ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2915.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2915/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) JUDr. V. K., b) R. K., obou zastoupených JUDr. Alenou Vachtovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, c) JUDr. D. B. , zastoupené JUDr. Ing. Alexejem Brachtem, advokátem se sídlem v Praze 7, Bubenská 122/20, proti žalovanému J. R. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 48/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2009, č. j. 25 Co 2/2009-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni c) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Alexeje Brachta.
III. Ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 2008, č. j. 7 C 48/2007-248, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem: rodinnému domu č. p. 265 postavenému na pozemku parc. č. st. 1562, k pozemku parc. č. st. 1562 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 449 m2 a k pozemku parc. č. 1563 – zahrada o výměře 1591 m2, vše v obci L., k. ú. L. u R., zapsaných na LV č. 1157 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, a nařídil jejich prodej s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky podle výše spoluvlastnických podílů tak, že žalobci a) připadne 37/160, žalobkyni b) připadne 37/160 a žalobkyni c) připadne ¼ a žalovanému 184/640. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. března 2009, č. j. 25 Co 2/2009-290, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom správném znění, že místo pozemku parc. č. 1563 – zahrada o výměře 1591 m2 se jedná o pozemek parc. č. 1563/1 – zahrada a pozemek parc. č. 1563/3 – zastavěná plocha a nádvoří a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobci a) a b) se k dovolání nevyjádřili.
Žalobkyně c) navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 5042. Dovolatel nevymezil hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jako otázku zásadního právního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává.
Dovolatel především tvrdí, že se nalézací soudy dostatečně nezabývaly otázkou rozdělení domu na bytové jednotky, a porušily tak závazné pořadí způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví stanovené v §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Dovolateli lze přisvědčit v tom, že §142 odst. 1 obč. zák. stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity. To odpovídá konstantní soudní praxi. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o právní názor, který dovolací soud vyslovil v rozsudku dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, publikovaném v Soubor rozhodnutí pod pořadovým č. C 2846, podle kterého „soud přistoupí k takovému rozdělení (t. j. na jednotky) jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle §139 ObčZ“. Tento názor vychází z toho, že jsou-li příčinou podání návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu konfliktní vztahy účastníků, není účelné zachovávat jejich existenci. Otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 2058, vyslovil právní názor, že „pokud §142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává přímo soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází“.
V dané věci odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (v dovolacím řízení nezpochybnitelného), že vztahy mezi účastníky jsou komplikované a ohledně hospodaření se společnou věcí nejsou schopni dohody. Pak ovšem nelze právní úvahu odvolacího soudu o nevhodnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením domu na bytové jednotky považovat za zjevně nepřiměřenou. Tím, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
K namítané vadě řízení týkající se rozdílného obsazení senátu odvolacího soudu dovolací soud uvádí, že by se mohlo jednat o vadu zmatečnostní podle §229 o. s. ř., kterou by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě, že by se jednalo o řešení procesní otázky zásadního významu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 5780. Tak tomu však v daném případě není.
Dovolatel dále tvrdí, že žalobkyně c) svým jednáním vytvořila překážku, která citelně snižuje možnost, aby cestou soudního prodeje společné věci a rozdělením výtěžku bylo dosaženo přiměřené náhrady za jeho spoluvlastnický podíl a domnívá se, že žalobkyni c) nebude za daného stavu nic bránit v tom, aby jako jediný zájemce v dražbě prováděné soudem spoluvlastnický podíl získala ze dvě třetiny jeho skutečné hodnoty. K tomu dovolací soud poznamenává, že se nejedná o otázku zásadního právního významu, ale pouze o spekulativní námitku dovolatele, která není v dané věci relevantní.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
I. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovaným vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni c) vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni c) představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1, bodu 5 (z částky 3.740.000,- Kč), §4 odst. 2, písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10.000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a celkem činí 10.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
II. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovaným vychází z toho, že žalobcům a) a b) náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalovanému právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně c) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. června 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu