ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.5159.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 5159/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně r. k. TAKT, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Nové Město, Malá Štěpánská 2032/6, IČ: 266 87 097, zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti žalované T-Mobile Czech Republic, a. s. , se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, IČ: 64949681, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 69/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2008, č. j. 28 Co 276/2008–75, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2008, č. j. 28 Co 276/2008-75, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 2. dubna 2008, č. j. 21 C 69/2007-64, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. dubna 2008, č. j. 21 C 69/2007–64, z důvodu nedostatku pravomoci zastavil řízení o žalobě, „jíž se žalobkyně domáhala stanovení povinnosti žalovanému odstranit technologický kontejner z blízkosti komína, kabelový žlab č. 20, kabelovou trasu, výložník a ocelový žebřík 4m s lištou SOLL – vše pro MW 0,6 z komína a blízkosti komína, který se nachází na nemovitostech žalobce, a to na parcele č. 2399/6 zapsané v k. ú. L. na listu vlastnictví č. 457 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno, a to do 15 dnů o právní moci rozsudku“, rozhodl, že „po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Odboru výstavby Magistrátu města Kladna, jako stavebnímu úřadu, se sídlem Náměstí Starosty Pavla 44, 27252 Kladno“ (dále jen též „odstranění předmětných věcí“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel z §7 odst. 1, 2 ve spojení s §103 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na základě kterých zkoumal otázku své pravomoci a s přihlédnutím k obsahu §104 odst. 1, 2, 13 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákona o elektronických komunikacích), které citoval, dospěl k závěru, že rozhodování o sporech vlastníků nemovitostí a podnikateli zajišťujícími veřejnou komunikační síť o rozsahu oprávnění specifikovaných v odst. 1, 2 ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. provádí na návrh jedné ze stran sporu příslušný stavební úřad v součinnosti s Českým telekomunikačním úřadem. Daný spor je sporem mezi vlastníkem pozemku a stavby – žalobkyní a podnikatelem zajišťujícím veřejnou komunikační síť – žalovaným o rozsahu oprávnění uvedených v §104 odst. 1, 2 zákona č. 127/2005 Sb. Rozhodování o těchto sporech nepatří do pravomoci soudu, jde tedy o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který soud prvního stupně řízení zastavil s tím, že po právní moci postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci rozhodování o ní patří.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 26. května 2008, č. j. 28 Co 276/2008–75, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel z týchž zákonných ustanovení občanského soudního řádu a zákona o elektronických komunikacích jako soud prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí tohoto sporu. Zdůraznil, že v dané věci jde o nárok svou podstatou soukromoprávní povahy – nárok „na odstranění stavby“ z důvodu ukončení nájemní smlouvy k pozemku, na němž byla stavba postavena. Poukázal na skutečnost, že žalovaný má na pozemku žalobkyně věci, jejich odstranění se žalobkyně domáhá, přičemž uvedené objekty jsou zařízeními veřejné telekomunikační sítě. Jedná se o to, zda žalobkyně jako vlastník předmětného pozemku je povinna snášet omezení daná veřejnoprávní normou, případně zda se na žalobkyni jako vlastnici pozemku veřejnoprávní norma vztahuje. Vyšel ze zjištění, že nájemní smlouva mezi právními předchůdci účastníků byla uzavřena v roce 1999, tedy za účinnosti zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. V témže roce na základě stavebního povolení žalovaný telekomunikační zařízení vybudoval. Organizacím spojů, jíž byl v té době i žalovaný, příslušelo ve veřejném zájmu i oprávnění zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení nadzemní a podzemní včetně potřebných opěrných a vytyčovacích bodů (§12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích). Tato oprávnění byla věcnými břemeny váznoucími na dotčených nemovitostech a nezapisovala se do evidence nemovitostí (§12 odst. 3 uvedeného zákona). Dne 1. 7. 2000 nabyl účinnosti zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, kterým byl zrušen i zákon č. 110/1964 Sb., přičemž podle §107 odst. 14 tohoto zákona věcná břemena vzniklá před jeho účinností zůstala nedotčena. Zákon č. 151/2000 Sb. byl zrušen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, který nabyl účinnosti dne 1. 5. 2005 a podle jehož §147 odst. 1 věcná břemena vzniklá přede dnen nabytí účinnosti tohoto zákona zůstala nedotčena.
Podle názoru odvolacího soudu je tedy zřejmé, že bez ohledu na existenci nájemní smlouvy mezi účastníky žalovanému vzniklo v roce 1999 realizací stavby tehdy telekomunikačního zařízení podle stavebního povolení právo věcného břemene k pozemku žalobkyně podle §12 odst. 1, 3 zákona č. 110/1964 Sb., které trvá i v současné době. Protože se jedná mezi účastníky o spor týkající se rozsahu oprávnění žalovaného podle §104 odst. 1, 2 zákona o elektronických komunikacích zřizovat a provozovat na cizím pozemku a cizí stavbě v zákoně vyjmenovaná zařízení veřejné komunikační sítě, je k jeho vyřešení podle §104 odst. 13 tohoto zákona dána pravomoc příslušného stavebního úřadu. Jeho pravomoc by podle názoru odvolacího soudu byla ostatně dána i v případě, že by právo věcného břemene k nemovitosti žalobkyně žalovanému v minulosti nevzniklo, neboť i tak by totiž šlo mezi účastníky o spor o provozování zařízení veřejné telekomunikační sítě žalovaného na pozemku žalobkyně.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zdůraznila, že určitá nemovitost „může být věcným břemenem zatížena buď smluvně nájemní smlouvou nebo smlouvou o věcném břemeni. Není však možné, aby byla omezena jednak smluvně nájemní smlouvou a současně smlouvou o věcném břemeni“. Jestliže mezi účastníky vznikla nájemní smlouva, tak mezi nimi ohledně stejné věci nemohlo vzniknout věcné břemeno, přičemž transformace nájemní smlouvy na věcné břemeno nepřichází do úvahy. Umístění předmětných věcí na pozemku žalobkyně měl žalovaný umožněno nájemní smlouvou, když §12 odst. 1, 3 zákona č. 110/1964 Sb. pamatuje na situaci, kdy organizace spojů má ve veřejném zájmu právo zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení; tím se má ovšem na mysli mimosmluvní vztah nebo vztah smluvní, založený smlouvou o zřízení věcného břemene. Účastníci však žádnou smlouvu o zřízení věcného břemene neuzavřeli a žalovaný své právo vykonával na základě nájemní smlouvy, po jejímž ukončení užívá část nemovitosti žalobkyně bez právního důvodu. Podle názoru žalobkyně se v daném případě jedná o typický soukromoprávní spor vyplývající z ukončené nájemní smlouvy, přičemž ustanovení §104 odst. 1, 2, 6, 13 zákona č. 127/2005 Sb. na daný případ nedopadá, neboť se nejedná o to, „zda bude žalovaný něco zřizovat a provozovat na cizí stavbě nebo vstupovat na cizí nemovitost“, ale o to, zda má žalovaný po výpovědi z nájemní smlouvy nemovitost vyklidit. Závazkový vztah založený nájemní smlouvou nepozbyl svou závazkovou povahu a nemohl se transformovat na věcné břemeno. Vztah mezi účastníky byl založený nájemní smlouvou, a není proto možné ho považovat za vztah z věcných břemen. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. de-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle §7 odst. 1- 3 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Odvolací soud svůj závěr o nedostatku pravomoci soudu k projednání nároku uplatněného žalobkyní opřel o závěr, že žalovanému vzniklo právo věcného břemene k pozemku žalobkyně podle §12 zákona č. 110/1964 Sb., které trvá i v současné době.
Podle §12 odst. 1, 3 zákona č. 110/1964 Sb. organizacím spojů přísluší ve veřejném zájmu oprávnění: a) zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení nadzemní a podzemní včetně potřebných opěrných a vytyčovacích bodů, b) vstupovat a vjíždět v nezbytně nutném rozsahu při projektování, zřizování, provozu, opravách, změnách nebo odstraňování telekomunikačního zařízení na cizí nemovitosti, c) provádět nezbytné úpravy půdy a jejího porostu, zvláště odstraňovat a oklešťovat stromoví překážející telekomunikačnímu vedení. Oprávnění podle odstavce 1 jsou věcnými břemeny váznoucími na dotčených nemovitostech a nezapisují se do evidence nemovitostí.
Podle ustálené judikatury není v pravomoci soudu rozhodovat o žalobě na určení existence věcných břemen uvedených v §12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. července 2002, č. j. 22 Cdo 1624/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1302).
O tento případ se však v souzené věci nejedná.
Ze žaloby a žalobních tvrzení se jednoznačně podává, že žalobkyně se uplatněného nároku domáhá tzv. vlastnickou žalobou (žalobou na odstranění věcí z pozemku žalobkyně), na základě níž požaduje, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit z jejího pozemku věci, které se na něm nacházejí. Výslovně odkazuje na ochranu vlastnického práva opírající se o §126 obč. zák. s tím, že právním důvodem pro umístění věcí na pozemku žalobkyně žalovaným byla nájemní smlouva uzavřená podle občanského zákoníku, kterou však žalobkyně vypověděla, čímž žalovaný pozbyl právní titul k užívání jejího pozemku. Ze skutkových tvrzení žalobkyně se jednoznačně podává, že uplatňuje ochranu svého vlastnického práva v režimu vlastnické žaloby podle občanského zákoníku, přičemž kategoricky vylučuje existenci věcného břemene svědčícího žalovanému (k významu žalobních tvrzení pro posouzení otázky pravomoci srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 49/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, obě uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). K projednání takového nároku je proto dána pravomoc soudu a nikoliv stavebního úřadu.
O soukromoprávním charakteru žalobkyní uplatněného nároku neměl ostatně pochybnosti ani sám odvolací soud, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se žalobkyně domáhá odstranění stavby z důvodu ukončení nájemní smlouvy k pozemku, na němž byla stavba postavena. Vyloučení pravomoci soudu však odůvodnil odkazem na §104 odst. 13 zákona č. 127/2005 Sb., podle kterého dojde-li mezi vlastníkem nemovitosti a podnikatelem zajišťujícím veřejnou komunikační síť ke sporu o rozsahu oprávnění uvedených v odstavcích 1, 2 a 6, rozhodne na návrh jedné ze stran sporu příslušný stavební úřad v součinnosti s Úřadem.
Podle §136 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. pokud není uvedeno jinak, řídí se tímto zákonem i právní vztahy v oblasti elektronických komunikací vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle §147 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. věcná břemena vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a jiné dohody, včetně dohod o náhradě za omezení vlastnického práva, sloužící k výkonu oprávnění podle §90 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zůstávají nedotčeny.
Ostatně ani odkaz odvolacího soudu na §104 odst. 13 zákona č. 127/2005 Sb. není přiléhavý. V daném případě mezi účastníky nejde o spor o rozsah oprávnění vyplývajících z ustanovení §104 odst. 1, 2, 6, neboť mezi účastníky je sporná sama existence věcného břemene, resp. veřejnoprávního omezení vlastnického práva, jež žalovanému podle žalobkyně nesvědčí a ani v minulosti nikdy nesvědčilo, zatímco žalovaná dovozuje oprávnění pozemek žalobkyně užívat ze zákona č. 110/1964 Sb.
Rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů není správné; dovolací soud je proto podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil. Protože důvody vedoucí ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Závěrem o pravomoci soudu k projednání nároku žalobkyně není žádným způsobem předjímána existence či neexistence žalovaným tvrzeného věcného břemene a žalovaný ani není zbaven možnosti v dalším řízení tímto způsobem argumentovat. Proti vlastnické žalobě se lze bránit tvrzením, že žalovanému svědčí právo užívat věc na základě věcného břemene nebo úředního rozhodnutí. Na soudu potom je, aby se důvodností takové námitky zabýval (k tomu srovnej : Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 63, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 694).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu