ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1369.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1369/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně FICOM, v.o.s. , se sídlem v Praze 10, Záběhlická 65, identifikační číslo osoby 00202002, zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti žalovanému městu Chodov, se sídlem v Chodově, Komenského 1077, PSČ 357 35, identifikační číslo osoby 00259349, zastoupené JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 143, o zaplacení částky 2 640 433 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 325/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. dubna 2008, č. j. 10 Co 461/2007-628, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč k rukám JUDr. Jana Kužela, advokáta, se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem dne 10. července 2007, č. j. 8 C 325/96-585, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 463 882 Kč s 16,5% úrokem z prodlení od 28. 5. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I), v části rozdílu mezi nárokovanou částkou 2 640 433 Kč a částkou přiznanou žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody představované ušlým ziskem, kterého by dosáhla, pokud by žalovaný jako zadavatel veřejné zakázky pro zavedení individuální měřící a regulační techniky pro soustavy ústředního vytápění, na kterou vyhlásil v Obchodním věstníku č. 14/95 veřejnou obchodní soutěž, splnil svoje povinnosti a poté, co byla její nabídka ve veřejné soutěži vybrána jako nejvýhodnější, uzavřel s žalobkyní smlouvu o dílo.
Soud prvního stupně vydal dne 8. září 1997 mezitímní rozsudek č. j. 8 C 325/96-39, (který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2007, č. j. 14 Co 818 /97-58), jímž shledal nárok žalobkyně jako opodstatněný. Zjistil, že ke zrušení veřejné soutěže podle zákonných či smluvně stanovených podmínek nedošlo a nedošlo ani k realizaci instalace měřící techniky. Žalovaný tak porušil svoji povinnost stanovenou v §40 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, podle něhož je zadavatel veřejné soutěže povinen s uchazečem, jehož nabídka byla vybrána jako nejvýhodnější, uzavřít příslušnou smlouvu do 30 dnů od uplynutí zadávací lhůty vyhlášené v podmínkách soutěže. Došlo tak k naplnění podmínek ustanovení §373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle kterého kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
V dalším řízení se soud prvního stupně zabýval pouze výší ušlého zisku. Nechal za tím účelem vypracovat znalecký posudek znalcem z oboru ekonomika Ing. Jiřím Brodským, který vyčíslil ušlý zisk na částku 1 280 144 Kč jako rozdíl mezi akceptovanou finanční nabídkou ve výši 7 202 359 Kč a náklady ve výši 5 922 215 Kč. Žalobkyně s jeho závěry nesouhlasila a předložila pro výpočet ušlého zisku posudek auditora RNDr. B. K., podle něhož činily náklady na zajištění dodávky částku 4 734 477 Kč. Soud prvního stupně proto zadal vypracování revizního znaleckého posudku Ing. Jaroslavu Vondrů, který vyčíslil ušlý zisk na celé zakázce v rozmezí od částky 523 808 Kč do 982 140 Kč. S ohledem na rozdílné závěry obou znalců zadal soud prvního stupně jejich přezkoumání České znalecké, a.s., znaleckému ústavu Hradec Králové. Tento znalecký ústav vyčíslil výši ušlého zisku částkou 2 463 882 Kč, což představuje rozdíl mezi akceptovanou finanční nabídkou ve výši 7 202 359 Kč a výší nákladů souvisejících s případnou realizací předmětné zakázky 4 738 477 Kč. Soud prvního stupně shledal závěry tohoto znaleckého posudku včetně jeho dodatku jako odůvodněné a podložené, jeho závěr o výši zisku jako věrohodný a z tohoto závěru ve svém rozhodnutí vycházel.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, č. j. 10 Co 461/2007-628, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, III a IV potvrdil (výrok pod bodem I), odvolání proti výroku pod bodem II odmítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body III a IV).
Odvolací soud potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně, kterými se řídil při úvaze o výši ušlého zisku žalobkyně, přičemž vycházel ze závěrů posudku České znalecké, a.s., a z doplnění tohoto posudku respektujícího i závěry auditora RNDr. B. K.
Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Povinnost žalovaného uzavřít se žalobkyní předmětnou smlouvu stanovil §40 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, a žalovaný tuto svoji povinnost ani přes výzvy žalobkyně nesplnil. Žalobkyně přitom měla připraven veškerý materiál a zařízení v objemu zadání soutěže, a protože předmětnou zakázku nemohla v důsledku porušení povinností žalovaným realizovat, vznikla jí škoda ve formě ušlého zisku, za kterou žalovaný podle §373 a násl. obch. zák. odpovídá.
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a výrok o nákladech řízení napadl žalovaný dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel předně namítá vady řízení, kterých se měly dopustit soudy obou stupňů při zadávání a hodnocení znaleckých posudků. Závěr revizního znaleckého posudku České znalecké, a.s., a jeho dodatků není podle názoru dovolatele podložen obsahem nálezové části posudku a není řádné odůvodněn, chybí mu tudíž obsahové náležitosti posudku ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 583/2001. Přestože žalovaný závěry České znalecké, a.s., opakovaně zpochybňoval, soudy neprojevily dostatek ochoty zabývat se argumentací žalovaného a nevypořádaly se s jeho námitkami, ani nezdůvodnily, z jakých důvodů nebyly vyslyšeny jeho opakované návrhy na provedení druhého revizního posudku. Dovolatel v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, podle něhož obecný soud, který neprovede navržené důkazy, a ani v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. nerozhodne o důkazech navržených účastníkem, zatíží tím řízení nejen vadami, ale postupuje tak v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod i též s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Dovolatel dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, v němž připomněl svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutých důkazů, které podle tohoto nálezu téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale i jeho protiústavnost.
Dovolatel také poukázal na to, že RNDr. K., jehož závěry Česká znalecká, a.s., respektovala, pracoval pro žalobkyni jako auditor a stále jí poskytuje daňové poradenství, což zpochybňuje jeho tzv. auditorský posudek, jeho závěry i výpověď. Za významné procesní pochybení označil dovolatel skutečnost, že tzv. auditorský posudek nebyl předložen žalovanému k vyjádření před tím, než byl soudem prvního stupně zaslán k posouzení České znalecké, a.s. Jeho nesouhlas s tímto postupem nebyl v řízení respektován. Dovolatel také poukázal na hospodářské výsledky žalobkyně založené ve sbírce listin obchodního rejstříku, když v roce 1995 činil částku 159 000 Kč, v roce 1996 částku 850 942 Kč a v roce 1997 nevytvořila žádný hospodářský výsledek. Z toho dovozuje, že pokud by byla montáž systému individuální měřící a regulační techniky pro soustavy ústředního vytápění natolik ziskovou činností v řádech milionů korun, jak rozhodly soudy obou stupňů, potom by musely být hospodářské výsledky žalobkyně podstatně vyšší.
Za zásadní právní otázku označil dovolatel výklad termínu „přezkoumání“, který použil zákonodárce v ustanovení §127 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kde se uvádí, že znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Žádný předpis přitom neuvádí, co je konkrétně použitým termínem míněno, tedy v jakém rozsahu má být původní znalecký posudek přezkoumán. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body I, III a IV a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, III a IV a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť nejde o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolatel brojí proti skutkovým závěrům a nikoliv proti závěrům právním. Žalobkyně přitom tyto skutkové závěry považuje za správné. Logický postup soudů obou stupňů nevykazuje žádnou chybu. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel v posuzované věci sice označil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel napadl skutkové závěry, které odvolací soud učinil na základě znaleckého posudku České znalecké, a.s., a jeho dodatků, s nimiž nesouhlasí. Tím ovšem dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho dovolatel namítá, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jak uvedeno výše – však nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Dovolání směřuje výslovně i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Ani v této části není dovolání přípustné, jelikož tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) s připočtením částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu