ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3667.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3667/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. D., proti žalované J. V., (jako právní nástupkyni původně žalovaného K. K.), zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 189/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. března 2010, č. j. 5 C 189/2001-476, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2011, č. j. 53 Co 255/2010-506, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. března 2010, č. j. 5 C 189/2010- 476, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2011, č. j. 53 Co 255/2010-506, se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. července 2005, č. j. 5 C 189/2001-318, zamítl žalobu, kterou se žalobce proti (tehdy) žalovanému K. K. domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k domu č. p. 213/7 spolu se stavební parcelou č. 169 o výměře 225 m² a zahradou parc. č. 170 o v ýměře 623 m², zapsaných na LV č. 181 pro obec Praha, k. ú. J., u Katastrálního úřadu Praha-město, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Proti tomuto rozsudku podali oba tehdejší účastníci odvolání.
V průběhu odvolacího řízení žalovaný K. K. převedl svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální ½ k domu č. p. 213/7 a ke stavební parcele č. 169 v k. ú. J. na J. L. darovací smlouvou uzavřenou dne 14. 6. 2006 s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí k témuž dni. To vyšlo v řízení najevo až po smrti žalovaného K. K., který zemřel. Jeho jedinou závětní dědičkou, která dědictví neodmítla, je podle sdělení notáře JUDr. Zdeňka Kratochvíla, pověřeného projednáním dědictví, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod. sp. zn. 13 D 581/2007, dcera J. V.
Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 23. března 2010, č. j. 5 C 189/2001-476, výrokem pod bodem I. zrušil část svého rozsudku z 15. července 2005, č. j. 15 C 189/2001-318, jímž zamítl žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k domu č. p. 213/7 v P. spolu se stavební parcelou č. 169 o výměře 229 m², zapsaných na LV č. 181 pro obec Praha, k. ú. J., u Katastrálního úřadu Praha-město, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k zahradě parc. č. 170 výměře 663 m², zapsané na LV č. 181 pro obec Praha, k. ú. J., u Katastrálního úřadu Praha-město, bude pokračováno s J. V. jako se žalovanou namísto zemřelého K. K. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu č. p. 213/7 se stavební parcelou č. 169 k. ú. Jinonice, obec Praha, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že J. V. je jako dědička K. K. jeho procesní nástupkyní v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k zahradě parc. č. 170 k. ú. J. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu č. p. 213/7 se st. parcelou č. 169, k. ú. J., žalovaný procesního nástupce ve smyslu §107 odst. 5 o. s. ř. nemá, neboť spoluvlastnický podíl k těmto nemovitostem ke dni své smrti již nevlastnil.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. ledna 2011, č. j. 53 Co 255/2010-506, výrokem pod bodem I. odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. března 2010, č. j. 5 C 189/2001-476, odmítl pro opožděnost, výrokem pod bodem II. odvolací řízení o odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. července 20005, č. j. 5 C 189/2001-318, zastavil, neboť odvolání vzala zpět podáním ze dne 12. 7. 2010. Výrokem pod bodem III. (k odvolání žalobce) rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k zahradě parc. 170 k. ú. J., a ve výrocích o nákladech řízení a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Důvodem byla doba pěti let, která uplynula od rozhodnutí soudu prvního stupně, dále změna v osobě spoluvlastníka a z toho vyplývající potřeba obsáhlého doplnění dokazování, přesahující meze přezkumné činnosti odvolacího soudu.
Žalobce podal dovolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. března 2010, č. j. 5 C 189/2001-476, a navrhl, aby dovolací soud usnesení zrušil.
Dále podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 31. ledna 2011, č. j. 53 Co 255/2010-506, a to jak uvedl, proti výrokům I. a II. tohoto usnesení. Nesouhlasí s odmítnutím jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. března 2010, č. j. 5 C 189/2001-476, jako opožděného (výrok I.). Podle jeho názoru nemohla J. V. nabýt spoluvlastnictví děděním jen k zahradě parc. č. 170 k. ú. J., a proto neměl odvolací soud připustit zpětzvetí odvolání (podaného původně K. K.) proti rozsudku odvolacího soudu (výrok II.). I když žalobce uvedl, že dovoláním nenapadá výrok III. usnesení odvolacího soudu, podle obsahu (§41 odst. 2 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) dovolání proti tomuto výroku rovněž podal. Rozvedl důvody, pro které měl odvolací soud zrušit rozsudek soudu prvního stupně i ohledně domu č. p. 213/7 se stavební parcelou č. 169 k. ú. J., a věc vrátit i ohledně těchto nemovitostí k dalšímu řízení. Navrhl, aby odvolací soud výrok III. svého rozhodnutí v tomto smyslu „opravil“. Podle obsahu tedy namítl i nesprávnost tohoto výroku usnesení odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení i ohledně zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k domu č. p. 213/7 se stavební parcelou č. 169 a pozemku parcela č. 170 k. ú. J.,
Žalovaná uvedla, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. března 2010, č. j. 5 C 189/2010-476, které bylo dovoláním výslovně napadeno, však rozhodnutím odvolacího soudu není. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, což ostatně dovolatel v dovolání nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně odvolání, které dovolatel proti usnesení soudu prvního stupně v dřívější fázi řízení rovněž podal. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. března 2010, č. j. 5 C 189/2001-476, zastavil podle §104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání proti výrokům I., II. a III. usnesení odvolacího soudu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu není nedostatek podmínky povinného zastoupení dovolatele v dané věci důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§241b odst. 2 o. s. ř.).
Výrokem pod bodem I. dovoláním napadeného usnesení odvolací soud odmítl odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. března 2010, č. j. 5 C 189/2010-476, pro opožděnost. Dovolání proti tomuto výroku usnesení odvolacího soudu není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu, jež přicházejí v úvahu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, publikované pod č. C 4704 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Dovolání proti výroku II. napadeného usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o zastavení odvolacího řízení není rozhodnutím ve věci samé. Ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že usnesení, jímž odvolací soud zastavil odvolací řízení pro zpětvzetí odvolání účastníkem řízení, v jejich taxativních výčtech uvedeno není (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 4. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1831/2006) .
Rovněž dovolání proti výroku III. napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušen a věc mu vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení, není přípustné. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné jen proti rozhodnutí, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu z 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5380/2007, publikované pod C 6380 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu.)
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nerozhodoval, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o věci samé, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu