ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1855.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1855/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstvo obrany, Tychonova 1, Praha 6, IČ 60162694, jednající Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, nám. Svobody 471, Praha 6, PSČ 160 00, proti žalovanému RTT spol. s r. o. , se sídlem Praha 9, Kovářská 488/16, IČ 25261134, o zaplacení 1,293.744,20 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 270/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2009, č. j. 38 Co 223/2009-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2009, č. j. 38 Co 223/2009-103 a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. června 2009, č. j. 8 C 270/2008-75, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozhodl rozsudkem ze dne 15. června 2009, č. j. 8 C 270/2008-75, že žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni Kč 1,329.349,- s úrokem z prodlení ve výši 10,75% ročně od 10. 10. 2008 k 31. 12. 2008 a od 1. 1. 2009 ve výši odpovídající repo sazbě stanovené k tomuto datu ČNB, zvýšené o 7 procentních bodů a takto stanovené k počátku každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, se zamítá (výrok I.), dále že žalobkyně je povinna žalovanému nahradit náklady řízení Kč 80.075,20 (výrok II.) a konečně že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III.)
Soud prvního stupně vyšel z nesporných skutkových zjištění, zejména ze smlouvy o dílo ze dne 25. 10. 2004, uzavřené mezi žalobkyní jako objednatelem a žalovaným jako zhotovitelem, jejímž předmětem bylo provedení demolice nepotřebných objektů, ve smlouvě specifikovaných, do konce roku 2004 a dále z oznámení (reklamace) vad z 23. 9. 2008, provedené žalobkyní a z jejího uplatnění nároku na slevu z ceny díla pro jeho vady. Soud nepřiznal žalobkyni právo z vad díla s tím, že vady nebyly včas oznámeny ve lhůtě podle §562 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), Soud nepřiznal žalobkyni ani nárok z bezdůvodného obohacení, uplatněný až v průběhu řízení změnou žaloby ze dne 4. 12. 2008, který měl spočívat v dohodě o ceně, překračující přípustnou výši ceny ve smyslu §12 odst. 4 a 5 zákona č. 219/2000 Sb. o částku 244.521,20 Kč. Tento nárok byl podle názoru soudu žalobkyní uplatněn opožděně, tj. po uplynutí čtyřleté promlčecí doby. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do zaplacení částky 35.604,80 Kč jako náhrady odměny uhrazené znalcům Ing. Z. Bukovskému a Ing. J. Bedrníčkovi za znalecký posudek, objednaný žalobkyní v průběhu řízení za účelem prokázání žalovaného nároku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 39.235,- Kč (výrok II.)
Odvolací soud odkázal na skutková zjištění provedená soudem prvního stupně, která měl za dostatečná a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v otázce včasnosti oznámení vad. Podle názoru odvolacího soudu měla žalobkyně vytčené vady díla oznámit žalovanému bez zbytečného odkladu poté, kdy dílo při jeho převzetí dne 12. 11. 2004 prohlédla, resp. u skrytých vad bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let od předání předmětu díla (§562 odst. 2 písm. b) a c) obch. zák.) Pokud tak žalobkyně neučinila, nelze jí právo z takto oznámených vad přiznat; soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. III. Odon 20/96. Tvrzenou zjevnou vadu spočívající v nedodání potřebného množství zeminy na rekultivaci mohla žalobkyně nepochybně zjistit při předání díla a oznámit ji bezodkladně, avšak žalobkyně nejen nevyužila oprávnění k průběžné kontrole díla ve smyslu §550 obch. zák., ale dílo převzala bez vad a zaplatila cenu.
Odvolací soud uzavřel, že otázka včasnosti oznámení vad díla byla soudem prvního stupně posouzena správně.
Pokud jde o nárok žalobkyně, uplatněný z důvodu bezdůvodného obohacení odvolací soud uvedl, že žalobkyně postupovala při zadání předmětné veřejné zakázky po marketingovém průzkumu trhu v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích a se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 1. 7. 2006. Při zakázce do 2 mil. Kč bylo možné zadání tzv. „z volné ruky“, transparentním a nediskriminačním postupem za cenu obvyklou v místě plnění, jak tomu bylo v posuzované věci. Žalovaný předložil nejnižší nabídkovou cenu stavebních prací, posléze smluvenou jako cenu za dílo a proto ujednání účastníků o ceně ve smlouvě o dílo není ani zčásti neplatné pro rozpor se zákonem. Je tudíž nadbytečné se zabývat otázkou promlčení této části nároku.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání ze dne 19. 3. 2010 s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila důvody dovolání podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci a podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
Za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje to, zda u všech zjevných vad díla „má objednatel povinnost prokazovat, zda o nich zhotovitel věděl nebo mohl vědět“, neboť pokud byly vady zjevné, musely být zjevné i pro zhotovitele. V projednávaném případě vady díla spočívaly v neprovedení přepravy odpadu z demolice a jeho následné likvidace a nedodání potřebného množství zeminy na rekultivaci. O těchto vadách nemohl zhotovitel nevědět. Již z obecné logiky a zdravého rozumu vyplývá, že objednatel v takovém případě nemusí prokazovat, zda zhotovitel o takových vadách věděl nebo mohl vědět. Podle názoru dovolatelky soud věc nesprávně právně posoudil, neboť neaplikoval §428 odst. 3 obch. zák. V případech, kdy zhotovitel věděl nebo musel vědět o vadách díla, se lhůty uvedené v §562 odst. 2 obch. zák. nepoužijí a nárok z vad díla lze uplatnit v obecné čtyřleté promlčecí době. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1378/2005, v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitku včasného neoznámení vad nelze použít v případě, kdy zhotovitel dodal vědomě vadné dílo, tedy o vadách věděl nebo musel vědět.
Jestliže šlo o vady zjevné, musely být nutně zjevné a známé i žalovanému a v takovém případě bylo nutno posoudit reklamaci žalobkyně jako včasnou, když byla uplatněna přípisem z 23. 9. 2008, tedy ještě před uplynutím čtyřleté promlčecí doby ve smyslu §428 odst. 3 obch. zák. Odvolací soud rozhodl nesprávně, když posoudil reklamaci jako nikoli včasnou podle nepatřičného odst. 3 §428 obch. zák. a podle dovolatele jde o otázku zásadního právního významu, která má obecný judikatorní přesah.
Odvolací soud v části nároku uplatněném alternativně jako bezdůvodné obohacení ve výši 244.521,20 Kč s příslušenstvím podle dovolatelky nesprávně vyložil ust. §12 odst. 4 a 5 zák. č. 219/2000 Sb. v otázce, zda zadání předmětné zakázky marketingovým průzkumem vedlo ke zjištění ocenění dle zvláštního právního předpisu (zákon č. 151/1997 Sb.), což z posouzení odvolacího soudu nevyplývá. Podle názoru dovolatelky provedení marketingového průzkumu není věcně ani právně takovým postupem, který by vylučoval v této věci aplikaci ust. §12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. ve smyslu odst. 5 cit. ustanovení. Marketingový průzkum formou vyžádání nabídek od tří v oboru a v regionu působících společností, nemůže být považován za zjištění ceny rovnající se výši ocenění majetku dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Pokud by odvolací soud správně vyložil obsah ust. §12 odst. 4 a 5 zák. č. 219/2000 Sb., musel by dospět k závěru, že v daném případě byla smlouva uzavřena na cenu vyšší než cenu rovnající se výši ocenění majetku podle zákona č. 151/1997 Sb., jak byla prokázána znaleckým posudkem Ing. Bukovského a Ing. Bedrníčka. V rozdílu, v němž smluvně ujednaná cena převyšuje cenu dle znaleckého posudku, je dohoda o ceně ve smyslu §12 odst. 4 a 5 zák. č. 219/2000 Sb. absolutně neplatná. Ze znění odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se dokonce jeví, že odvolací soud použil ust. §6 zákona č. 40/2004 Sb. a v tom případě neaplikoval relevantní ustanovení pozdějšího zákona, který výslovně upravuje aplikovatelnost v tázce výše ceny zákona prvního (předcházejícího.) V této otázce tudíž dle mínění dovolatelky odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, přičemž řešení této otázky má judikatorní přesah.
Konečně dovolatelka vytýká, že napadené rozhodnutí trpí též vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože žalobkyni se nedostalo poučení od soudu dle §118a odst. 3 o. s. ř. směřujícího k navržení všech potřebných důkazů, ač poté žaloba byla zamítnuta proto, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaný o vadách díla věděl nebo musel vědět. Takové rozhodnutí bylo překvapivé a jeho nepředvídatelnost je porušením práva na spravedlivý proces (nález ÚS III. ÚS 618/2004 ze dne 3. 3. 2005.) Další takovou vadou řízení je, že odvolací soud přejal bez dalšího skutková zjištění okresního soudu, ačkoli byla neúplná a tedy nesprávná. Znaleckým posudkem, shora uvedeným bylo prokázáno, že dílo mělo vady v žalobě uvedené. Soud neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz místním šetřením.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplňujícím sdělení z 12. 11. 2010 dovolatelka poukazuje na připojený nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1052/10 v obdobném sporu obou účastníků, jímž byly rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušeny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na předmětné dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava v občanském soudním řádu č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II. bod 12 cit. novely), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) po dni účinnosti cit. novely (tj. po 1. 7. 2009) dne 17. prosince 2009.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti, stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), musel se však na prvním místě zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
V posuzovaném případě připadá v úvahu jen přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které také dovolatelka poukazuje, a podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení dovolání přípustné v tomto případě skutečně není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka pokládá za otázku zásadního právního významu, zda „u všech zjevných vad díla má objednatel prokazovat, že o nich zhotovitel věděl nebo mohl vědět“ a odvolacímu soudu vytýká, že ve věci neaplikoval ust. §428 odst. 3 obch. zák.
V konkrétním případě nebyla provedena zcela přeprava odpadu z demolice k následné likvidaci a nebylo dodáno potřebné množství zeminy na rekultivace a jednalo se o vadu tzv. zjevnou, která měla být reklamována (oznámena) objednatelem ihned při předání a převzetí díla resp. při prohlídce co nejdříve po předání díla ve smyslu §562 odst. 1 obch. zák. Soud nepřizná objednateli práva z vad díla, jestliže podle §562 odst. 2 písm. b) obch. zák. objednatel neoznámí vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce podle odstavce 1 cit. ustanovení a zhotovitel namítne v soudním řízení, že objednatel nesplnil včas svou povinnost oznámit vady díla.
Podle ust. §562 odst. 3 obch. zák. se ustanovení §428 odst. 2 a 3 obch. zák. použijí obdobně na účinky uvedené v odst. 2 §562 obch. zák.
Podle §428 odst. 3 obch. zák. účinky odstavců 1 a 2 nenastávají, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží.
Toto ustanovení tak vylučuje možnost vznést námitku, že objednatel včas neoznámil vady díla, a to za podmínky, že zhotovitel provedl dílo vědomě vadně, tj. že věděl nebo musel vědět o skutečnostech, v jejichž důsledku došlo k vadám plnění. Z uvedených ustanovení dále plyne, že tento závěr platí jak v případě, že k oznámení vad došlo později než bez zbytečného odkladu po jejich zjištění, popř. po jejich možném zjištění nebo zda k jejich oznámení došlo po uplynutí lhůt uvedených v ust. §562 odst. 2 písm. c) obch. zák., tj. nejpozději do dvou let a u staveb do pěti let od předání díla, popř. po uplynutí záruční doby.
V posuzované věci jde v zásadě o to, zda v případě zjevných vad lze dospět k závěru, že zhotovitel o předmětných vadách věděl nebo musel vědět s důsledky podle uvedených ustanovení a nejde o to, zda by měl objednatel prokazovat vědomost zhotovitele o těchto vadách.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) tak měl vyvodit na základě skutkových zjištění, zejména z oznámení vad (reklamace) z 23. 9. 2008 a ze znaleckého posudku z 27. 11. 2008, zda zhotovitel o vadách věděl či musel vědět, protože podstata věci záleží v řešení právní otázky, zda vzhledem k povaze předmětných vad – jak uvedeno shora – bylo na místě aplikovat ust. §562 odst. 3 v návaznosti na §428 odst. 3 obch. zák.
Tuto právní otázku odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – posoudil neúplně a tedy nesprávně a je tak dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud (i soud prvního stupně) posoudil uvedenou otázku v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. kupř. rozhodnutí NS ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006, popř. rozsudek NS z 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005).
V této souvislosti lze odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1052/10, jimž byly mj. zrušeny shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů, v němž byla řešena obdobná otázka a Ústavní soud dospěl k závěru, že zhotovitel o vadách (nedodělcích) musel vědět a pak nastupuje užití ust. §428 odst. 3 obch. zák.
Dovolatel dále napadal právní posouzení provedené odvolacím soudem ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 244.521,20 Kč spočívajícího v neplatnosti této části ujednání o ceně stavebních prací, konkrétně pak nesprávnou aplikaci ust. §12 odst. 4 a 5 zák. č. 219/2000 Sb. ve vztahu k ust. §6 zák. č. 40/2004 Sb., v rozhodném znění.
Podle ust. §6 odst. 1 a 3 zák. č. 40/2004 Sb. je veřejnou zakázkou zakázka na dodávky, služby nebo stavební práce, jejímž zadavatelem je osoba uvedená v §2 a u níž předpokládaná cena předmětu veřejné zakázky přesáhne 2.000.000,- Kč.
Pokud předpokládaná cena za dodávky, služby nebo stavební práce nepřesáhne limit uvedený v odst. 1 musí zadavatel uvedené zadat transparentním a nediskriminačním postupem za cenu obvyklou v místě plnění. Z uvedeného tedy plyne, že v tomto případě nejde o veřejnou zakázku a zadavatel je povinen zadat takovouto zakázku transparentním a nediskriminačním postupem za obvyklou cenu.
Z ust. §12 odst. 4 a 5 zák. č. 219/2000 Sb. v rozhodném znění, mj. vyplývá, že při úplatném nabývání majetku lze cenu sjednat pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního předpisu, který je zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů. Pokud sjednaná cena překročí výši přípustnou podle odst. 4 a nejde přitom o nabytí majetku v dražbě, je dohoda o ceně neplatná v rozsahu rozdílu, o který sjednaná cena přípustnou výši překročila. Je-li úplatné nabytí majetku předmětem veřejné zakázky podle zvláštního právního předpisu (tj. zák. č. 40/2004 Sb.) platí odst. 4 pouze v případě, má-li být smlouva uzavřena na základě výsledku jednacího řízení bez uveřejnění.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění, popř. i tvrzení samotného dovolatele, vyplývá, že se v dané věci jednalo o zakázku jejíž cena nepřesáhla částku 2.000.000,- Kč, tedy nejednalo se o veřejnou zakázku ve smyslu §6 odst. 1 zák. č. 40/2004 Sb., ale zadavatel byl podle ust. §6 odst. 3 cit. zákona tuto zakázku zadat transparentním a nediskriminačním postupem a pokud se jedná o cenu takové zakázky byl zadavatel vázán tím, že se muselo jednat o cenu v místě obvyklou.
Z uvedeného je zřejmé, že pouze v případě; je-li nabytí majetku předmětem veřejné zakázky (zák. č. 40/2004 Sb.) a způsobem zadávání je jednací řízení bez uveřejnění (§10 odst. 2 písm. d) zák. č. 40/2004 Sb.) lze cenu sjednat do výše ceny stanovené podle zák. č. 151/1997 Sb. Z toho pak plyne, že v dané věci, nejde-li o veřejnou zakázku, ale postup zadání je upraven pouze v ust. §6 odst. 3 zák. č. 40/2004 Sb., nelze dospět k závěru, že lze aplikovat ust. §12 odst. 4 a 5 zák. č. 219/2000 Sb., jak se nesprávně domnívá dovolatelka.
Právní posouzení této otázky provedené odvolacím soudem je tak správné a v dalším lze odkázat na odůvodnění tohoto rozsudku.
S ohledem na shora uvedené již bylo nadbytečné zabývat se dovolatelkou tvrzenými vadami řízení, které nejsou vzhledem k výsledku dovolacího řízení rozhodné a jejich případné odstranění bude záležitostí dalšího řízení.
Nejvyšší soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné (§237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.), nýbrž i důvodné, a proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a poněvadž důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Právním názorem dovolacího soudu je soud v dalším řízení vázán (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 posl. věta o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu