ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3569.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3569/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Legerova 148, proti žalované J. S. , zastoupené JUDr. Alenou Horčicovou, CSc., advokátkou se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, o zaplacení 62 962,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 157/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2009, č. j. 25 Co 196/2009-63, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2009, č. j. 25 Co 196/2009-63, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. prosince 2008, č. j. 9 C 157/2008-40, tak, že se nevydává rozsudek pro uznání o uložení povinnosti žalované, aby zaplatila žalobci 35 700,- Kč s příslušenstvím se zamítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2009, č. j. 25 Co 196/2009-63, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. prosince 2008, č. j. 9 C 157/2008-40, tak, že se nevydává rozsudek pro uznání o uložení povinnosti žalované, aby zaplatila žalobci 27 262,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. prosince 2008, č. j. 9 C 157/2008-40, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 62 962,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce se žalované částky domáhal s poukazem na skutečnost, že 35 700,- Kč s příslušenstvím požaduje za výlučné užívání bytu patřícího do společného jmění manželů účastníků žalovanou v období od 19. dubna 2007 (správně 2006) do 8. října 2007 a částku 27 262,- Kč s příslušenstvím požaduje za úhradu zálohových nákladů a služeb v období od 27. dubna 2006 do listopadu 2006, které vynaložil, ačkoliv mu byl zamezen vstup do bytu.
Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že žalované byla usnesením ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 9 C 157/2008-35, ve smyslu §114b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) uložena povinnost do třiceti dnů od doručení usnesení se k žalobě vyjádřit s tím, že v usnesení byla žalovaná poučena o tom, „co má její vyjádření obsahovat, jak má postupovat, nemůže-li vyjádření podat ve stanovené lhůtě a jaké jsou následky, pokud se bez vážného důvodu včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání“. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 6. listopadu 2008 do vlastních rukou. Ve stanovené lhůtě se žalovaná k výzvě nevyjádřila a ani soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, když vyjádření k žalobě doručila soudu až dne 10. prosince. Po lhůtě doručené vyjádření nepřekáží vydání rozsudku pro uznání zvláště za situace, kdy ani v tomto vyjádření žalovaná neuvedla žádný důvod, který by jí bránil vyjádřit se ve stanovené lhůtě nebo sdělit překážku, která v podání vyjádření brání. Soud prvního stupně proto rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. června 2009, č. j. 25 Co 196/2009-63 (v písemném vyhotovení s nesprávným označením jako usnesení), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Vyšel z toho, že žalobce v řízení uplatnil dva samostatné nároky: 1) domáhal se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované tím, že od 19. dubna 2006 do 8. října 2007 (tj. v době po právní moci rozsudku o rozvodu manželství do právní moci rozsudku o vypořádání společného jmění manželů) znemožnila žalobci přístup do bytu č. 868/7 v Kolíně II., který byl tehdy v jejich zaniklém a nevypořádaném společnému jmění manželů. Žalované se tak dostalo užíváním bytové jednotky bezdůvodné obohacení, které v poměrech žalobního nároku žalobce vyčíslil částkou 35 700,- Kč s příslušenstvím; 2) žalobce uplatnil taktéž nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které získala žalovaná tím, že žalobce od 18. dubna 2006, potažmo od 27. dubna 2006 do listopadu 2006 za ni prováděl „plnění z titulu nájmu“, tj. platil zálohové náklady a služby hrazené Stavebnímu bytovému družstvu Kolín v době zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydal, neboť pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.
Ve vztahu k žalobci uplatněnému nároku uzavřel, že se jedná o dva samostatné peněžité nároky, přičemž „minimálně první žalobcův nárok“ ohledně požadované částky 35 700,- Kč s příslušenstvím nemá oporu v hmotném právu a případný smír ohledně tohoto nároku by byl v rozporu s právními předpisy.
