ECLI:CZ:US:2003:1.US.413.02
sp. zn. I. ÚS 413/02
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 8. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 413/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. B. H. proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích z 16. 9. 1998 sp. zn. 5 C 200/95, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 12. 1999 sp. zn. 22 Co 106/99 a rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 3. 2002 sp. zn. 25 Cdo 845/2000 ohledně náhrady škody na zdraví.
Výrok
Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 9. 1998 sp. zn. 5 C 200/95, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1999 sp. zn. 22 Co 106/99 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 25 Cdo 845/2000 se zrušují.
Odůvodnění:
I. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 9. 1998 sp. zn. 5 C 200/95 ve věci žalobce J. K. proti žalovaným (1.) J. B., (2.) P. T. a (3.) stěžovateli o náhradu škody na zdraví rozhodl tak že (I.) zamítl žalobu proti P. T., (II.) zamítl žalobu co do 30 % nároku žalobce a (III.) rozhodl, že žalobcův nárok je co do 30 % proti J. B. a co do 40 % proti stěžovateli opodstatněný, přičemž o konkrétní výši bude rozhodnuto v rozsudku konečném.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud především konstatoval, že žalobce prováděl klempířské práce při budování horkovodu na lešení ve výšce cca 4 m. Dne 21. 10. 1992 utrpěl vážný úraz pádem z tohoto lešení, neboť vinou mezer v podlážce lešení upadl a následně propadl pod zábradlí, jelikož prý v něm v rozporu s normami chyběla prostřední trubka. Okresní soud se zaměřil na otázku odpovědnosti za postavené lešení a za jeho stav v průběhu stavby. V tomto směru zjistil, že celá stavební akce nebyla řádně zajištěna a že všechny uzavřené smlouvy postrádají jakékoliv zmínky o zajištění bezpečnosti na staveništi, což odporovalo ustanovení §5 odst. 1 a 2 vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, (dále též "vyhláška"). Protože prý J. B. a stěžovatel nezajistili koordinovaný postup pro bezpečnost předepsaný pro případy, kdy na jednom pracovišti plní úkoly zaměstnanci více zaměstnavatelů, porušili tím ustanovení §133 odst. 6 zákoníku práce. Nebyl prý důsledně vykonáván technický dozor a náležitě plněna funkce stavbyvedoucích, neboť nebyla respektována podmínka č. 4 stavebního povolení a osoby pověřené technickým dozorem, stavebním dozorem a funkcí stavbyvedoucích nebyly řádně vybaveny potřebnými znalostmi a předpisy.
Podle názoru okresního soudu z výpovědi znalce a z jeho posudku vyplývá, že žalobce neměl povinnost závadu zaznamenat do stavebního deníku a neměl ani povinnost se sám jistit proti pádu, neboť dle schválené projektové dokumentace byla jeho ochrana zajištěna právě konstrukcí těžkého lešení dle ČSN 73 8101. Sám žalobce porušil vyhlášku tím, že poté, co zpozoroval nebezpečí, se neměl obracet na stěžovatele, nýbrž měl povinnost přerušit práci, oznámit to odpovědnému pracovníkovi a upozornit na tuto skutečnost další osoby. Proto soud dospěl k závěru, že se žalobce na škodě podílel ve výši 30 % a v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Ve vztahu k osobě stěžovatele okresní soud shledal, že stěžovatel byl na stavbě ve funkci stavbyvedoucího a že nerespektoval bod 4 stavebního povolení. V písemné smlouvě s SOU P. se výslovně zavázal, že zajistí dodavatele a tedy i výkon technického dozoru, který prováděl soukromý podnikatel Z. H. Funkci stavbyvedoucího pro výstavbu lešení pro něj dle ústní smlouvy vykonával podnikatel V. S. Protože však vzájemné vztahy, závazky a povinnosti v oblasti bezpečnosti práce měl stěžovatel mezi účastníky výstavby dohodnout předem a učinit je obsahem zápisu o odevzdání staveniště (§5 odst. 1 vyhlášky), což však neudělal, "vytvořil tím stav, kdy žalobce, kterému se lešení nelíbilo, nevěděl a nemohl vědět, kdo za stav lešení odpovídá".
Po porovnání míry zavinění prvého žalovaného a stěžovatele (3. žalovaného) rozhodl okresní soud tak, jak je výše uvedeno.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ze dne 17. 12. 1999 sp. zn. 22 Co 106/99 potvrdil citovaný rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku I. a změnil tento rozsudek ve výroku II. tak, že zamítl nárok žalobce do výše 50 % a ve výroku III. tak, že žalobcův nárok do výše 50 % je opodstatněn proti J. B. a stěžovateli při jejich společné a nerozdílné odpovědnosti, přičemž o výši náhrady a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud zejména uvedl, že úraz žalobce nelze posuzovat jako pracovní úraz ve smyslu zákoníku práce, nýbrž v rámci odpovědnosti upravené v §420 občanského zákoníku. V daném případě prý skutečně měly být vzájemné vztahy, závazky a povinnosti v oblasti bezpečnosti práce mezi účastníky výstavby dohodnuty předem, měly se stát součástí obsahu zápisu o odevzdání staveniště ve smyslu citované vyhlášky; porušení této povinnosti je prý v příčinné souvislosti se vznikem škody na zdraví žalobce. Předmětné lešení totiž neodpovídalo příslušné normě a jestliže je P. T. (který lešení stavěl) předal stěžovateli bez závad, nemůže za změny na lešení odpovídat, a odpovědnými jsou proto stěžovatel a J. B., jak správně dovodil soud prvního stupně. Od jeho právního názoru se však odvolací soud odchýlil ve vztahu k výši odpovědnosti žalobce, kterou stanovil na 50 %, a dále neshledal důvody pro stanovení odpovědnosti žalovaných podle jejich účasti na způsobení škody.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 25 Cdo 845/2000 dovolání 1. žalovaného J. B. částečně zamítl a částečně odmítl. Dovolání stěžovatele proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o opodstatněnosti nároku žalobce proti stěžovateli v rozsahu 10 %, zamítl a jinak jeho dovolání odmítl.
Nejvyšší soud vycházel z toho, že přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") (poznámka: ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) je založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně. V daném případě byla rozdílnost obou rozsudků ve vztahu ke stěžovateli dána toliko ve výši 10 % výše uplatněného nároku. V další části proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné; přípustnost dovolání lze zde prý posuzovat jen z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., leč stěžovatel návrh na připuštění dovolání z důvodu podle §239 odst. 2 o. s. ř., tedy z důvodu rozhodování otázky zásadního právního významu, nepodal. Nejvyšší soud za procesní situace, kdy dovolání shledal přípustným jen proti měnícímu výroku krajského soudu, zatímco správnost závěru odvolacího soudu o odpovědnosti stěžovatele a J. B. nepřezkoumával, dospěl k závěru, že v případě solidární odpovědnosti se vzájemný poměr odpovědnosti žalovaných za škodu neřeší. Nejvyšší soud pak dovodil, že dovolání směřující proti měnícímu výroku odvolacího soudu, nejsou důvodná.
II. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily jeho základní právo, zakotvené v čl. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost napadených rozsudků v podstatě spatřuje v pochybení obecných soudů jednak při zjišťování skutkového stavu věci a jednak ve vyvození nesprávných právních závěrů.
Stěžovatel především namítá, že ve stejný den, kdy převzal předmětné lešení od P. T., je dále předal investorovi stavby SOU P., přičemž v zápisu o předání staveniště ze dne 6. 10. 1992 - který stěžovatel přiložil ke svému odvolání - je výslovně uvedeno, že k převzetí stanoviště došlo "bez výhrad". Stěžovatel proto dovozuje, že pokud okresní soud zamítl žalobu proti P. T. proto, že ten předal lešení stěžovateli "bez výhrad", nemohl za žalobcův úraz odpovídat ani stěžovatel, který téhož dne předal lešení opět "bez výhrad" investorovi.
Stěžovatel dále poukazuje na údajné porušení občanského soudního řádu při posuzování znaleckého posudku JUDr. Ing. V. (zásada iura novit curia), a to již chybně vymezeným zadáním (posouzení toho, zda je žalobcův pád v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti prvního, druhého nebo třetího žalovaného), jež nerespektovalo skutečnost, že znalci nepřísluší řešit právní otázky. Navíc je jmenovaný znalec evidován v obecném oboru "bezpečnost práce" a není specializován pro odvětví "stavebnictví". Stěžovatel tvrdí, že se znalec měl omezit toliko na konstatování, jaké povinnosti měl stěžovatel podle příslušných technických norem, a otázku, zda byla v daném případě příslušná norma skutečně porušena, měl posoudit výhradně soud. V daném případě prý soud pouze převzal právní závěry znalce, náležitě je nezhodnotil a neuvedl do vztahu k ostatním důkazům, takže v konečném důsledku právní otázky hodnotil a o právech a povinnostech dotčených osob rozhodoval někdo jiný než soud, což je v právním státě nepřípustné. Dále stěžovatel poukazuje na revizní znalecký posudek znalce v oboru bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve stavebnictví Ing. L., který prý dochází ke zcela opačným závěrům než znalec JUDr. Ing. V.
Stěžovatel spatřuje pochybení napadeného rozsudku krajského soudu i v jeho nepřezkoumatelnosti. Při posuzování příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou prý totiž krajský soud vycházel výhradně z §5 odst. 1 vyhlášky č. 324/1990 Sb. a konstatoval, že porušení povinnosti zakotvené v citovaném ustanovení je v příčinné souvislosti s úrazem (žalobce), aniž však blíže uvedl, kterými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak věc posoudil po právní stránce, což vyžaduje ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z citovaného ustanovení vyhlášky totiž pouze vyplývá povinnost vzájemné vztahy, závazky a povinnosti v oblasti bezpečnosti práce dohodnout mezi účastníky stavby předem a zahrnout je do zápisu o odevzdání staveniště, pokud nejsou zakotveny v hospodářské smlouvě. Z případného porušení této povinnosti nelze - podle názoru stěžovatele - dovodit, že by byl nedostatek ve smlouvě v příčinné souvislosti s žalobcovým úrazem.
III. Protože Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní i obsahové náležitosti a podmínky, přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Pardubicích, Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud.
Okresní soud v Pardubicích odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, navrhuje ústavní stížnost zamítnout a sděluje, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Rovněž Krajský soud v Hradci Králové se ve svém vyjádření toliko odvolává na odůvodnění svého rozsudku a uvádí, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Nejvyšší soud také odkazuje na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal, navrhuje ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout a sděluje, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Vedlejší účastníci řízení J. K., J. B. a P. T. se k ústavní stížnosti nevyjádřili a souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
IV. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud dále uvádí, že podle svojí konstantní judikatury vycházející z principu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů a z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci se v řízení o ústavní stížnosti nejprve zabývá ústavností aplikovaných norem jednoduchého práva, dále dodržením ústavně zakotvených procesních pravidel řízení a konečně ústavností aplikace hmotného práva. Protože v souzené věci stěžovatel ústavnost aplikovaného jednoduchého práva nezpochybnil a ani sám Ústavní soud neshledal důvod k domněnce o jeho možné protiústavnosti, zabýval se dále toliko jeho aplikací. Přitom je z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel brojí proti procesnímu postupu obecných soudů a nikoliv proti aplikaci práva hmotného.
Ústavní soud - respektující dispoziční právo stěžovatele a shora uvedenou následnost postupu v řízení o ústavní stížnosti - se proto dále zaměřil na zkoumání, zda obecné soudy v řízení předcházejícím vydání napadených rozsudků respektovaly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. V tomto směru je nutno konstatovat, že podstata námitek stěžovatele spočívá v tvrzení, že v souzené věci došlo k pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, z něhož prý byly vyvozeny i nesprávné právní závěry, že při zadávání a vyhodnocování znaleckého posudku JUDr. Ing. V. byl porušen o. s. ř. a že je citovaný rozsudek krajského soudu pro nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelný. V této souvislosti je nutno připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu je dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu tehdy, jestliže jsou učiněné právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretací odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
Vycházeje z toho, shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud totiž z obsahu předmětného soudního spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 5 C 20/95 (z fotokopie stavebního deníku) zjistil, že dne 7. 9. 1992 bylo staveniště akce "Parovodní propojení v SOU P." předáno Ing. B. H. zástupci firmy I., a to "bez připomínek". Tuto kopii části stavebního deníku zaslal stěžovatel jako přílohu odvolání Krajskému soudu v Hradci Králové, leč ten se v odůvodnění napadeného rozsudku - jak ostatně vyplývá již z rekapitulační části odůvodnění tohoto nálezu - tímto důkazem nezabýval a nevypořádal se s ním. V odůvodnění citovaného rozsudku totiž krajský soud toliko konstatoval, že dne 6. 10. 1992 předal P. T. stěžovateli postavené lešení, a to bez závad, a že je stěžovatel stejného dne odevzdal SOU P. Jestliže tedy krajský soud na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že pokud P. T. lešení bez závad předal stěžovateli, nemůže za změny na lešení odpovídat, a že je třeba z těchto změn činit odpovědnými stěžovatele a J. B., dovozuje Ústavní soud, že tento právní závěr postrádá vnitřní logiku a ve svém důsledku vykazuje zřejmé rysy protiústavnosti. Je totiž zřejmé, že úvaha krajského soudu je v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Jinými slovy vyjádřeno: pokud krajský soud neshledal odpovědnost P. T., neboť jmenovaný předal lešení bez závad stěžovateli, avšak naopak učinil stěžovatele spoluodpovědným za pracovní úraz vzniklý špatným stavem lešení, byť rovněž stěžovatel prokazatelně ještě před předmětným úrazem předal lešení "bez připomínek" dalšímu subjektu (obdobně jako to před tím učinil P. T.), nelze takový závěr obecného soudu z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele aprobovat.
Krajský soud pochybil - jak již bylo řečeno - i tím, že se nijak nevypořádal s uvedeným důkazním návrhem, tedy s výpisem ze stavebního deníku ze dne 7. 9. 1992. K tomu Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal". "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51; obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65, nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, sv. 22, str. 19, nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, sv. 21, str. 153).
V souzené věci je tedy zřejmé, že se Krajský soud v Hradci Králové dostatečně nevypořádal se všemi uplatněnými odvolacími námitkami a důkazy, takže i z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí nutno považovat za protiústavní.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani závěr obecných soudů, že z porušení citované vyhlášky (§5 odst. 1) lze usuzovat na spoluodpovědnost stěžovatele za vzniklý úraz. Z ustanovení §420 občanského zákoníku je totiž zřejmé, že mezi vzniklou škodou a protiprávností musí existovat vztah příčinné souvislosti (kausální nexus); jestliže tedy v daném případě obecné soudy dovodily protiprávnost z toho, že mezi účastníky výstavby nebyly předem jasně dohodnuty vzájemné vztahy, závazky a povinnosti v oblasti bezpečnosti práce, nelze z této okolnosti - dle názoru Ústavního soudu - jednoznačně dovozovat, že by byl stěžovatel přímo odpovědný (či spoluodpovědný) za předmětný úraz žalobce J. K.
Za tohoto stavu nepovažuje Ústavní soud za nutné zabývat se dále argumentací ústavní stížnosti týkající se znaleckého posudku JUDr. Ing. V. Je totiž zřejmé, že ostatní stížnostní důvody postačují k derogaci napadených rozhodnutí obecných soudů, čímž se otevírá procesní prostor pro nové rozhodování, v němž již obecné soudy dostatečně vezmou v úvahu ústavněprávní aspekty věci. V rámci tohoto řízení se budou moci obecné soudy zabývat rovněž citovaným znaleckým posudkem a posoudit rozdíly mezi tímto posudkem a znaleckým posudkem vypracovaným dne 23. 7. 2002 Ing. J. L., který stěžovatel zaslal jako doplnění (resp. přílohu) ústavní stížnosti.
Pokud jde o napadený rozsudek Nejvyššího soudu, důvod jeho derogace nespočívá v polemice Ústavního soudu s jeho právními závěry - jež jsou v podstatě toliko procesního a nikoliv meritorního rázu - nýbrž je dán logikou věci, kdy Ústavní soud ruší dva předcházející rozsudky nižších soudů. Další existence tohoto rozsudku by tedy zjevně neměla jakékoliv smysluplné opodstatnění.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 9. 1998 sp. zn. 5 C 200/95, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1999 sp. zn. 22 Co 106/99 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 25 Cdo 845/2000 pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny jako protiústavní zrušil.