ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2616.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2616/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. A., zastoupeného JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, proti žalovaným 1) O. P., a 2) A. P., oběma zastoupeným JUDr. Ludoslavou Hurychovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, tř. Karla IV. 430, o úpravu užívání společné nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 129/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2010, č. j. 25 Co 94/2010-431, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.530,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupkyně JUDr. Ludoslavy Hurychové.
Odůvodnění:
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu. ).
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. října 2009, č. j. 7 C 129/2007-379, rozhodl výrokem pod bodem I., že žalovaní 1) a 2) jsou oprávněni společně a nerozdílně užívat nemovitosti, a to dům čp. 638 na stavební parc. č. 547 včetně příslušenství, zejména garáže u tohoto domu, dále stavební parcelu č. 547 a zahradu parc. č. 600/19, to vše v katastrálním území N., obec H., zapsané na LV č. 7224 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové. Výrokem pod bodem II. uložil žalobci povinnost strpět užívání nemovitostí uvedených ve výroku I. a zdržet se jednání, které by do tohoto užívání zasahovalo. Výrokem pod bodem III. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně platit žalobci náhradu za užívání nemovitostí dle výroku I. rozsudku ve výši 7.500,- Kč měsíčně vždy ke každému 10. dni v měsíci počínaje právní mocí tohoto rozsudku. Výroky pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem pod bodem VI. zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalovaným 1) a 2) domáhal povinnosti vydat klíče od branky směrem od silničního okruhu a dále klíče od vrat směrem ke garáži na pozemek parc. č. 600/19 v katastrálním území N.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. září 2010, č. j. 25 Co 94/2010-431, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci je dovoláním napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu; o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. však přípustnost dovolání opřít nelze, a to navzdory neúplnému poučení o přípustnosti dovolání, poskytnutého odvolacím soudem.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, poř. č. 51, platí: „Může-li být dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je odvolací soud povinen v písemném vyhotovení rozhodnutí účastníky poučit v tom směru, že dovolání není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné bez dalšího, přípustnost dovolání nezakládá; účastníku řízení však uběhne lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (§240 odst. 3 o. s. ř.)“.
Nejvyšší soud již v rozsudku z 23. září 2003, sp. zn. 22 Cdo 820/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2234 dovodil, že „potvrdil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není k podání dovolání, které by se opíralo o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., subjektivně oprávněn ten účastník, pro něhož potvrzené rozhodnutí soudu prvního stupně vyznělo příznivěji než rozhodnutí dřívější“.
Nenapadá-li dovolatel správnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání proti tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé uvažováno jen z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, poř. č. 69).
Odvolací soud - Krajský soud v Hradci Králové - usnesením ze dne15. září 2004, č. j. 25 Co 338/2004-113, zrušil jen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. ledna 2004, č. j. 7 C 130/2002-84, kterým byla žaloba zamítnuta, a to k odvolání žalobce (dovolatele). Zrušující usnesení odvolacího soudu tak vyznělo ve prospěch dovolatele (ten ostatně právní názor, který vedl ke zrušení zamítavého rozsudku, nijak nenapadá). Pozdější, pro žalobce příznivé rozsudky, zrušil Nejvyšší soud k dovolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. září 2007, č. j. 22 Cdo 2266/2006-279. Je tedy zřejmé, že lze uvažovat jen o přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Z uvedeného se podává, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení, zejména pak tím, že dispozice místností v bytě a špatné vztahy mezi účastníky brání společnému užívání domu. K možnému přezkumu by se tak mohl podávat jen závěr o tom, že na místě je užívání domu žalovanými. V této souvislosti však dovolání neobsahuje nic, co by podle jeho obsahu mohlo založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí soudu o hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí se opírá o §139 odst. 2 obč. zák.; jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Rozhodnutí je tak na úvaze soudu, kterou dovolací soud může přezkoumat jen, je-li zjevně nepřiměřená.
Již v souvislosti se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví dovolací soud opakovaně vyslovil, že jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. To platí i pro rozhodnutí o tom, kdo z podílových spoluvlastníků bude užívat společnou věc. Případy, kdy by zjištěné skutečnosti svědčily jen ve prospěch jedné procesní strany, jsou spíše výjimečné, a soudy tak musí zvažovat okolnosti svědčící oběma stranám; nakonec je však třeba zvolit jednu z možností, a to navzdory tomu, že existují důvody i pro jiné řešení. Tak tomu je i v dané věci. Dovolací soud nezpochybňuje, že ve věci jsou i okolnosti ve prospěch žalobce, nicméně úvahy soudů, které vedly k závěru o tom, že není na místě, aby dům společně užívaly obě strany, resp. aby dům užívala jen strana žalovaná, nejsou zjevně nepřiměřené. Není tu nic, co by založilo zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věta první a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že úspěšným žalovaným vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, činí částku 3.530,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem částku 3.530,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalovaní oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu