ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3968.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3968/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Z. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému I. S., a. s., IČ 25115673, zastoupenému JUDr. Ladislavou Indrovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, o ochraně vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 62/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2009, č. j. 6 Co 716/2009-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 13. května 2008, č. j. 9 C 62/2006-193, rozhodl, že „žaloba, aby žalovanému bylo uloženo, aby obnovil předešlý stav pozemku parc. č. 357/5 v k. ú. P. tak, že upraví výšku tohoto pozemku tak, aby po celé ploše parcely nepřesáhla 374,56 m nad mořem v systému Bpv, se zamítá. O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. dubna 2009, č. j. 6 Co 716/2009-251, částečný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že o náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, Soubor č. C 2021). V dané věci soud prvního stupně uvedl, že žalobce ve vztahu k té části žaloby, kterou nevzal zpět, netvrdil, že by mu hrozila vážná škoda (tj. netvrdil skutečnosti, ze kterých by se podávalo, že by šlo o vážné ohrožení ve smyslu §417 obč. zák.). Toto zjištění, převzaté odvolacím soudem, stačilo pro zamítnutí žaloby a bylo by tedy nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval názorem odvolacího soudu ohledně možnosti domáhat se ochrany podle uvedeného ustanovení proti činnosti úředně povolené. Jestliže tedy nebylo učiněno skutkové zjištění, že k vážnému ohrožení dochází, pak ani opačný právní názor, než jaký vyslovil ohledně činnosti úředně povolené odvolací soud, nemůže nic změnit na správnosti právního názoru vedoucího k zamítavému rozhodnutí. Lze dodat, že žalobě opřené o §417 obč. zák. nelze vyhovět, pokud žalobce neprokáže, že mu hrozí vážná škoda; nestačí tedy prokázat ohrožení škodou nikoliv vážnou (viz též R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Musí jít též o ohrožení aktuální a skutečně hrozící. Otázku, zda jde o vážné ohrožení, posoudí soud v nalézacím řízení na základě volné úvahy, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti; tak tomu v daném případě nebylo a dovolání ani v tomto ohledu s rozhodnutím soudu nepolemizuje.
Odkaz dovolatele na §5 obč. zák. nemůže nic na nepřípustnosti dovolání změnit. Toto ustanovení upravuje tzv. posesorní ochranu, kterou neposkytuje soud, ale orgán státní správy. Jde o předběžné řízení, ve kterém se nezkoumá oprávnění druhé strany k zásahu, ale jen otázka, zda jde o „zjevný zásah do pokojného stavu“. Zákon konstatuje, že (bez ohledu na rozhodnutí orgánu státní správy) „tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu“. To znamená, že rozhodnutí správního orgánu o návrhu na ochranu proti zásahu do pokojného stavu, nevytváří překážku věci rozhodnuté pro pozdější soudní řízení o sporu o právo (tzv. petitorní řízení). V soudním řízení pak již nepostačuje prokázat, že došlo ke zjevnému zásahu do pokojného stavu; žalobce uspěje jen v případě, že bude prokázáno, že došlo k zásahu do jeho práva. Viz blíže publikaci „Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2005, s. 196 a násl.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,
předseda senátu