Poukázal na skutečnost, že uplatněný nárok na zaplacení částky 35 700,- Kč je nárokem vyplývajícím z institutu bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít po zániku společného jmění manželů, které ještě nebylo vypořádáno, užíváním věci spadající do společného jmění manželů žalovanou. Zdůraznil, že v době od zániku společného jmění manželů do okamžiku jeho vypořádání se právní vztahy bývalých manželů řídí na základě analogie ustanoveními o společném jmění manželů, přičemž otázkou, zda se bývalý manžel mohl vůči druhému bezdůvodně obohatit tím, že výhradně užíval věc tvořící součást nevypořádaného společného jmění, se již dovolací soud zabýval. Dospěl přitom k závěru, že k bezdůvodnému obohacení dojít nemůže, neboť každý z bývalých manželů je nadále vlastníkem celé věci, přičemž jeho vlastnické právo je omezeno stejným vlastnickým právem druhého bývalého manžela. K bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce v době po zániku manželství až do vypořádání společného jmění manželů nemohlo dojít. I žalobce měl právo předmětnou věci užívat a pokud jej žalovaná z tohoto užívání neoprávněně vyloučila, mohl se tohoto práva domoci žalobou na zpřístupnění bytové jednotky, na základě které by došlo k úpravě užívání společné věci. Již z tohoto důvodu nebyl na místě postup podle §114b odst. 1 o. s. ř. a soud prvního stupně neměl splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
Pouze „zcela nad rámec a účel tohoto řízení“ odvolací soud podotkl, že ani druhý žalobcem uplatněný nárok nemá zákonnou oporu. V obecné rovině sice připustil, že bezdůvodné obohacení bývalého manžela vůči druhému manželu (spočívající v tom, že zcela nebo zčásti za něj byl plněno třetí osobě, co po právu měl tento bývalý manžel plnit sám) je možné, nicméně takový nárok nelze uplatnit do doby vypořádání společného jmění, neboť každý z manželů do té doby je nadále vlastníkem celé věci a jeho vlastnické právo omezuje stejným vlastnickým právem pouze druhý manžel. Teprve za předpokladu vypořádání společného jmění manželů lze řešit majetkové nároky související s nakládáním s věcmi tvořícími společné jmění manželů. Uzavřel, že z obsahu rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. října 2007, č. j. 13 C 168/2006-110, se podává, že i tento druhý nárok „s největší pravděpodobností není dán po právu“.
S ohledem na uvedené skutečnosti se již odvolací soud nezabýval důvodností odvolacích námitek žalované, které se týkaly nesplnění podmínek pro vydání kvalifikované výzvy, zejména se týkaly posouzení vážnost důvodu, jenž měl zabránit zástupkyni žalované soudu prvního stupně alespoň sdělit důvod, pro který se ve stanovené lhůtě nemohla vyjádřit na výzvu soudu k žalobě ve věci samé.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v rámci přezkumu vydaného rozsudku pro uznání je povinen posuzovat i okolnost, zda uplatněný nárok má oporu v hmotněprávní normě a pokud dospěje k závěru, že nikoliv, uzavřít, že nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání na základy výzvy učiněné podle §114b odst. 1 o. s. ř. Dovolatel vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem ohledně žalobcem uplatněného nároku v částce 35 700,- Kč, jestliže odvolací soud uzavřel, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení není dán. Namítl, že se jedná toliko o právní posouzení věci, jestli bude nárok posouzen z pohledu bezdůvodného obohacení, nároku na náhradu škody či jiného hmotněprávního nároku, kdy dovolatel s ohledem na to, že mu bylo znemožněno užívání bytové jednotky za účelem bydlení musel mimo jiné vynaložit náklady na zajištění si potřeby bydlení jinde. Názor zastávaný odvolacím soudem by fakticky vylučoval jakékoliv uplatnění majetkových nároků v podobě žalob o zaplacení ve stavu po rozvodu manželství do doby vypořádání zaniklého společného jmění manželů, a to za situace zjevného majetkového prospěchu jednoho z bývalých manželů na úkor druhého bývalého manžela.
Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s posouzením i druhého žalobcem uplatněného nároku, byť učiněným odvolacím soudem „zcela nad rámec řízení“, neboť podle názoru dovolatele není nezbytné nároky vznikající po zániku manželství vázat na řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Ve vztahu k namítané vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, poukazoval na skutečnost, že pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „rozsudek pro uznání se nevydává“, použil procesní formu, kterou občanský soudní řád nezná a ani nepřipouští.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §114b odst. 1, 4, 5 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009, tj. do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Usnesení podle odstavců 1 a 2 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen.
Podle §153a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009, tj. do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5).
Usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. K přípravě jednání - a v jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. - soud přistoupí až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě. Soud - jak správně uvedl odvolací soud - může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§104 odst.1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (k tomu srovnej též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, který byl uveřejněn pod č. 153 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003).
Dovolací soud vychází ze závěrů odborné literatury a ustálené judikatury potud, že pokud je žaloba zjevně bezdůvodná, není přípustné, aby byl žalovaný vyzván k vyjádření, neboť to neodůvodňuje ani povaha věci a ani okolnosti případu; o takové žalobě nelze proto rozhodnout rozsudkem pro uznání (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1045). Soud se při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání musí zabývat i tím, zda vydání rozsudku není vyloučeno nejenom povahou věci, ale ani rozporem s kogentními právními předpisy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 103).
Za zjevnou bezdůvodnost podané žaloby je třeba považovat i případy, kdy by žalobě nebylo možno vyhovět ani tehdy, jestliže by byla prokázána žalobní tvrzení žalobce. Dovolatel tedy nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval věcí i z pohledu, zda nároky uplatněné žalobcem mají oporu v hmotném právu či nikoliv. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na zaplacení částky 35 700,- Kč s příslušenstvím se omezil na závěr, že žalobě žalobce nelze vyhovět z povahy věci bez nutnosti provádění dokazování. Takovému závěru odvolacího soudu nelze nic vytknout, protože tím fakticky zkoumal podmínky pro vydání usnesení §114b odst. 1 o. s. ř., tj. předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.
Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle §112 odst. 2 o. s. ř.) ve společném řízení (jako tomu bylo v projednávané věci), nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) - jak vyplývá z jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace - samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Jestliže odvolací soud uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro postup podle §114b odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k oběma uplatněným nárokům již proto, že první z nich nemá oporu v hmotném právu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Nicméně tato vada řízení nebrání tomu, aby dovolací soud přezkoumal věcnou správnost závěrů odvolacího soudu ve vztahu k prvnímu nároku žalobce, tj. k nároku na zaplacení částky 35 700,- Kč s příslušenstvím z pohledu, že ve vztahu k ní nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení soudu postupem podle §114b odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7110, vyložil, že tím, že jeden z rozvedených manželů užívá výhradně sám věc z dosud nevypořádaného společného jmění manželů, nedochází k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor druhého z manželů. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které práva, která zákon přiznává vlastníku věci, může mít k téže věci i více fyzických osob; tento stav je důsledkem uznávané plurality subjektů vlastnického práva. Zatímco podílové spoluvlastnictví charakterizuje spoluvlastnický podíl, který je vyjádřen ve zlomku, popřípadě procentem, a je hlavním kritériem míry účasti spoluvlastníka na právech a povinnostech ze spoluvlastnického vztahu, u společného jmění manželů není vztah mezi spoluvlastníky vymezen ideálním podílem; tento vztah může být vyjádřen jen ke dni zániku společného jmění, a to vypořádáním. Institut tzv. společného jmění manželů v zásadě vyjadřuje rovné postavení manželů a je určitým průlomem do individualizovaného vlastnického práva. Jestliže zanikne manželství, zaniká i společné jmění manželů. Zanikne-li společné jmění manželů, má se provést vypořádání. Právní vztahy bývalých manželů v přechodném období, které vzniká mezi zánikem společného jmění manželů a jeho vypořádáním, nejsou zákonem výslovně upraveny a je nutné posuzovat je obdobně podle předpisů o společném jmění manželů. Každému z bývalých manželů tak náleží právo k celé věci omezené jen stejným právem druhého bývalého manžela. Užívá-li tudíž bývalý manžel věc, která náležela do společného jmění manželů, k jehož vypořádání dosud nedošlo, nelze dovozovat, že se na úkor druhého z bývalých manželů bezdůvodně obohacuje; důvodem užívání je jeho vlastnické právo k (celé) věci. Jinak řečeno, jestliže vztah mezi spoluvlastníky nelze vymezit ideálním podílem vyjadřujícím míru, jakou se podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, je logicky vzato vyloučeno, aby se jeden ze spoluvlastníků na úkor druhého užíváním (celé) věci obohatil. Obohacení spoluvlastníka může spočívat pouze v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden z bývalých manželů v období po zániku společného jmění do jeho vypořádání brání druhému realizovat své vlastnické právo k věci, může se tento bránit výlučně způsobem, který mu umožňuje zákon; nápravu však nelze sjednat v rámci institutu bezdůvodného obohacení. Od těchto závěrů neshledal dovolací soud důvod se odchýlit ani v souzené věci a rozhodnutí odvolacího soudu je s nimi v souladu.
Dovolatel v této souvislosti nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že závěr o aplikaci institutu bezdůvodného obohacení je závěrem právním, který není účastník řízení povinen činit, přičemž bylo možno skutková tvrzení podřadit i jinému právnímu režimu než bezdůvodnému obohacení, např. nároku na náhradu škody či jinému blíže nespecifikovanému hmotněprávnímu nároku. Dovolací soud souhlasí (na základě dlouhodobě ustálené judikatury) s dovolatelem potud, že účastník není povinen činit právní kvalifikaci nároku, ale je povinen vylíčit potřebná skutková tvrzení. Ta se v žalobě omezila na konstatování, že žalovaná v období od 19. dubna 2006 zamezila žalobci užívání bytu tvořícího součást společného jmění manželů a žalobce neměl do bytu přístup. Za období od 19. dubna 2006 do 8. října 2007, tj. do dne nabytí právní moci rozsudku o vypořádání společného jmění manželů tak žalovaná užívala „bytovou jednotku nad rámec skutečného vlastnického práva“ a žalobce požaduje za takové výlučné užívání žalovanou vydání bezdůvodného obohacení, když je nutno vycházet ze zákonem „presumované konstrukce o stejných podílech na společném majetku“ ve smyslu §149 odst. 2 občanského zákoníku. Skutková tvrzení žalobce tak neumožňovala odvolacímu soudu aplikovat na danou věc jinou právní normu a posoudit věc po právní stránce jinak (např. z titulu náhrady škody).
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí jako změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. V soudní praxi nepanují žádné pochybnosti ve směru, že takový postup odvolacího soudu je správný (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 2245/2005, uveřejněný tamtéž) a dovolací soud z tohoto závěru vychází i v souzené věci. Výrok rozsudku odvolacího soudu vystihuje toliko tu skutečnost, že rozhodnutím odvolacího soudu je rozsudek pro uznání jako forma rozhodnutí o nároku žalobce odklizen a soud prvního stupně bude v řízení dále pokračovat.
Dovolatel v dovolání též namítá, že odvolací soud ve vztahu k §219a o. s. ř., které vymezuje důvody pro případné zrušení napadeného rozhodnutí, „odvolací soud tento vůbec nevymezil“, což je „zjevnou procesní vadou postupu odvolacího soudu“.
Ve vztahu k této námitce především není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se měla promítnout do poměrů souzené věci. Odvolací soud odkaz na §219a o. s. ř. učinil toliko potud, že důsledky jeho měnícího rozhodnutí jsou v zásadě tytéž jako v případě zrušení rozsudku soudu prvního stupně, tj. takové, že věcí se bude dále opětovně zabývat soud prvního stupně. Nebylo proto nutné, aby odvolací soud konkretizoval důvody, které občanský soudní řád stanoví pro možné zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jestliže pro zrušení jeho rozsudku neshledal podmínky.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2009, č. j. 25 Co 196/2009-63, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. prosince 2008, č. j. 9 C 157/2008-40, tak, že se nevydává rozsudek pro uznání o uložení povinnosti žalované, aby zaplatila žalobci 35 700,- Kč s příslušenstvím, dovolací soud proto zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.), neboť v této části je rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Ve zbývající části žalobcem uplatněného nároku týkající se částky 27 262,- Kč s příslušenstvím je dovolání žalobce důvodné.
Důvodnost dovolání v této části vychází již z výše uvedené skutečnosti, že odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve vztahu k oběma žalobcem uplatněným nárokům již na základě toho, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na zaplacení částky 35 700,- Kč, a neodlišil tak uplatněná práva se samostatným skutkovým základem v rámci tzv. objektivní kumulace nároků a nutnost jejich samostatného posouzení z hlediska splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud odvolací soud usuzoval na to, že tento druhý nárok žalobce „s největší pravděpodobností není po právu“ na základě obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 13 C 168/2006, pak řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci již proto, neboť tímto spisem v řízení neprovedl důkaz, a nemohl tak z něj činit žádná skutková zjištění, když informace o obsahu spisu se z žalobních tvrzení nepodávají.
Ve vztahu k druhému uplatněnému nároku se žalobce domáhal zaplacení částky 27 262,- Kč, která podle závěrů odvolacího soudu představuje platby, které od dubna 2006 do listopadu 2006 prováděl žalobce za žalovanou ve vztahu ke Stavebnímu bytovému družstvu Kolín z titulu „tzv. nájmu, tj. zálohové platby a služby“, tj. v době a situaci, kdy žalovaná žalobci znemožnila vstup do bytu.
Bez dalšího nelze učinit závěr, že takto vymezená žalobní tvrzení brání rozhodnutí formou rozsudku pro uznání. Žaloba v daném směru vychází z toho, že v době, kdy do bytu žalovaná žalobci zamezila přístup, prováděl veškeré platby spojené s užíváním bytu a po žalované se domáhá jejich náhrady. Ostatně soudní praxe v režimu §454 jako nároky opírající se o institut bezdůvodného obohacení běžně připouští uplatňování požadavků rozvedených manželů na splacení podílu úhrady za užívání společného bytu po rozvodu (k tomu srovnej Ze zprávy o zhodnocení stavu rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. března 1975, Cpj 34/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1975, pod pořadovým č. 26), aniž by uplatňování těchto nároků blíže omezovala a limitovala.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2009, č. j. 25 Co 196/2009-63, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. prosince 2008, č. j. 9 C 157/2008-40, tak, že se nevydává rozsudek pro uznání o uložení povinnosti žalované, aby zaplatila žalobci 27 262,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení proto dovolací soud zrušil podle §243b odst. 2, 3 o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat posouzením především z pohledu námitek, které uplatnila žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž tyto námitky se týkaly důvodů, pro které nemohla v soudem stanovené lhůtě reagovat na výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. Jejich případná důvodnost by bez dalšího vyloučila možnost rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání. Těmito námitkami se odvolací soud nezabýval zjevně z důvodu nadbytečnosti, když dospěl k závěru, že z jiných důvodů nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
V této souvislosti dovolací soud poukazuje na skutečnost, že v rozsudku ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2010, pod pořadovým č. 25, vyložil, že „rozhodování o prominutí zmeškání soudcovské lhůty – na rozdíl od lhůty zákonné – nepřichází v úvahu, a to i proto, že tyto lhůty jsou plně v dispozici soudu a předseda senátu, pokud to uzná za vhodné, je může prodloužit a není ani vyloučeno, aby úkon byl proveden později, aniž by soud vyvodil ze zpoždění jakékoliv následky (viz Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha, 1985, díl I., s. 291, 297). Tento rozdíl vyplýval zjevně z toho, že zákonné lhůty byly určeny pro nejzávažnější úkony, a proto byla jejich úprava přísnější než úprava lhůt soudcovských. Soudcovské lhůty, jejichž nedodržení by mělo za následek neúspěch ve sporu bez dalšího, tehdy občanský soudní řád neměl. Takové soudcovské lhůty byly upraveny teprve později, v případě rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 OSŘ až novelou č. 30/2000 Sb. Obdobný názor jako citovaný komentář zaujímají i novější komentáře k občanskému soudnímu řádu i judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, ve kterém se uvádí: „postupem podle §58 odst. 1 OSŘ nelze prominout zmeškání soudcovské lhůty). Dovolací soud neshledává důvod pro to, aby se od tohoto právního názoru odchýlil.
Jestliže však zákon připouští stanovení takových soudcovských lhůt, jejichž nedodržení by pro účastníka mohlo mít za následek bez dalšího ztrátu sporu, nelze opomenout skutečnost, že účastník zmeškal lhůtu z omluvitelných důvodů. Není tu žádný rozumný důvod pro to, aby účastníkovi byla odepřena ochrana v případě, že z omluvitelného důvodu zmeškal takovou procesní (soudcovskou) lhůtu, jejíž nedodržení má za následek bez dalšího neúspěch ve sporu. Opačný postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 2 OSŘ). Proto požádá-li účastník o prominutí zmeškání soudcovské lhůty, posoudí soud tento úkon jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle §55 OSŘ, případně jako žádost, aby se v daném případě k tomu, že úkon byl učiněn po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Přitom soud zjišťuje, zda ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti, které bránily účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 OSŘ proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z fikce uznání nároku.“
Neshledá-li odvolací soud tuto námitku důvodnou, bude se zabývat posouzením dalších zákonných předpokladů pro rozhodnutí ve věci formou rozsudku pro uznání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu