ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4181.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4181/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. R. K. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Podzemným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, areál a. s. Deza, proti žalovanému F. B. , zastoupenému Mgr. Ivanou Quittovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Msgr. Šrámka 1183/20, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 312/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 69 Co 38/2008-352, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 69 Co 38/2008-352, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2007, č. j. 12 C 312/2003-304, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. 412/2, zapsaného na LV č. 14 pro obec V. M. a kat. území P., a části pozemku o výměře 20 m2, oddělené od pozemku parc. č. 1061/10, zapsaného na LV č. 14 pro obec V. M. a kat. území P., označené jako nově vzniklá parc. č. 1061/62 podle geometrického plánu č. 704-313/2002 ze dne 19. 6. 2002, který je nedílnou součástí rozsudku.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu č. p. 298 na st. parc. č. 412/1 a 412/2 a pozemků parcelních čísel 412/1 zastavěná plocha a nádvoří, 1061/11 zahrada a 2040/5 ostatní plocha (ostatní komunikace), vše v kat. území P. Nemovitosti nabyl kupní smlouvou ze dne 15. 10. 1999 s právními účinky vkladu k témuž datu. Žalovaný je tamtéž zapsán na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 30. 10. 1964, registrované dne 3. 8. 1965, jako vlastník v kat. území P pozemků st. parc. č. 412/2 a 563 zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 1061/10 zahrada. Právními předchůdci účastníků byli kromě následně dalších L. B. a J.B. L. B. nabyl smlouvou ze dne 28. 11. 1949 pozemek parc. č. 1061/10 a J. B. smlouvou ze dne 17. 10. 1959 pozemek parc. č. 1061/11. Poté, co L. B. a J. B. zjistili, že postavili domy na pozemku toho druhého, uzavřeli dne 5. 12. 1959 směnnou smlouvu, podle níž L. B. nabyl pozemek parc. č. 1061/11 a J. B. pozemek parc. č. 1061/10. Po smrti L. B. v roce 1976 nabyl nemovitosti V. L. B., který je kupní smlouvou ze dne 9. 2. 1989 prodal T. H. Ten je kupní smlouvou ze dne 3. 4. 1998 prodal manželům T., od nichž je následně koupil žalobce. Městský úřad ve Valašském Meziříčí zahájil dne 1. 3. 1999 s manžely T. řízení o odstranění nepovolené přístavby k domu č. p. 298 a dne 11. 5. 1999 rozhodl o jejím odstranění z důvodu jejího umístění na hranici pozemků parcelních čísel 1061/10 a 1061/11. K žádosti žalobce stavební úřad rozhodl o dodatečném povolení přístavby a stavebních úprav domu č. p. 298, zahájených manžely T., zároveň ale zahájil řízení o odstranění přístavby a stavebních úprav. K návrhu žalovaného ze dne 29. 2. 2000 katastrální úřad provedl opravu zákresu vlastnické hranice mezi pozemky parcelních čísel 1061/10 a 1061/11 podle geometrického plánu č. 3/48 ze dne 16. 4. 1948, tj. bez zalomení v okolí stavby na parc. č. 412. Geometrickým plánem ze dne 19. 6. 2002, č. 704-313/2002, bylo navrženo oddělení parc. č. 1061/62 o výměře 20 m2 od parc. č. 1061/10 a oddělení parc. č. 1061/63 o výměře 26 m2 od parc. č. 1061/11 s tím, že nová hranice mezi pozemky účastníků bude vedena z bodu 24 do bodu 26, z bodu 26 do bodu 27 a z bodu 27 do bodu 18. Podle soudu prvního stupně údaje zaznamenané v katastru nemovitostí, průběh oplocení mezi pozemky účastníků, jednání mezi žalovaným a manžely T. v červenci 1998, při kterém brali v úvahu hranici mezi pozemky účastníků zalomenou za domem č. p. 298, skutečnost, že žalovaný v červenci 1998 postavil na severní straně domu č. p. 298 ve vzdálenosti 1 m od domu v délce 6 m základy pro opravu oplocení, stanovisko stavebního úřadu, který vycházel z údajů katastrálního úřadu, jakož i stanovisko katastrálního úřadu, který nejprve návrh žalovaného na opravu průběhu hranice mezi pozemky účastníků zamítl, ujišťovaly žalobce a jeho právní předchůdce počínaje V. L. B. od 5. 6. 1976, kdy je V. B. zdědil, do 4. 1. 2001, tj. do právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o opravě zákresu vlastnické hranice mezi pozemky účastníků, v tom, že jsou i vlastníky geometrickým plánem ze dne 19. 6. 2002 označeným pozemků parcelních čísel 412/2 a 1061/62. Uvedl, že „při zachování obvyklé opatrnosti nebylo možné po nich požadovat, aby si nechali zaměřit nemovitosti, které nabývali, a aby si ověřovali správnost údajů o výměrách vedených v katastru nemovitostí a zákresu nemovitostí v katastrální mapě“. Nelze jim také klást k tíži, že „nenahlédli do katastrální mapy ze dne 4. 5. 1973 či do geometrického plánu ze dne 26. 9. 1975, který zaměřoval jiné pozemky, a nezjišťovali, proč je v nich severní hranice vedena jinak, než v jiných mapách evidence nemovitostí a mapách pozemkového katastru, které z polního náčrtu č. 726 vycházely“. Žalobce a jeho právní předchůdci si sporné pozemky oplotili, postavili na nich přístavbu a měli a mají vůli je ovládat jako vlastní. Dobrá víra žalobce zanikla právní mocí rozhodnutí o opravě zákresu hranice. Dřívější poznámky žalovaného či jeho manželky o tom, že by se hranice měla vyměřit a že hranice mezi pozemky účastníků vede jinak, než jak je postaven plot, podle soudu prvního stupně nebyly kvalifikovaným zpochybněním dobré víry žalobce a jeho právních předchůdců. Žalovaný netvrdil, že by o nesrovnalostech hranic byl informován V. L. B. Soud prvního stupně učinil závěr, že „žalobce prokázal oprávněnost držby sporných pozemků po zákonem stanovenou dobu, žalovaný domněnku o oprávněnosti držby nevyvrátil, právní předchůdce žalobce V. L. B. sporné nemovitosti nabyl do svého vlastnictví po uplynutí desetileté lhůty stanovené v §135a ve spojení s §865 občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb. ke dni 6. 6. 1986 vydržením a žalobce je nabyl kupní smlouvou z 15. 10. 1999“.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. 4. 2008, č. j. 69 Co 38/2008-352, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který na ně aplikoval správné právní normy a vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 13. 2. 2007, č. j. 57 Co 556/2006-201, jímž byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 6. 2006, č. j. 12 C 312/2003-161, dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že rovněž je dán způsobilý předmět vydržení. Nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že sporné pozemky vydržel již V. L. B. 6. 6. 1986. Uvedl, že za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. nebylo možné do 1. 1. 1992 vydržet vlastnické právo k pozemkům. Právní předchůdce žalobce V. L. B. nemohl nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům v důsledku tehdy nezpůsobilého předmětu vydržení a z důvodu absence jeho dobré víry a oprávněné držby nebylo možné započíst dobu, po kterou pozemky držel, do vydržecí doby právních předchůdců žalobce, neboť držbu vykonával prostřednictvím uživatelky paní K., která věděla, že dům č. p. 298 stojí zčásti na sousedním pozemku, a že žalovaný jako náhradu za tuto část pozemku užíval pozemek parc. č. 2040/5. Nebylo tvrzeno a tedy ani prokázáno, že by V. L. B. s tímto stavem vyslovil nesouhlas, proto nemohl být oprávněným držitelem sporných pozemků. Právní nástupci V. L. B. T. H., který vlastnil nemovitosti od 9. 2. 1989 do 3. 4. 1998, a manželé T., kteří je vlastnili od 3. 4. 1998 do 15. 10. 1999, byli s ohledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporné pozemky patří. Jednání mezi žalovaným a manžely T. se týkalo stavby garáže mezi domy účastníků a v této souvislosti změny hranic mezi pozemky parc. č. 1061/10 a parc. č. 1061/11. Z obsahu uzavřené smlouvy mezi nimi nevyplývá, že by žalovaným byla vznesena námitka zpochybňující objektivní dobrou víru manželů T., že užíváním sporných pozemků zasahují do vlastnického práva žalovaného. Poukázal na to, že vydržecí doba totiž přestane běžet oprávněnému držiteli již tehdy, jestliže oprávněná osoba své právo uplatní kvalifikovaným způsobem, kterým je zejména návrh na zahájení občanského soudního řízení. Pouze ústní nebo písemné oznámení zpochybňující oprávněnou držbu, k čemuž ze strany žalovaného nedošlo, by tedy nemělo zásadně stačit. Na druhou stranu nelze vyloučit ztrátu dobré víry i v jiných případech, kdy na základě jiné kvalifikované informace dosavadní držitel přestane být oprávněným. Oprávněný držitel věci nemůže být nadále v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu, a uvede k tomu možné důvody. Odvolací soud uzavřel, že k vydržení sporných pozemků došlo manžely T. 10. 2. 1999 a žalobce je nabyl kupní smlouvou ze dne 15. 10. 1999. Každý ze sporných pozemků byl způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. Pochybnosti držitelů o oprávněné držbě nemohlo vzbudit ani porovnání výměry držených pozemků s celkovou výměrou pozemků označených jako parc. č. 412 a 1061/11. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako správný, avšak z jiného důvodu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vlastnické právo ke sporným pozemkům nabyli manželé T. vydržením 10. 2. 1999. Namítl, že tento závěr je v rozporu s hmotným právem, neboť odvolací soud sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Do vydržecí doby nelze započíst dobu od uzavření kupní smlouvy mezi V. L. B. a T. H., tj. od 10. 2. 1989, ale až ode dne 27. 5. 1989, kdy tato smlouva registrací státním notářstvím 26. 5. 1989 nabyla účinnosti, neboť T. H. se až nabytím účinnosti kupní smlouvy stal vlastníkem nemovitostí. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil oprávněnost držby sporných pozemků u T. H. Ten se chopil držby a vykonával ji za stejných okolností jako jeho právní předchůdce. Podle názoru žalovaného „není přípustné, aby držba prostřednictvím téhož detentora byla u jednoho držitele posuzována jako držba neoprávněná a u právního nástupce tohoto držitele jako držba oprávněná za situace, kdy detentor užívá stejné nemovitosti ve stejném rozsahu“. Nesprávně právně posoudil oprávněnost držby i manželů T. Z výpovědí žalovaného a jeho manželky, rozhodnutí Městského úřadu ve Valašském Meziříčí ze dne 11. 5. 1999 a jeho vyjádření ze dne 9. 2. 2006 vyplývá, že manželé T. byli žalovaným informováni o nejasnostech kolem hranice mezi pozemky účastníků, což u nich objektivně muselo vyvolat pochybnosti o hranicích pozemků, zvláště když je neměli geometricky zaměřené. Žalovaný má za to, že vydržecí doba neuplynula, neboť i kdyby T. H. byl oprávněným držitelem sporných pozemků, vydržecí doba by začala běžet 27. 5. 1989 a skočila pozbytím dobré víry manžely T. v souvislosti s řízením o odstranění stavby u Městského úřadu ve Valašském Meziříčí, které skončilo rozhodnutím ze dne 11. 5. 1999. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není rovněž zřejmé, jakým způsobem vzniklo vlastnické právo ke sporným pozemkům žalobci. Vadu řízení žalovaný spatřuje v tom, že soudy učinily rozdílná skutková zjištění z důkazů výslechem svědkyně R. T. a listinami na č. l. 91 a 96, přitom soud, který je hodnotil jinak než soud, který je provedl, důkazy sám neprovedl. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání. Uvedl, že T. H. se držby sporných pozemků chopil den po podpisu kupní smlouvy, tj. 10. 2. 1989, a to sám nikoliv prostřednictvím paní K., která v domě pouze bydlela a nebyla T. H. k ničemu pověřena. Manželé T.pozemky drželi v dobré víře jako oprávnění držitelé do doby převodu, tj. do 15. 10. 1999. Dovolatelem uváděná data 26. 5. 1989 a 11. 5. 1999 jsou bez významu, zejména když rozhodnutí Městského úřadu ve Valašském Meziříčí se týkalo jiné záležitosti.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 8. 6. 2006, č. j. 12 C 312/2003-161, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 13. 2. 2007, č. j. 57 Co 556/2006-201, jímž odvolací soud zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. I kdyby tomu tak nebylo, bylo by přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem, a to v řešení právních otázek týkajících se počátku a konce dobré víry právních předchůdců žalobce, jak důvodně namítá žalovaný, což činí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o nemovitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Odvolací soud učinil závěr, že běh k vydržení potřebné desetileté doby započal k okamžiku, kdy se T. H. v dobré víře „stal vlastníkem předmětných pozemků jako oprávněný držitel“, tedy ke dni 9. 2. 1989, kdy jako nabyvatel ohledně nich uzavřel s V. L. B. kupní smlouvu. Podle názoru dovolacího soudu však v případě, kdy je titulem držby převodní smlouva uzavřená a registrovaná státním notářstvím přede dnem 1. 1. 1993, tj. přede dnem účinností zákona č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský zákon) a mění a doplňují některé další zákony, mohl být nabyvatel v dobré víře, že se stal vlastníkem převáděných nemovitostí až od okamžiku, kdy se dozvěděl, že převodní smlouva byla registrována státním notářstvím. V uvedené době platilo a bylo samozřejmostí, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi občany nabývala účinnosti až registrací státním notářstvím – viz §134 odst. 2 obč. zák. ve znění po novele č. 131/1982 Sb., podle kterého k účinnosti smlouvy o převodu nemovité věci bylo třeba registrace státním notářstvím, nešlo-li o převod do socialistického vlastnictví. Ostatně sama skutečnost, že se držitel chopil držby nemovitosti jen na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohla se zřetelem ke všem okolnostem založit dobrou víru držitele (nabyvatele), že je vlastníkem této nemovitosti. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod C 1481.
Pokud jde o zánik dobré víry právních předchůdců žalobce (manželů T.) odvolací soud nesprávně vyložil, kdy k němu dochází (a v dané věci došlo).
K zániku dobré víry držitele se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 5472, podle kterého „dobrá víra oprávněného držitele věci zaniká ve chvíli, kdy se od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“.
Úvahy odvolacího soudu o zániku dobré víry obecně i v daném případě ohledně držby manželů Táborských citovanému zobecňujícímu judikátu neodpovídají. Odvolací soud akcentuje uplatnění výhrady vlastníka vůči držbě držitele kvalifikovaným způsobem (podání žaloby), eventuálně (a spíše výjimečně – „nelze vyloučit“) vážně učiněným projevem vůle, že věc patří jemu (nikoli držiteli) s uvedením možných důvodů. Přitom však pomíjí judikaturu Nejvyššího soudu (ve svých úvahách neodkazuje na žádné judikáty ani právnickou literaturu), z níž vyplývá, že pro ztrátu dobré víry držitele věci není určující, kdy ztratí své dosavadní přesvědčení o svém vlastnictví, ale kdy se mu dostane informace objektivně způsobilé k tomu, aby zapochyboval, že mu věc náleží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1176). Vlastník věci není ani povinen svá tvrzení, že věc patří jemu, dokládat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, v Souboru rozhodnutí uvedený pod C 4243) a pochybnost držitele může vyvolat i informace od jiné osoby než vlastníka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 131/2006, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 4614).
V uvedených souvislostech pak nelze přehlížet zjištění soudu prvního stupně, že Městský úřad Valašské Meziříčí zahájil dne 1. 3. 1999 s bývalými vlastníky pozemku parc. č. 1061/11 manžely Táborskými řízení ve věci odstranění nepovolené přístavby k domu č. p. 298 a dne 11. 5. 1999 rozhodl o nařízení odstranění přístavby z důvodu umístění přístavby na hranici pozemků parc. č. 1061/10 a parc. č. 1061/11. Přitom samozřejmě není významné, kdy správní rozhodnutí v uvedené záležitosti nabylo právní moci, ale kdy se vlastník stavby dozvěděl o důvodu, pro který bylo odstranění stavby požadováno (pokud tímto důvodem byla stavba na cizím pozemku).
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu