Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2011, sp. zn. 22 Cdo 3283/2011 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3283.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3283.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3283/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) F. P., a b) R. K., obou zastoupených JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363, proti žalovanému F. B. zastoupenému JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 8, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 105/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011, č. j. 38 Co 475/2009-330, takto: I. Dovolání se zamítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. července 2009, č. j. 5 C 105/2008-293, ve znění usnesení ze dne 14. září 2009, č. j. 5 C 105/2008-299, výrokem pod bodem I. zamítl návrh žalobců, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí id. 5/6 a žalovaný je vlastníkem id. 1/6 pozemku parc. č. 551/2, ostatní plocha, jiná plocha o výměře 69 m2 v katastrálním území R., který je zapsán na listu vlastnictví č. 463 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Hodonín. Dále rozhodl ve výrocích pod body II. a III. o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky st. parc. č. 553 v k. ú. R. zapsané na LV č. 210 a dále domu č. p. 621 na pozemku parc. č. 553 zapsaném na LV č. 2156; žalovaný je vlastníkem sousedního pozemku st. parc. č. 551 v témže katastrálním území zapsaném na LV č. 463. Soud dospěl k závěru, že žalobci neunesli břemeno tvrzení a důkazní břemeno a i přes poučení soudu podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) o následcích nesplnění výzvy svá tvrzení nedoplnili a patřičné důkazy neoznačili. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21. dubna 2011, č. j. 38 Co 475/2009-330, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně a) je spoluvlastnicí pozemku parc. č. 551/2 ostatní plocha, jiná plocha o výměře 69 m2 v k. ú. R. v rozsahu id. 7/12 a žalobce b) je spoluvlastníkem pozemku parc. č. 551/2 ostatní plocha, jiná plocha o výměře 69 m2 v k. ú. R. v rozsahu id. 5/12. Ve výroku pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po rozboru věci a s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu, který vyslovil v rozhodnutí ze dne 19. února 2008, č. j. 22 Cdo 4542/2007-257, konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, když žalobu zamítl, aniž se zabýval, věcnou stránkou sporu. Odvolací soud však uvedl, že žalobci jako spoluvlastníci parc. č. 553 v celé její výměře 229 m2 nemají naléhavý právní zájem na určení, že jsou vlastníky parc. č. 551/2 v k. ú. R., neboť jde o část pozemku parc. č. 553, do které žalovaný neoprávněně zasahuje. Žalobci by mohli podat žalobu na vyklizení, případně na zdržení se neoprávněných zásahů do svého vlastnického práva k pozemku parc. č. 553. Pouze na okraj uvedl, že pokud bylo pravomocně rozhodnuto o vyklizení pozemku, jednalo se o pozemek jiný, zapsaný ve zjednodušené evidenci, jehož vlastníky byly osoby od žalobců odlišné; nejde tedy o věc rozhodnutou. Odvolací soud na základě výše uvedeného rozhodl stejně jako soud prvního stupně tak, že žalobu zamítl s tím, že pouze ve výroku změnil velikost spoluvlastnických podílů žalobců, ovšem rozhodnutí spočívá na jiných důvodech. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a)o. s. ř.“ a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pochybily při právním posouzení věci. Namítají, že pokud navrhovali změnu žaloby, kterou podali u soudu prvního stupně již 13. 8. 1991, stalo se tak vždy z iniciativy soudů obou stupňů po poučení a pod hrozbou zastavení řízení. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný zasáhl do vlastnických práv žalobců, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Pokud však uvedl, že žalobci by mohli podat žalobu na vyklizení, popřípadě na zdržení se zásahů do jejich vlastnického práva, žalobci upozorňují, že takovou žalobu již podali 13. 8. 1991 ve svém původním návrhu a změnili ji z podnětu (k výzvám) soudů obou stupňů. Takto o jejich podané žalobě nebylo dosud řádně rozhodnuto. Okazují na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, č. j. 22 Cdo 4542/2007-257, vydaného v této věci, i na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, strana pátá, čtvrtý odstavec. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (dovolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů) a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Dovolatelé nepolemizují se závěrem odvolacího soudu, že na požadovaném určení neměli naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ale vytýkají, že odvolací soud konstatoval, že žalobci měli podat žalobu na vyklizení, resp. zdržení se neoprávněných zásahů; takovou žalobu však žalobci podali již 13. 8. 1991 a dosud o ní nebylo rozhodnuto. Ze spisu se podává, že Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 1. října 2003, č. j. 6 C 845/91-155, výrokem pod bodem II. zamítl návrh žalobců, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit pozemek parc. č. 551/2 v k. ú. R. do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně F. P. rozsudkem ze dne 21. října 2004, č. j. 38 Co 2/2004-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a v ostatních výrocích pod body I., III. a IV. zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 29. 12. 2004. K výzvě soudu ze dne 24. 2. 2006 opravili žalobci podáním z 23. 3. 2006 svůj návrh ze dne 29. 9. 2003, učiněný u jednání před soudem (čl. 152), resp. znění žaloby připuštěné usnesením ze dne 10. 1. 2002, č. j. 6 C 845/91-115, tak, že znovu navrhovali, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. 553. O návrhu na vyklizení pozemku p. č. 551/2 v k. ú. R. tak již bylo pravomocně rozhodnuto; pokud se žalobci domnívají, že učinili předmětem řízení i nárok na vyklizení jiného pozemku, o kterém nebylo rozhodnuto, byl na místě postup podle §166 odst. 1, věty první o. s. ř., který stanoví: „Nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění“. Nelze-li výrok v části týkající se žaloby na určení vlastnictví obsahově přezkoumat (pro nedostatek konkrétních dovolacích výtek), pak ovšem není dán zákonný důvod k jeho zrušení, neboť uplatněný nárok na určení není nijak procesně vázán na nárok na vyklizení pozemku. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. listopadu 2011 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/24/2011
Spisová značka:22 Cdo 3283/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3283.2011.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vlastnictví
Dotčené předpisy:§80 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26