ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3897.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3897/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Vyšehrad , Slavojova 9 , se sídlem v Praze 2, Slavojova 9, identifikační číslo osoby: 614 63 035, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovaným: 1) P. K. , 2) V. K. , 3) K. K. , zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, 4) J. K. , 5) V. K. , 6) M. K. , 7) Ing. M. K. , 8) J. N. , zastoupenému JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, 9) D. N. , zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, 10) Mgr. M. V. , zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, 11) I. B. , 12) B. Z. , 13) E. Z. , 14) T. K. , 15) J. K. , za vedlejšího účastenství na straně žalobce: D. H. , zastoupené JUDr. Karlem Páskem, advokátem se sídlem v Praze 6, V. P. Čkalova 1/328, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 12/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2008, č. j. 14 Co 369/2008–328,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit náklady dovolacího řízení žalované K. K. ve výši 4 260,- Kč, žalovanému J. N. ve výši 4 260,- Kč, žalované D. N. ve výši 4 260,- Kč a žalované Mgr. M. V. ve výši 4 260,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných JUDr. Ondřeje Vodáka.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2), 4), 5), 6), 7), 11), 12), 13), 14), 15) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 10 C 12/2003–246, zamítl žalobu, aby soud určil, že „žalobce Bytové družstvo Vyšehrad, S. 9, IČO: 61463035, se sídlem P. 2, S. 9, je vlastníkem domu čp. 579 na pozemku st. 1443, pozemku st. 1443 zastavěná plocha a objektu občanské vybavenosti na pozemku st. 1444 – zastavěná plocha zapsaných v katastru nemovitostí, Katastrálního úřadu Praha – Město na listu vlastnictví č. 1286 pro katastrální území Nusle“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že dne 30. března 1993 bylo vydáno odborem Obvodního úřadu v Praze 2 stavební povolení žalovanému č. 7 na rekonstrukci bytu č. 13 ve 4. patře a jeho rozšíření do podkroví domu č. p. 579. Ke kolaudaci došlo rozhodnutím téhož úřadu ze dne 7. února 1994, a to na byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím a halou bez rozšíření do podkroví. Dne 1. května 1994 byla mezi žalobcem a žalovaným č. 7 uzavřena nájemní smlouva na byt č. 13 nacházející se v 5. podlaží a podkroví domu č. p. 579, jehož byl v té době žalobce vlastníkem. Dne 4. listopadu 1998 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí k užívání stavebních úprav bytu v 6. nadzemním podlaží. Žalobce dne 24. února 1997 učinil prohlášení vlastníka, v rámci něhož vymezil bytovou jednotku č. 579/13 jako byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím o výměře 44 m² s podílem 396/10000 na společných částech domu. Podle tohoto prohlášení byl povolen vklad vlastnického práva rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha–město ze dne 21. července 1997 s účinky vkladu k 28. únoru 1997. Půdní prostory v 6. nadzemním podlaží o výměře 54,19 m² byly zahrnuty do společn ých částí domu. Dne 10. května 2000 byla provedena změna prohlášení vlastníka, kde již byla bytová jednotka č. 579/13 vymezena jako byt 3 + 1 v 5. a 6. nadzemním podlaží o celkové výměře 97 m², přičemž vklad vlastnického práva na základě této změny byl povolen ve prospěch žalovaného č. 7 rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-město s účinky vkladu ke dni 30. listopadu 2000. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení svého vlastnictví naléhavý právní zájem, jelikož žalobce rozhodoval o prohlášení vlastníka za situace, kdy měl dostatek informací o probíhajícím stavebním řízení o rekonstrukci půdního prostoru, a přesto vymezil bytové jednotky a společné prostory v rozporu s faktickým stavem. Nárok žalobce tak nemůže jít k tíži žalovaných, kteří v dobré víře nabyli bytové jednotky a podíly na společných částech domu a pozemku. Vyhovění žalobě by bylo faktickým vyvlastněním žalovaných. Vzniklou situaci lze zhojit přímo u katastrálního úřadu v rámci řízení o opravě operátu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 14 Co 369/2008–328, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které dále doplnil provedením důkazů, předložených již soudu prvního stupně, a to zápisem o místním šetření provedeným odborem výstavby Obvodního úřadu Městské části Praha 2 ze dne 30. ledna 1995 a v rámci šetření pořízenou fotodokumentací. Oproti soudu prvního stupně dospěl k opačnému právnímu závěru ve vztahu k posouzení naléhavého právního zájmu žalobce, což odůvodnil tím, že v katastru nemovitostí jsou zapsáni jako vlastníci předmětných nemovitostí osoby odlišné od žalobce a žalobce tvrdí, že zápis jejich vlastnického práva byl učiněn na základě neplatného právního úkonu. Jelikož část žalovaných zpochybňuje nárok žalobce uplatněný touto žalobou, může žalobce dosáhnout změny zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí jen na základě soudního rozhodnutí ve smyslu §1 odst. 1 a §7 zák. č. 265/1992 Sb. Žalobu nicméně shledal nedůvodnou.
Odvolací soud se předně vypořádal s námitkou žalobce učiněnou v podání ze dne 21. října 2008, že prohlášení vlastníka ze dne 24. února 1997 je absolutně neplatné z důvodu, že členkami žalobce byly v tomto období i D. N. a K. K., kterým již uplynulo funkční období, a že tuto skutečnost uplatnili žalovaní 3), 8), 9) a 10) v řízení u Městského soudu v Praze vedeném pod sp. zn. 73 Cm 177/2007, kde se domáhají zrušení družstva žalobce a jeho likvidace. Odvolací soud uzavřel, že pokud byli účastníci v řízení před soudem prvního stupně poučeni podle §119a odst. 1 občanského soudního řádu, jsou skutečnosti uplatněné žalobcem v jeho podání ze dne 21. října 2008 nepřípustné jako nové skutečnosti podle §205a občanského soudního řádu a contrario, k nimž odvolací soud nemohl přihlédnout, když napadený rozsudek byl vyhlášen dne 16. listopadu 2007, žaloba ve věci vedené pod sp. zn. 73 Cm 177/2007 byla podána 18. června 2007 a vyjádření žalobců dne 23. října 2007, tedy obojí před vyhlášením napadeného rozsudku.
Odvolací soud se poté zabýval platností prohlášení vlastníka ze dne 24. února 1997 přičemž dospěl k závěru, že je platné. Tento závěr učinil na základě rozboru právní úpravy zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) – (dále též jen „zákon o vlastnictví bytů“), ve znění účinném v rozhodné době, tj. do 31. října 1997. Uvedená úprava neobsahovala ve svém §2 v rozhodném znění pojem rozestavěný byt, obsahoval jej jen §27 písm. k) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) – (dále též jen „katastrální zákon“), ve znění účinném do 30. června 2000. Ve vztahu k rozestavěnému bytu s přihlédnutím k dikci §27 písm. k) zákona č. 344/1992 Sb. literatura dovozovala, že rozestavěný byt nebylo možné zapsat do katastru nemovitostí před 1. červencem 2000 jinak než podle smlouvy o výstavbě. Až po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb. bylo možné zapsat rozestavěnou bytovou jednotku i v prohlášení vlastníka budovy. V daném případě je nesporné, že smlouva o výstavbě ve smyslu §17 a násl. zákona č. 72/1994 Sb. uzavřena mezi žalobcem a žalovaným č. 7 nebyla a podle názoru odvolacího soudu ani být uzavřena nemusela. Ve smyslu §17 a násl. předmětného zákona bylo na základě smlouvy o výstavbě možné vystavět jen celý dům, přičemž literaturou a judikaturou (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2002, sp. zn. 35 Ca 28/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura, svazek 5, ročník 2002, str. 417; Fiala, J.: Výstavba domu s jednotkami ve vlastnictví, Právo a podnikání, ročník 1994, č. 10, str. 11) bylo dovozeno analogické užití ustanovení o smlouvě o výstavbě i na vestavby a přístavby, ale vždy jen takové, v jejichž důsledku vzniká celá nová bytová jednotka, tj. nikoliv případ, kdy se stávající jednotka rozšiřuje o další prostory. Tento stav se změnil až novelou provedenou zákonem č. 103/2000 Sb. Podle názoru odvolacího soudu tak rozšíření stávající bytové jednotky o další prostory na úkor společných částí domu nebylo nutno podle zákona o vlastnictví bytů v rozhodném znění uvést v prohlášení vlastníka budovy jako rozestavěnou bytovou jednotku, ani ohledně ní nebylo nutno uzavřít smlouvu o výstavbě. K převodu takové rozšířené, rozestavěné, ale doposud nezkolaudované bytové jednotky tedy nemohlo podle zákona č. 72/1994 Sb. v rozhodném znění dojít, neboť to zákon neumožňoval a posuzované prohlášení vlastníka, které se o rozestavěné přístavbě stávající bytové jednotky 7. žalovaného v 5. podlaží nezmiňuje, není tudíž v tomto směru rozporné se zákonem. Nelze rovněž přehlédnout, že ke dni sepisu prohlášení existovalo pravomocné stavební povolení na předmětnou přístavbu, které nabylo právní moci 3. května 1993, došlo již k částečné kolaudaci prostor, i když jen v 5. podlaží, jež nezasahovaly do 6. podlaží (kolaudační rozhodnutí ze dne 2. července 1994) a probíhala stavební činnost na přístavbě v 6. podlaží (zápis z místního šetření z 30. ledna 1995). Žalobce neměl zákonnou možnost zajistit převod kolaudované stávající bytové jednotky č. 13 o velikosti 1+1 v 5. nadzemním podlaží, ale i rozestavěné části přístavby tohoto bytu v 6. nadzemním podlaží na 7. žalovaného. Prohlášení vlastníka proto ani z uvedených důvodů nemůže být v rozporu s dobrými mravy, neboť neexistovala právní možnost jiného řešení. Pokud by žalobce zvolil jiný způsob řešení, vystavoval by se nebezpečí, že nedojde ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí pro rozpor se zákonem. Po provedení kolaudace bytové jednotky rozhodnutím ze dne 4. listopadu 1998 bylo toliko možné provést změnu prohlášení vlastníka podle §11 odst. 9 zákona č. 74/1992 Sb., což také žalobce učinil listinou ze dne 10. května 2000 s vkladem do katastru nemovitostí. Je nerozhodné, že část žalovaných napadla žalobou pod sp. zn. 14 C 179/2002 i platnost opravy prohlášení vlastníka ze dne 10. května 2000. Uvedené řízení nemůže podle názoru odvolacího soudu nijak ovlivnit platnost v tomto řízení zkoumaného prohlášení vlastníka ze dne 24. února 1997.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, „zda posouzení věci odpovídá zákonným ustanovením“. Za neřešenou právní otázku považuje skutečnost, „zda pouze to, že ve znění zákona č. 72/1994 Sb. platného v době učinění prohlášení vlastníka nebyl obsažen pojem rozestavěná jednotka, když byl obsažen v jiných právních předpisech, a zda v takovém případě lze považovat prohlášení vlastníka za platné, když i podle odvolacího soudu bylo zřejmé, že v rámci půdních prostor fakticky existoval rozestavěný byt“. Protože sám odvolací soud v rámci doplnění dokazování konstatoval obsah stavebního povolení na byt žalovaného č. 7 a protokol z místního šetření provedeného stavebním úřadem v bytě rozestavěném žalovaným č. 7 na jeho náklady a v době před prohlášením vlastníka, byl faktický stav těchto prostor nesporný. Podle dovolatele je rovněž nesporné, že v době učinění prohlášení vlastníka rozestavěný byt nemohl být společnou částí domu, a tak fakticky rozdělen do spoluvlastnictví jednotlivých vlastníků bytů, když se v té době nejednalo o prostor pro společné užívání, ale o rozestavěný byt z finančních prostředků žalovaného č. 7. Dovolatel nesouhlasí s argumentací, že pokud pojem není obsažen v některém právním předpisu, nelze jej zanést do smlouvy nebo jiného obdobného úkonu, jestliže by tím byl založen neprávní stav, k čemuž podle žalobce došlo tím, že se jednotka rozestavěná žalovaným č. 7 stala součástí společných částí domu, k nimž náleží spoluvlastnické právo všech vlastníků jednotek v domě. Také nesouhlasí s výkladem §27 písm. k) zákona č. 344/1992 Sb., neboť v době učinění prohlášení vlastníka tento zákon umožňoval zápis rozestavěné jednotky v katastru nemovitostí, a to v §2 odst. 1 písm. d). I když je zákon č. 72/1994 Sb. speciálním, mělo být vycházeno i z jiných zákonných předpisů, bylo-li zřejmé, že nastane neprávní stav začleněním rozestavěné bytové jednotky do společných částí domu. S ohledem na další právní předpisy a faktický stav tak nemohla být rozestavěná jednotka začleněna do společných částí a pokud tento stav považuje odvolací soud za zákonný, není jeho právní závěr správný. Dovolatel konečně projevil nesouhlas s názorem odvolacího soudu ohledně jeho námitky absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka z důvodu, že představenstvu družstva, které prohlášení učinilo, uplynulo funkční období, neboť poukázání na absolutní neplatnost úkonu nelze považovat za tvrzení ve smyslu zákonných ustanovení občanského soudního řádu, která by po poučení podle §119a odst. 1 nemohl účastník uplatnit. Napadený rozsudek tak dovolatel považuje nesprávný a otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že „došlo ke zcela evidentnímu porušení hmotného opomíjení rozsudků Nejvyššího soudu ČR“. Z uvedených důvodů navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 3), 8), 9) a 10 se ve svém společném vyjádření ztotožnili s názorem odvolacího soudu, že rozestavěnou jednotku nebylo možné podle zákona č. 72/1994 Sb. v rozhodném znění převést a rovněž s posouzením žalobcovy námitky absolutní neplatnosti prohlášení, uplatněné po koncentraci řízení. Namítli, že žalobce nevymezil v dovolání žádnou konkrétní otázku zásadního právního významu. Dovolatel, který se dovolává konstantní judikatury, neuvádí, jakou má na mysli a že dovolání je pro své nejasné formulace nesrozumitelné a tudíž neprojednatelné. Navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, případně zamítnuto.
Ostatní žalovaní a vedlejší účastnice na straně žalobce se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle závěrů judikatury rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.], je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2003, sešit 12, pod pořadovým č. 210). O měnící rozsudek jde v popsaném případě i tehdy, jestliže soud prvního stupně žalobu naopak zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a odvolací soud jeho rozsudek „potvrdil“ z věcných příčin (k tomu srovnej : Drápal, L., Bureš, J. a kol. : Občanský soud řád II., §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1878).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl oproti přesvědčení žalobce k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož odvolací soud v posuzované věci na rozdíl od soudu prvního stupně shledal na požadovaném určení vlastnictví žalobkyně naléhavý právní zájem, avšak zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z věcných důvodů; dovolání však není důvodné.
Dovolatel projevuje svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu z hlediska posouzení platnosti prohlášení vlastníka ze dne 24. února 1997, konkrétně pak nesouhlasí s řešením dvou dílčích právních otázek, na nichž je závěr odvolacího soudu o platnosti prohlášení založen, a to, zda neplatnost může být založena absencí vymezení rozestavěné přístavby bytu žalovaného č. 7 s přihlédnutím k právní úpravě zákona č. 72/1994 Sb., v rozhodném znění, v prohlášení vlastníka, případně okolností, že představenstvu družstva, které prohlášení učinilo, uplynulo funkční období.
Ve vztahu k prvé otázce dospěl odvolací soud k závěru, že s ohledem na rozhodné znění zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, jenž pojem rozestavěný byt v té době neznal, byl postup žalobce spočívající v tom, že rozestavěnou přístavbu bytu žalovaného č. 7 v prostoru půdy v 6. podlaží samostatně nevymezil, a učinil ji tak součástí společných prostor bytového domu, správný. Zápis rozestavěného bytu byl v té době možný podle §27 písm. k) katastrálního zákona, jenž definici rozestavěného bytu obsahoval, nicméně podmiňoval zápis existencí smlouvy o výstavbě. Jelikož odvolací soud považoval za nesporné, že uvedená smlouva o výstavbě nebyla uzavřena, dospěl k závěru, že žalobce neměl jinou zákonnou možnost, než aby do prohlášení vlastníka předmětnou rozestavěnou půdní přístavbu nezahrnul, resp. ji pokládal za pouhou součást společných půdních prostor. Nadto dospěl k závěru, že zjištění existence smlouvy o výstavbě není potřebné, jelikož podle tehdejší právní úpravy ZVB byla smlouvou o výstavbě možná pouze výstavba celého domu či nového bytu, nikoliv přístavby stávajícího bytu.
Podle §2 písm. d) katastrálního zákona, ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 103/2000 Sb., tj. do 30. června 2000, se v katastru nemovitostí evidují rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci podle odstavce 1 písm. b) nebo c), požádá-li o to vlastník nemovitosti (dále jen "vlastník") nebo jiná osoba oprávněná z právního vztahu (dále jen "jiný oprávněný").
Podle §27 písm. k) katastrálního zákona, ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 103/2000 Sb., se pro účely tohoto zákona rozumí rozestavěným bytem a nebytovým prostorem místnost nebo soubor místností, které v souladu se smlouvou o výstavbě a stavebním povolením mají být určeny k bydlení nebo k jiným účelům než bydlení a jsou rozestavěny v domě s byty a nebytovými prostory, který je alespoň v takovém stupni rozestavěnosti, že je již navenek uzavřen obvodovými stěnami a střešní konstrukcí.
Podle §17 odst. 1, 2 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 103/2000 Sb., vzájemná práva a povinnosti při výstavbě domu si vymezí stavebníci písemnou smlouvou (dále jen "smlouva o výstavbě"). Smlouva o výstavbě, její změny a doplňky podléhají vkladu do katastru nemovitostí.
Dovolací soud se přiklání k ustálenému výkladu odborné literatury, podle něhož před novelou zákona o vlastnictví bytů provedenou zákonem č. 103/2000 Sb. byl pojem rozestavěného bytu a nebytového prostoru definován pouze v ustanovení §27 písm. k) katastrálního zákona podobným způsobem, jako je nyní definován v zákoně o vlastnictví bytů, ale podmínkou pro jeho zápis do katastru nemovitostí byl soulad se smlouvou o výstavbě, resp. především výstavba jednotky podle smlouvy o výstavbě. Nebylo tedy možno zapsat do katastru nemovitostí rozestavěnou jednotku jinak než podle smlouvy o výstavbě. V důsledku vypuštění uvedené podmínky je podle nyní účinného znění možné (a současně také nutné) zapsat rozestavěnou jednotku v prohlášení vlastníka budovy, pokud se ke dni vydání prohlášení taková jednotka v domě nachází (k tomu srovnej : Novotný, M., Fiala, J., Horák, T., Oehm, J., Holejšovský, J. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, str. 23–24, a obdobně též : Čáp, J. – Schödelbauerová, P. Komentář k Zákonu o vlastnictví bytů (72/1994 Sb.). 1. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2011, komentář k §2). Z dikce úpravy §27 písm. k) katastrálního zákona v rozhodném znění vyplývá, že se jednalo o úpravu kogentní, která tudíž nepřipouštěla jakékoliv odchylky.
Za situace, kdy bylo v řízení zjištěno, že mezi žalobcem a žalovaným č. 7 nebyla uzavřena žádná smlouva o výstavbě podle §17 a násl. zákona o vlastnictví bytů, což ostatně potvrzuje i dovolatel v dovolání, závěru odvolacího soudu, že posuzovaný rozestavěný byt žalovaného č. 7 nemohl být v prohlášení vlastníka ze dne 24. února 1997 uveden, tedy nelze ničeho vytknout, neboť podmínka spočívající v existenci smlouvy o výstavbě pro potřeby zápisu rozestavěného bytu do katastru nemovitostí nebyla splněna. Tento závěr pro posouzení platnosti zmíněného prohlášení vlastníka zcela obstojí, aniž by bylo zapotřebí se současně vypořádat s navazující argumentací odvolacího soudu, který dovodil, že v rozhodném období nebylo možné podle smlouvy o výstavbě ve smyslu §17 zákona o vlastnictví bytů provést přístavbu stávající bytové jednotky. Bylo-li tedy prohlášení vlastníka ze dne 24. února 1997 učiněno v souladu s tehdejším zněním zákona, nelze dovodit, že by tím byl založen „neprávní stav“, jak namítá žalobce. Ostatně jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, uvedeným prohlášením ze dne 24. února 1997 nastolený nesoulad právního stavu, v němž nebyl reflektován (ze shora vyložených zákonných důvodů) faktický stav rozestavěné přístavby bytu žalovaného č. 7 situované v 6. nadzemním podlaží, byl napraven změnou prohlášení vlastníka ze dne 10. května 2000.
Konečně námitka dovolatele, že v době učinění prohlášení vlastníka katastrální zákon umožňoval zápis rozestavěného bytu do katastru nemovitostí ve svém §2 písm. d), je při provedeném výkladu ohledně nutnosti splnění podmínky existence smlouvy o výstavbě pro potřeby provedení zápisu rozestavěného bytu ve smyslu §27 písm. k) katastrálního zákona irelevantní, neboť uvedená ustanovení nelze vykládat izolovaně. Při výkladu §2 písm. d) je nutno postupovat i v součinnosti s §27 písm. k), které ve vztahu k prvému ustanovení plní podle svého obsahu funkci výkladového ustanovení, mimo jiné z hlediska pojmu rozestavěný byt.
Jde-li o posouzení druhé otázky, tj. zda okolnost, že představenstvu družstva, které sporné prohlášení vlastníka učinilo, uplynulo funkční období, způsobuje absolutní neplatnost prohlášení vlastníka, odvolací soud dospěl k závěru, že k této okolnosti nelze přihlédnout, jelikož se jedná o novou skutečnost v řízení, která byla žalobcem uplatněna v rozporu s §205a o. s. ř. Také tomuto závěru odvolacího soudu nelze ničeho vytknout.
Podle §119a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2007, před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Ustanovení §118b, 118c a §175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.
Podle §205a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle ustálených závěrů judikatury Nejvyššího soudu, od nichž se dovolací soud nehodlá odchýlit ani v souzené věci, vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, 2009, pod pořadovým č. 71).
S odkazem na shora uvedené závěry je třeba rozhodnutí odvolacího soudu, který žalobcem vznesenou námitku neplatnosti posuzovaného prohlášení vlastníka ze dne 24. února 1997 vycházející z tvrzení, že představenstvu bytového družstva, jež prohlášení učinilo, v době prohlášení uplynulo funkční období, označil za nepřípustnou novotu v odvolacím řízení ve smyslu §205a o. s. ř. s ohledem na zásadu koncentrace řízení podle §119a odst. 1 o. s. ř., považovat za správné. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že účastníci byli před skončením řízení před soudem prvního stupně poučeni ve smyslu §119a odst. 1 o. s. ř. o svých procesních povinnostech a následcích jejich nesplnění a že se nejednalo o skutečnosti, které by nemohli uplatnit před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. K okolnosti tvrzeného skončení funkčního období představenstva bytového družstva tudíž nebylo možné v odvolacím řízení, které se řídí pravidly neúplné apelace, přihlédnout, byť by na základě něho soud mohl případně učinit závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů tedy správné. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovaným 3), 8), 9) a 10) představují odměnu advokáta za jejich společné zastoupení v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání žalobce a činí podle §1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b) §10 odst. 3, §16 odst. 1, §18 odst. 1 a po zvýšení podle §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 13 000,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 4 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaných 3), 8), 9), 10) k dovolání žalobců (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 14 200,- Kč. Žalovaným 3), 8), 9) a 10) dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 840,- Kč a celkové náklady dovolacího řízení uvedených žalovaných činí 17 040,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobci, aby každému z uvedených žalovaných, kteří mají postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.), nahradil náklady dovolacího řízení ve výši jedné čtvrtiny celkově vzniklých nákladů, tj. ve výši 4 260,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2), 4), 5), 6), 7), 11), 12), 13), 14), 15) vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a uvedeným procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu