkazy k takovému závěru nepostačovaly. Navíc dovodil, že závěr o existenci právního důvodu oprávněné držby nelze učinit i proto, že pozemek, který měli právní předchůdci žalobců předmětnou dohodou nabýt, byl v dohodě vymezen zcela neurčitě. Právní předchůdci žalovaných a potažmo žalovaní tak s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohli být v dobré víře při vydržení sporných částí pozemku parc. č 922.
Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem učiněné ve vztahu k vydržení vlastnického práva právními předchůdci žalovaných vychází z učiněných skutkových zjištění a je správné.
Dovolatelé především namítají, že odvolací soud učinil nesprávný závěr ohledně pravosti listiny předložené žalovanými obsahující dohodu mezi právními předchůdci žalobců a mezi žalovanými z roku 1950, což učinil na základě toho, že žalovaní nepředložili na výzvu odvolacího soudu žádný důkaz svědčící o pravosti této listiny.
V této souvislosti je třeba konstatovat, že odvolací soud vyšel především ze závěru, že ani na základě provedeného dokazování, které odvolací soud v odvolacím řízení zčásti zopakoval výslechem svědků a provedením listinných důkazů, nebylo uzavření této dohody prokázáno. Požadavek na předložení originálu listiny obsahující tuto dohodu vycházel z toho, že žalobci pravost i obsahovou správnost této listiny v řízení zpochybnili tvrzením, že jejich právní předchůdci takovou dohodu neuzavřeli a že podpisy na fotokopii této dohody předložené žalovanými nejsou podpisy jejich právních předchůdců.
Podle §134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.
Rozdíl mezi veřejnými a soukromými listinami spočívá v jejich důkazní síle. Pravá veřejná listina, o jejíž správnosti nevzešly v průběhu řízení pochybnosti, může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost obsahu listiny. Naproti tomu v případě soukromé listiny, zpochybňuje-li účastník samotné podepsání listiny, nastupuje ohledně pravosti listiny důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který listinu předkládá k prokázání svých tvrzení.
Dovolací soud v této souvislosti konstatuje, že dovolací výtka odvolatelů směřuje především vůči závěru, že v řízení nebyla prokázána pravost listiny, když podle názoru odvolatelů předložená ověřená fotokopie listiny je fotokopií originálu. V daném ohledu dovolací soud podotýká, že i kdyby tato výtka byla důvodná, na závěry odvolacího soudu by to nemělo vliv. Podle fotokopie uvedené listiny založené ve spise opatřené otiskem ověřovacího razítka obce Zvěstov má tato ověřovací doložka potvrzovat, že fotokopie listiny souhlasí s jejím prvopisem. Na této listině však ověřené podpisy osob označených jako účastníci dohody ověřeny nejsou. Ani případný závěr, že fotokopie listiny je fotokopií jejího originálu ještě nepotvrzuje, že tato listina skutečně byla J. K. a M. K. podepsána a dohoda jimi takto uzavřena.
V r ozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 18, str. 683, dovolací soud vyložil, že pravost podpisu na předložené listin ě lze ověřit dvěma způsoby. Je-li již podpis na listině připojen, notář osvědčí prohlášení osoby, kterým uznává podpis na listině za vlastní. Podepsala-li osoba listinu před ověřujícím v jeho přítomnosti, osvědčuje notář tuto skutečnost. Zákonem stanovenou formou pro ověření pravosti podpisu je legalizační doložka, která je veřejnou listinou. Legalizační doložka může být vyznačena na listině, na níž jsou podpisy, jejichž pravost má být ov ě řena, nebo může být vyhotovena samostatně a poté pevně spojena s předloženou listinou. Za samostatnou listinu o ověření je třeba pokládat jak ověřovací doložku pevn ě spojenou s předloženou listinou, tak ověřovací doložku vyznačenou přímo na předložené listin ě .
Žádná taková ověřovací doložka se však na listině datované dne 3. května 1950 nenachází.
Odvolací soud ostatně výlučně na neprokázání toho, že předložená fotokopie listiny je fotokopií originálu, své rozhodnutí nezaložil. Tuto okolnost zohlednil jako jednu ze skutečností při hodnocení dokazování potud, zda tato dohoda mezi osobami v ní uvedenými skutečně uzavřena byla.
Jestliže měl odvolací soud oproti soudu prvního stupně za to, že na základě dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně nebylo možno mít za prokázané, že k uzavření této dohody skutečně došlo, správně postupem podle §118a o. s. ř. v průběhu odvolacího řízení vyzval žalované, aby označili důkazy k prokázání tvrzení, že právní předchůdci účastníků uvedenou dohodu uzavřeli a současně je vyzval, aby prokázali, že kopie listiny, kterou žalovaní předložili soudu prvního stupně jako listinu ověřenou příslušným orgánem, je totožná s originálem listiny. Taktéž procesně správně žalované poučil o následcích pro případ, že danému poučení nevyhoví a potřebné důkazy k prokázání svého tvrzení neoznačí. Jestliže po provedení žalovanými navržených důkazů a jejich zhodnocení nevzal za prokázané uzavření dohody, jde o výsledek hodnocení důkazů, kterému z hlediska ustanovení §132 o. s. ř. nemá dovolací soud co vytknout. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně vymezil, z jakých důkazů vycházel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Opačný náhled dovolatelů na hodnocení důkazů bez dalšího způsobilým dovolacím důvodem není.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Ostatně dovolatelé v dovolání ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepolemizují se závěrem odvolacího soudu, že nebylo prokázáno uzavření dohody ze dne 3. května 1950, ale toliko namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda žalovanými předložená fotokopie dohody je fotokopií jejího originálu. Jak však již dovolací soud vyložil, ani závěr naznačený dovolateli nijak neprokazuje, že listina byla právními předchůdci žalobců skutečně podepsána, ale prokázala by toliko to, že předložená fotokopie je ověřenou fotokopií prvopisu listiny.
Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný ve Sbírce civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1067). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1068).
Vyšel-li odvolací soud z toho, že k uzavření dohody o úpravě vlastnických poměrů nedošlo, pak jeho závěru, že právní předchůdci žalovaných nemohli být objektivně ve vztahu k této tvrzené dohodě v dobré víře, že existuje právní důvod, který by podle platného práva měl za následek nabytí vlastnického práva, nelze nic vytknout. Jinými slovy řečeno, při závěru o neuzavření dohody ze dne 3. května 1950 nemohli být právní předchůdci žalovaných v dobré víře, že je dána okolnost, na základě které by mohli nabýt vlastnické právo k pozemku, ve vztahu ke kterému se žalovaní dovolávají vydržení vlastnického práva. Faktické užívání takového pozemku pak nemůže vést k vydržení právě proto, že absentuje právní důvod, alespoň domnělý, od kterého by mohli své vlastnické právo důvodně odvozovat.
Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem vycházející ze shora uvedených skutkových zjištění respektuje výše uvedené judikatorní závěry ohledně předpokladů pro posouzení dobré víry držitele při vydržení sousedních pozemků z hlediska domnělého titulu držby, a to i se zřetelem ke všem ostatním objektivním okolnostem, které by držbu vylučovaly. Úvahy odvolacího soudu o neexistenci dobré víry žalovaných z hlediska existence titulu oprávněné držby sporných částí pozemku p. č. 922 jejich právními předchůdci tak s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem nelze označit za zjevně nepřiměřené.
Odvolací soud navíc svůj závěr o tom, že právní předchůdci žalovaných nenabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením opřel nejenom o závěr, že absentuje byť i jen domnělý právní titul, jenž by mohl vést k závěru o nabytí vlastnického práva, ale též o závěr, že vymezení pozemku v textu listiny ze dne 3. května 1950, který právní předchůdci žalovaných měli touto dohodou nabýt (i kdyby byla uzavřena s tímto obsahem), je vymezeno zcela neurčitě. S tímto závěrem odvolacího soudu pak dovolatelé nepolemizují vůbec.
Polemizují-li dovolatelé s údajně rozdílnou rozhodovací praxí odvolacího soudu v různých v minulosti proběhlých řízeních v otázkách vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku na základě jeho připlocení k vlastnímu pozemku, tyto námitky jsou nedůvodné už proto, že na posouzení těchto okolností není napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnosti, že žalovaným nesvědčí ani domnělý právní titul, od kterého by mohly odvozovat své přesvědčení o nabytí vlastnického práva. Oproti přesvědčení dovolatelů vyjádřenému v dovolání, samotné připlocení sporných částí pozemků bez dalšího nemůže být okolností způsobilou založit vydržení vlastnického práva.
Odvolací soud nicméně pochybil, nezabýval-li se při posuzovaní dobré víry žalovaných při vydržení sporné části pozemku tvrzením žalovaných uplatněným podle obsahu spisu již v řízení před soudem prvního stupně, v řízení odvolacím a taktéž v dovolání, že bez ohledu na držbu právními předchůdci žalovaných to byli přímo žalovaní, kdo předmětné části pozemku žalobců vydrželi s tím, že putativním právním titulem jejich oprávněné držby byla kupní smlouva uzavřená žalovanými ohledně pozemku parc. č. 923 parc. č. 929 s jejich právními předchůdci dne 5. července 1977. Jestliže se odvolací soud toto právně významné tvrzení pro možnou úvahu o vydržení vlastnického práva zcela pominul, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu