ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4449.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4449/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. K. , zastoupené JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem v Mělníku, Macharova 376, proti žalovaným: 1) K. H. , 2) M. H. , 3) V. H. , 4) Z. H. , všem zastoupeným JUDr. Jaroslavem Palasem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 30, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 9/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 29 Co 132/2008-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 29 Co 132/2008-97, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. prosince 2007, č. j. 4 C 9/2007-65, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 4 C 9/2007-65, určil, že „žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 993/2 o výměře 739 m2 (zahrada), zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště M., na LV č. 707 pro obec a kat. území T.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí je žalobkyně zapsána jako vlastnice domu č. p. 23, pozemků st. parc. č. 57/1 o výměře 448 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. 140/2 o výměře 1161 m2 (ostatní plocha) a parc. č. 989 o výměře 400 m2 (trvalý travní porost) a dalších pozemků v obci a kat. území T. Žalovaní jsou tamtéž zapsáni jako vlastníci pozemku parc. č. 993/2 o výměře 739 m2 (zahrada). Přídělovou listinou ze dne 15. března 1949, čd. 1542-1567/1949, č. j. K 1542/24-I, pro soudní a správní okres Mělník, byla žalované 4) a jejímu manželovi A. H. pod č. 5 seznamu přídělů přidělena „usedlost č. p. 23 asi 8 ha“ a podle této přídělové listiny byl usnesením Okresního soudu v Mělníku č. j. 1542/1567 ve vl. č. 309 pozemkové knihy povolen vklad jejich vlastnického práva. Rada Místního národního výboru v Tupadlech dne 8. 2. 1957 přidělila v domě č. p. 23 byt panu L. s tím, že k bytu patří mimo jiné i dvůr s okrasnou zahrádkou. Směnnou smlouvou sepsanou ve formě notářského zápisu dne 18. 3. 1957, sp. zn. N 653-654/56, NZ 147/57, uzavřenou mezi žalobkyní na straně jedné a žalovanou 4) a jejím manželem A. H. na straně druhé, došlo ke směně usedlosti žalobkyně č. p. 6 v T. „s příslušnými pozemky k této usedlosti patřícími“ za usedlost č. p. 23 v T. „s příslušnými pozemky k ní patřícími“, jejímiž spoluvlastníky byla žalovaná 4) a její manžel A. H.. Účastníci směnné smlouvy ve smlouvě uvedli, „že veškeré pozemky, které dříve k uvedeným usedlostem patřily, věnovali ve prospěch čsl. státu a jsou nyní obhospodařovány ČSSS“ a že „u obou usedlostí zůstaly jen původní zahrady“. Označenou smlouvou žalobkyně odevzdala manželům H. svoji usedlost č. p. 6 v T., „tj. veškeré obytné a hospodářské budovy s příslušnou zahradou“, a manželé H. odevzdali žalobkyni usedlost č. p. 23 v T., „tj. veškeré obytné a hospodářské budovy s příslušnou zahradou“, s tím, že „uvedené nemovitosti směňují v těch mezích a hranicích, jak je původní vlastníci nabyli“. Podle této směnné smlouvy bylo dne 29. 5. 1957 v knihovní vl. č. 309 zapsáno vlastnické právo k usedlosti č. p. 23 v T.. Od té doby předmětný pozemek parc. č. 993/2 užívá žalobkyně. Z přídělové listiny Okresního národního výboru v Mělníku ze dne 14. ledna 1976 soud zjistil, že Státnímu statku ve Vysoké byly přiděleny pozemky, kdy na přídělu č. 7 je uveden předmětný pozemek parc. č. 993/2 s tím, že jeho uživatelkou je žalobkyně. Rozhodnutím Okresního národního výboru v Mělníku, pozemkového úřadu, ze dne 10. října 1995, č. j. PÚ/84/95-2535, byla schválena dohoda o vydání nemovitosti oprávněným osobám (žalovaným), které jsou vlastníky pozemku č. dle PK 993/2 o výměře 0,0739 ha. Na základě těchto zjištění při aplikaci §30, §31 odst. 1 a §32 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že směnná smlouva ze dne 18. března 1957 je platná a že žalobkyně se podle ní stala vlastnicí předmětného pozemku parc. č. 993/2. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně tento pozemek považoval za zahradu patřící k usedlosti č. p. 23, dříve patřící žalované 4) a jejímu manželovi A. H., která podle směnné smlouvy zůstala zachována u domu a která touto smlouvou přešla do vlastnictví žalobkyně. Soud prvního stupně poukázal na to, že sporný pozemek nikdy nebyl v užívání státního statku ani jednotného zemědělského družstva a nikdy nebyl „převeden na stát“. Skutečnost, že předmětný pozemek nebyl ve směnné smlouvě blíže specifikován, nemá podle názoru soudu prvního stupně za následek neplatnost smlouvy pro neurčitost v části týkající se zahrady. Uvedení sporného pozemku v přídělové listině ze dne 14. ledna 1976 bylo podle soudu prvního stupně chybné a protože z této přídělové listiny vycházel Okresní národní výbor v Mělníku, pozemkový úřad, v rozhodnutí ze dne 10. října 1995, došlo podle tohoto rozhodnutí k nesprávnému zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. S ohledem na uvedený právní závěr se soud prvního stupně nezabýval otázkou vydržení vlastnického práva žalobkyně ke spornému pozemku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č. j. 29 Co 132/2008-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, které spočívá v tom, že soudy obou stupňů na danou věc aplikovaly pouze občanský zákoník z roku 1950, který nesprávně vyložily a který nebyl jediným zákonem, který upravoval převod nemovitostí. S odkazem na §4 odst. 1 zákona č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru, §433 Obecného zákoníku občanského z roku 1811, §32 zákona č. 95/1871 ř. z., obecní knihovní zákon, §111 odst. 1, §112 a §113 občanského zákoníku z roku 1950 podle žalovaných listina o převodu nemovitosti musela mimo jiné obsahovat přesnou specifikaci nemovitosti. Pokud byl předmětem směnné smlouvy pozemek, aniž byl označen způsobem daným zákonem, jde o právní úkon v této části neplatný podle §36 odst. 1 a §44 občanského zákoníku z roku 1950. Nedostatek přesné specifikace pozemku nemůže být soudem nahrazen s odkazem na pravidla socialistického soužití, která k tomuto účelu nesměrovala. Označení sporného pozemku slovy „přilehlá zahrada“ nesplňuje požadavek na určitost právního úkonu zejména když sporný pozemek měl své parcelní číslo. Smluvní strany neměly v úmyslu převést předmětný pozemek. Pokud by tomu tak bylo, notář by nepochybně sporný pozemek ve smlouvě specifikoval. Předmětný pozemek byl původně ornou půdou (změna kultury byla provedena až v roce 1988), patřil mezi zemědělské pozemky a nemohl být předmětem směnné smlouvy. Soudy obou stupňů rozhodly ve věci v rozporu s hmotným právem. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, shledal že je také přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř., poněvadž rozsudek odvolacího soudu rozhodnou právní otázku řešil v rozporu s hmotným právem.
Vady řízení uvedené v §242 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelé nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny. Dovolací soud se proto dále zabýval přezkumem rozsudku odvolacího soudu v rozsahu uplatněného dovolacího důvodu, tedy posouzením platnosti směnné smlouvy ohledně předmětného pozemku (parc. č. 993/2) z 18. 3. 1957, tj. smlouvy uzavřené v době účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), z hlediska dostatečného vymezení (identifikace) uvedeného pozemku v předmětné směnné smlouvě.
Podle §32 obč. zák. projev, který byl učiněn osobou nezpůsobilou k právním úkonům nebo který není srozumitelný anebo vážný, je neplatný.
Podle §36 odst. 1 obč. zák. neplatný je právní úkon, který se příčí zákonu nebo obecnému zájmu.
V době uzavření předmětné smlouvy stále platil zákon č. 95/1871 ř. z., obecní knihovní zákon (zrušený zákonem č. 22/1964 Sb.), který v §32 stanovil, že soukromé listiny, podle kterých má býti vykonán vklad, musí obsahovat také zevrubné označení nemovitosti.
Z posledně uvedeného ustanovení lze dovodit, že pokud předmětem směnné smlouvy mezi účastníky (jejich právními nástupci) byly pozemky označené pouze jako „příslušné zahrady“ byť jako související s určitou usedlostí, avšak bez jakékoli identifikace potřebné pro příslušnou evidenci nemovitostí (i když v té době již nebyla pro přechod vlastnictví rozhodná), nebyly takové pozemky označeny v souladu s požadavky platného zákona, t. j. §32 zákona č. 95/1871 ř. z. Podle názoru dovolacího soudu neplatnost předmětné smlouvy ohledně sporného pozemku lze dovozovat i z hlediska zákonného požadavku srozumitelnosti. právního úkonu. Za nesrozumitelné právní úkony se v padesátých letech minulého století považovaly projevy vůle, které byly „samy o sobě neúplné nebo ne zcela jasné a jednoznačné“ natolik, že „ani použití pravidel o výkladu vůle k objasnění smyslu projevu nevede“ – srov. Špaček, V. Projevy vůle a právní úkony v občanském právu, Orbis – Praha 1953, str. 144. Dovolací soud přitom nepochybuje, že nesrozumitelnost právního úkonu v tehdejším pojetí představovala pojem, pod který bylo možno podřadit i neurčitost (tedy i zmiňovaná nejasnost) právní úkonu a že nesrozumitelným právním úkonem byla i převodní smlouva, jejíž předmět byl nejasný (neurčitý). Lze též využít i současnou judikaturu představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1108, podle kterého, je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.“ Ostatně sporná neurčitost předmětu převodu předmětného pozemku vedla k tomu, že s ním i později bylo zacházeno jako s předmětem tzv. socialistického vlastnictví, který byl dále přidělen jinému subjektu. Obě strany sporu také argumentují rozdílnými tvrzeními, jaký pozemek měl být onou předmětnou „příslušnou zahradou“ uvedenou ve směnné smlouvě.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o platnosti celé předmětné směnné smlouvy neobstojí, respektive jej nelze považovat za akceptovatelný. Vzhledem k opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. byl rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. l a 2 o. s. ř. v napadené části zrušen a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc bude vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.), v němž se bude soud prvního stupně zabývat i argumentem žalobkyně o eventuálním vydržení sporného pozemku.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu