ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3589.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3589/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. S. B. , bytem v Š., zastoupeného JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 5, proti žalovanému K. P. , zastoupenému Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, o úpravu užívání společné věci, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 194/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. března 2009, č. j. 12 Co 50/2009–133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. března 2009, č. j. 12 Co 50/2009–133, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 16 C 194/2005-112, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 16 C 194/2005–112, rozhodl o užívání nemovitostí – domu č. p. 2317 na pozemku st. p. č. 103 v k. ú. D., vedlejších staveb na pozemku parc. č. 103 v k. ú. D. a pozemku parc. č. 103 v k. ú. D. – všech zapsaných na LV č. 491 pro katastrální území D., obec Š., tak, že „žalobce je oprávněn užívat místnosti nacházející se v prvním nadzemním podlaží v levé části od vstupu, a to sklad, pokoj vpředu, předsíň, koupelnu, WC, a pokoj vzadu“, „žalovaný je oprávněn užívat místnosti nacházející se v prvním nadzemním podlaží v pravé části od vstupu, a to prodejnu střeleckých potřeb, sklad, kancelář a místnosti nacházející se ve střední části v podzemním mezipatře, a to WC a komoru pod schodištěm“, „žalobce je oprávněn užívat v podzemním podlaží místnost kolem levého zadního rohu budovy s odpojeným kotlem – sklep“, „žalobce a žalovaný jsou oprávněni užívat společně ve střední části prvního nadzemního podlaží a ve druhém nadzemním podlaží zádveří, přední vstup do domu, společnou chodbu, schodiště dolů z prvního nadzemního podlaží do podzemního mezipatra, zadní chodbu se zádveřím, a zadní vstup, chodbu se schodištěm z prvního do druhého nadzemního podlaží a místnost na uliční straně k uskladnění věcí navazující na schodiště, jež se nachází ve střední části druhého nadzemního podlaží“, „v levé části v mezipatře je žalobce oprávněn užívat místnost s rozvody“, „v prvním nadzemním podlaží na levé straně od vstupu je žalobce oprávněn užívat místnosti vlevo, tvořící samostatnou bytovou jednotku sestávající z kuchyně, obývacího pokoje, ložnice, koupelny s WC a předsíně s vlastním schodištěm“, „v prvním nadzemním podlaží je žalobce oprávněn užívat místnosti, které si zde se souhlasem žalovaného zřídil a které jsou součástí bytové jednotky v prvním patře, a to pokoj, WC se sprchovým koutem, pokoj se schodištěm a chodbu“, „žalovaný je oprávněn užívat zbývající půdní prostor ve třetím nadzemním podlaží“, „vedlejší stavbu – garáž – bude žalobce užívat tak, že bude užívat levou polovinu se samostatným vstupem, žalovaný pravou polovinu opět se samostatným vstupem“, „společně pak budou žalobce se žalovaným užívat st. p. č. 103, studnu, trvalé porosty a vedlejší stavbu přistavěnou ke garáži, každý v rozsahu jedné poloviny“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky nemovitostí, a to domu č. p. 2317 s vedlejší stavbou garáže, postavených na pozemku st. p. č. 103, a dále pozemku st. p. č. 103, vše zapsané na listu vlastnictví č. 491 pro k. ú. D., okres Š., které nabyli v minulosti za účelem podnikání. Mezi účastníky panuje dlouhodobě neshoda zejména ohledně užívání společného domu a vedlejší stavby garáže. K návrhu žalobce a s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku Ing. Quido Klečky soud prvního stupně dospěl k závěru, že úpravu užívání posuzovaných nemovitostí tak, aby co nejlépe odpovídala velikosti spoluvlastnických podílů, účelnosti užívání nemovitostí a zohledňovala i aktuální způsob užívání, prokázané podnikatelské a bytové potřeby a záměry účastníků, minimální rozsah nezbytných stavebních úprav a potřebu předcházení budoucím sporů mezi účastníky, je třeba provést pomocí vertikálního rozdělení. Pokud jde o žalovaným navrhovanou horizontální variantu, tuto s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku vyhodnotil jako méně výhodnou, a to jak z hlediska poměru výměr výlučně užívaných obytných ploch domu, tak zejména z hlediska rozsahu nezbytných stavebních úprav. Popíral-li žalovaný existenci předchozí dohody o vertikálním rozdělení užívání nemovitosti zejména z hlediska rozdělení užívání prvního nadzemního podlaží domu, soud prvního stupně považoval tuto námitku za vyvrácenou stavebním povolením z 31. května 1999, které koresponduje s tvrzením žalobce, že podle dohody v přízemí bude každý provozovat vlastní prodejnu a v patře bude mít každý bytovou jednotku. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně ve vztahu k domu, sestávajícího ze tří nadzemních podlaží, tj. včetně půdní vestavby nad levou částí domu a půdního prostoru nad střední a pravou částí domu, upravil užívání tak, že střední část ponechal ve společném užívání obou účastníků, tak jak je specifikováno ve výroku rozsudku, z toho u místností nacházejících se v podzemním mezipatře – WC a komoru pod schodištěm – rozhodl o jejích výlučném užívání žalovaného, zatímco u části domu od hlavního vchodu nalevo rozhodl o výlučném užívání žalobce a u pravé části o výlučném užívání žalovaného. Pokud jde o půdní prostor, jeho levou část, upravenou žalobcem se souhlasem žalovaného na podkrovní obytné místnosti, ponechal ve výlučném užívání žalobce a zbývající část půdního prostoru nad střední částí domu a nad pravou částí domu ponechal ve výlučném užívání žalovaného.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. března 2009, č. j. 12 Co 50/2009-133, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že k užívání celého půdního prostoru domu č. p. 2317 upravil ve prospěch žalobce, ve zbývající části rozhodl ve věci samé shodně se soudem prvního stupně s tím, že výrok jeho rozsudku v této části toliko formulačně zpřesnil a opravil – zejména ohledně vymezení užívání místností druhého nadzemního podlaží, které soud prvního stupně označil nesprávně jako první nadzemní podlaží (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II.- IV.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci ohledně rozdělení užívání společné půdy domu. Dospěl k závěru, že s ohledem na jediný vstup na půdu, který je možný toliko z levé části domu užívané žalobcem, nelze užívání půdy rozdělit mezi oba spoluvlastníky tak, jak to učinil soud prvního stupně. Za této situace se jeví neúčelným, aby žalovaný musel zřídit přístup do půdního prostoru při nesouhlasu žalobce s přístupem do zbývajícího půdního prostoru přes jeho byt, mimo prostor budovy. Jelikož žalovaný aktuálně nemá přístup na předmětnou část půdy, nijak ji nevyužívá a ani netvrdil, že by ji užívat chtěl, a nejedná se o obytnou místnost, odvolacímu soudu se jeví účelnějším přikázání této části nemovitosti do užívání žalobce. S ohledem na výměru tohoto prostoru ve vztahu k ostatním částem nemovitosti nebude nijak podstatně provedena disproporce mezi částmi užívanými účastníky, aby nebyla dodržena základní zásada stejné míry využívání. Konstatoval, že pokud by došlo k částečným rozdílům, tyto lze řešit cestou finančního vypořádání účastníků.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Podle názoru dovolatele odvolací soud nepostupoval v souladu s §132 o. s. ř., jelikož pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány či vyšly v řízení najevo a v důsledku toho je v jeho závěrech a zjištěních logický rozpor. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který sice napravil nedostatek soudu prvního stupně spočívající v přikázání části půdy domu do užívání žalovaného, k níž fakticky nemá přístup, odvolací soud však v rámci toho neučinil další závěr, že vzniklý nepoměr (přibližně 60 m² bez započten í plochy půdy) je třeba zohlednit při úpravě užívání jiných částí či příslušenství nemovitosti. Má za to, že úprava užívání, vycházející vstříc návrhu žalobce, žalovanému prakticky znemožňuje užívání nemovitosti pro provoz své prodejny, neboť nemá vybudované samostatné WC, když WC v prostoru schodiště je dočasné a bylo vybudované žalobcem jako náhrada za zrušené WC v mezipatře a není zkolaudované. Také vlastní sociální zařízení není možné vybudovat v dosavadních částech prodejny v přízemí, kterou žalovaný užívá. Hovoří-li odvolací soud o bytu ve druhém nadzemním podlaží (správně zřejmě „o bytu v pravé části druhého nadzemního podlaží“), toto tvrzení považuje dovolatel za nepravdivé, neboť v současné době jde pouze o dvě místnosti s oknem a další místnosti jsou pouze s větracími okénky, přičemž v těchto místnostech není přívod vody ani zde nejsou zřízeny odpady pro sociální zařízení. Namítá, že pokud jde o vytápění, žalobce provedl v nemovitosti změny proti vůli žalovaného a docílil tím nynějšího faktického stavu.
Jelikož žalobce v současné době nevyužívá prostor prvního nadzemního podlaží, žalovaný má za to, že soudy měly vyhovět jeho návrhu horizontálního rozdělení nemovitosti, které by lépe eliminovalo možnost častého setkávání účastníků. Žalobci bylo navíc vyhověno i ohledně návrhu jeho výlučného užívání podzemní části nemovitosti. Odvolací soud tak měl při snaze dodržet zásadu stejné míry využívání zohlednit větší míru užívání části nemovitosti ze strany žalobce tak, že by žalovanému umožnil užívat první nadzemní podlaží a sklep. Pokud jde o vady řízení, namítá, že odvolací soud se nezabýval okolností, zda existovala mezi účastníky tvrzená dohoda o užívání nemovitosti a zda dosud provedená úprava nemovitosti na základě stavebního povolení byla zkolaudována či nikoliv. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. Namítá-li žalovaný, že žalobce místnosti v levé části přízemí v současné době neužívá k podnikání, toto tvrzení považuje za nepravdivé, neboť i v protokolu o místním šetření je záznam o tom, že žalobce má v místnostech v přízemí umístěnu svou kancelář. To, že žalobce nemá na adrese domu své sídlo, je způsobeno nesouhlasem žalovaného s umístěním sídla jeho živnosti. Vyvrací tvrzení žalovaného, že by v pravé přízemní části domu nebylo možné vybudovat sociální zázemí pro provoz prodejny žalovaného, když podle znaleckého posudku z doby prodeje nemovitosti vyplývá, že na chodbě v pravé polovině domu se nacházelo umyvadlo a podle původních plánů se v místnostech (zřejmě pravé části domu, kde se nyní prodejna žalovaného umístěna) nacházelo WC, které však bylo při úpravě na prodejnu a kanceláře odstraněno. Ve vztahu k místnostem v prvním patře namítá, že místnosti v levé části byly před úpravami provedenými žalobcem na základě stavebního povolení stejné, jako jsou nyní místnosti v pravé části. Stejně tak přebudoval žalobce místnosti v půdním prostoru nad levou částí domu.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Pod pojem hospodaření se společnou věcí, a tudíž pod právní režim ustanovení §139 odst. 2 obč. zák., spadá též rozhodování o užívání věci v podílovém spoluvlastnictví (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, pod pořadovým č. 31).
Z povahy podílového spoluvlastnictví vyplývá, že dohoda je primárním způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Z ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. jednoznačně vyplývá, že úprava užívání (jakožto formy hospodaření se společnou věcí) soudem přichází do úvahy až tehdy, není-li provedena na základě dohody podílových spoluvlastníků (k tomu srovnej shodně : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 856). Jinak řečeno, bylo-li o užívání společné věci rozhodnuto na základě dohody rovnodílných podílových spoluvlastníků, nemůže se spoluvlastník bez dalšího domáhat úpravy užívání rozhodnutím soudu.
Soud prvního stupně – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku – vzal za prokázáno, že „účastníci se museli v minulosti dohodnout tak, že každý bude užívat jednu polovinu domu a to žalovaný pravou a žalobce levou s tím, že při tomto rozdělení užívání vzniknou dvě rovnocenné poloviny, v nichž si může každý realizovat jak podnikání, tak i bytovou potřebu“. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně výslovně akceptoval vyjma části konkrétní úpravy užívání týkající se půdního prostoru.
Jestliže lze z uvedeného usuzovat na závěr o tom, že soudy vzaly za prokázánu existenci dohody podílových spoluvlastníků k domu, nebylo možno, aby byla úprava užívání provedena rozhodnutím soudu. I kdyby však závěr soudu prvního stupně měl naznačovat toliko možnost uzavřené dohody, musely by se soudy zabývat primárně posouzením, zda k uzavření takového dohody došlo.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se totiž podává, že žaloba byla založena mimo jiné na tvrzení, že se účastníci po odchodu žalobce z firmy k 1. 1. 2001 „domluvili, že žalovaný bude užívat místnosti v přízemí vpravo od vstupu, žalobce pak místnosti vlevo od vstupu. Místnosti v prvém patře pak opět žalobce vlevo od vstupu, společně měla být užívána chodba se schodištěm a místnost navazující na chodbu a žalovaný místnosti vpravo od vstupu, půda měla být užívání každým jednou polovinou“. Jak se podává dále z odůvodnění rozsudku, žalovaný sice popřel existenci dohody mezi účastníky tak, jak ji tvrdil žalobce, nicméně sám připustil existenci dohody o úpravě užívání věci tak, že „žalobce bude užívat pro své bydlení první poschodí a půdu a žalovaný bude využívat přízemí k podnikatelské činnosti.“ I v rámci vyjádření žalobce k odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně poukazoval žalobce výslovně na skutečnost, že „se oba účastníci na užívání domu dohodli tak, že levá část je v užívání žalobce a pravá část pro žalovaného. Rozdělení užívání domu tak, jak je uvedeno napadeným rozsudkem, odráží dřívější ujednání spoluvlastníků.“
Jestliže za této situace soudy bez dalšího rozhodly o úpravě užívání, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Přestože se z dosavadního stavu dokazování a přednesů účastníků podávala dohoda toliko o úpravě užívání ve vztahu k domu a nikoliv ve vztahu k pozemku parc. č. 103, garáži, včetně vedlejších staveb, studni a trvalých porostů, nemohla obstát ani úprava užívání k této části předmětu řízení. Je totiž zřejmé, že úprava užívání k tomuto dalšímu předmětu řízení může být funkčně odvislá od úpravy užívání domu. Nadto v této souvislosti dovolací soud podotýká, že pokud jde o úpravu užívání pozemku parc. č. 103, lze uvažovat o úpravě, které se domáhají účastníci řízení, pouze ve vztahu k té části, která není zastavěna. Ve vztahu k ostatnímu předmětu řízení bude na nalézacích soudech, aby si především ujasnily, zda se jedná o samostatné věci v právním slova smyslu či součásti věci jiné (studna, trvalé porosty). Úpravu užívání věci v podílovém spoluvlastnictví lze totiž realizovat pouze ve vztahu k věci v právním slova smyslu. Jestliže by totiž šlo o součást věci jiné, nebylo by možné provést samostatnou úpravu užívání součásti věci, ale toliko úpravu jejího užívání v souvislosti s úpravou užívání věci hlavní. Ani z tohoto pohledu se však nalézací soudy věcí nezabývaly.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
V dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat existencí tvrzené dohody o úpravě užívání domu postupem podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. jak ve vztahu k obsahu dohody tvrzené žalobcem, tak také žalovaným, neboť teprve v případě závěru o neexistenci dohody o úpravě užívání přichází do úvahy rozhodnutí soudu o úpravě užívání společné věci. Ani případný závěr o uzavření dohody o užívání společné věci však ještě nemusí znamenat nemožnost soudu o úpravě užívání rozhodnout.
Podle ustálené judikatury je totiž dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci. Může být uzavřena i ústní nebo konkludentní formou. Podíloví spoluvlastníci ji mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 18, str. 671).
Ani z pohledu toho, zda došlo ke změně poměrů, případně zda uvedená dohoda o úpravě užívání společné věci byla odklizena jiným zákonem relevantním způsobem (např. výpovědí) – (k tomu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ) se nalézací soudy nezabývaly a i z tohoto pohledu jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že dospějí-li soudy k závěru, že jsou podmínky pro úpravu užívání společné věci, je namístě formulovat ji buď jako společnou oběma spoluvlastníkům nebo jako výlučnou svědčící pouze některému z nich. Nalézací soudy dále nepřehlédnou, že je-li soudním rozhodnutím upraveno užívání společné věci, je třeba, aby vedle vymezení práv jednotlivých spoluvlastníků rozhodnutí obsahovalo také určení tomu odpovídajících povinností spoluvlastníků ostatních tak, aby se jednalo o rozhodnutí vykonatelné v případě, že ze strany spoluvlastníků by nebyl obsah rozhodnutí respektován a dodržován, neboť předpokladem případného výkonu rozhodnutí je neplnění soudem uložené povinnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu