ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2758.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2758/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně JANUS spol. s r.o. , se sídlem v Praze 4, Na Lysinách 43, IČO 40764281, zastoupené Mgr. Alenou Blumensteinovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 870/27, proti žalované CCB, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Okružní 19, č. p. 580, PSČ 638 00, IČO 18825435, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 13, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 17/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2009, č. j. 1 Cmo 39/2009-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Bulinského, advokáta, se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 13.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované ochrany dobré pověsti právnické osoby. Tvrdila, že byla založena v roce 1992 ve spolupráci se společností Kyocera Electronic Europe, GmbH, evropským distributorem japonské společnosti Kyocera Corporation. Doplnila, že se věnuje distribučnímu prodeji, technické podpoře a návrhu tiskových řešení laserových tiskáren, digitálních kopírek, multifunkčních a velkoformátových zařízení zn. KYOCERA v České republice a je také oficiálním autorizovaným dovozcem a distributorem zařízení zn. KYOCERA pro Českou republiku. Žalovaná se zabývá nakladatelskou činností, když vydávala časopis IT Systems, který se zaměřuje na problematiku IT (hardware i software) a je tudíž periodikem s čtenářským okruhem, který představuje cílovou zákaznickou skupinu žalobkyně. V dvojčísle časopisu IT Systems 7-8 ročníku 2007 byl otištěn příspěvek s názvem „Poznámka šéfredaktora“ (dále též jen Poznámka“), jehož autorem byl Ing. L. G., šéfredaktor tohoto časopisu, přičemž Poznámka byla umístěna za recenzi na tiskárnu Kyocera FS-920, kterou žalobkyně pro žalovanou zpracovala. V Poznámce byla podle žaloby žalobkyně osočena z ovlivňování žalované, z vyvíjení nátlaku na ni a z vyhrožování žalované. Rovněž byla nepřímo obviněna z masového ovlivňování recenzí na žalobkyní distribuované produkty, čímž došlo nejen ke zveřejnění nepravdivých informací, ale i informací, které na žalobkyni vrhají negativní světlo.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. února 2009, č. j. 17 Cm 17/2008-114, ve znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2009, č. j. 17 Cm 17/2008-146, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované do dvou měsíců od právní moci rozsudku zajistit v měsíčníku IT Systems na svůj náklad uveřejnění omluvy ve znění uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 300 000 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně s žalovanou na počátku roku 2007 navázala obchodní spolupráci ve formě objednávky na celoroční inzerci za podmínek, které v objednávce byly pro rok 2007 dohodnuty. V průběhu roku zadávala žalobkyně opakovaně žalované k recenzi výrobky produkované pod zn. Kyocera. K jednotlivým recenzím, které byly zasílány takzvaně k odsouhlasení, jehož obsahem mělo být korigování zejména technických a cenových otázek tak, aby v článcích nedošlo k odborné chybě, žalobkyně vznášela četné připomínky ve formě jejich doplnění i pozměnění, když až do případu srpna 2007, kdy byla zadána recenze na tiskárnu Kyocera FS 920, bylo požadavkům žalobkyně víceméně vyhovováno, byť i v té době žalobkyně zmiňovala možné ukončení spolupráce. V srpnu 2007 vyvrcholila komunikace při opravách a úpravách recenzí nesouhlasem žalované se zásadní úpravou hodnocení kvality předmětné tiskárny FS 920. Při jednání o předmětné recenzi došlo k telefonátu statutárního orgánu žalobkyně s obchodním manažerem žalované, panem M., následně s šéfredaktorem, panem G., v němž již měl zaznít odkaz na skončení spolupráce, jakož i možné soudní vypořádání vztahů za předpokladu, že recenze bude zveřejněna v textu předloženém žalovanou, s požadavkem, aby recenze byla z tisku pro případ, že nebude opravena, stažena úplně. Recenze vyšla ve formě zpracované redaktorem s „Poznámkou šéfredaktora“, v níž žalovaná popsala vzájemnou komunikaci s žalobkyní a vyslovila podezření, že obdobným způsobem mohou být manipulovány i recenze zpracované k jiným produktům u jiných vydavatelů.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je jednání, které zasahuje do práv chráněných §19b odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovodil, že pro posouzení zásahu do dobré pověsti právnické osoby je podstatné, zda obsah recenze na tiskárnu Kyocera FS 920 je skutečně nepravdivý a zda v důsledku zásadní nepravdivosti poškozuje žalobkyni jako distributora předmětné tiskárny tím, že o výrobku navozuje dojem jeho nekvalitnosti a v souvislosti s tím, zdali tvrzené dehonestující výroky žalované obsažené v tzv. Poznámce jsou pravdivé či nepravdivé a zda jejich obsahem mohlo dojít k poškození dobré pověsti žalobkyně. Bylo tudíž na žalobkyni, aby prokázala, že žalovaná vytýkané výroky skutečně v napadené formě a v souvislostech z předmětné recenze a Poznámky vyplývajících vypracovala a zveřejnila. V kladném případě bylo na žalované, aby prokázala, že jí vyřčené výroky a obsah předmětné recenze jsou pravdivé a tudíž nezpůsobilé žalobkyni na její dobré pověsti uškodit.
Výroky uveřejněné v Poznámce soud prvního stupně nepovažoval za dehonestující, naopak dospěl k závěru, že tyto výroky jen věcně zhodnotily vztah mezi žalobkyní a žalovanou a jejich smyslem bylo upozornit odborné čtenáře předmětné tiskoviny na okolnosti, za kterých recenze vyšla. Upozornění na možnost, že žalobkyně podobným způsobem ovlivňuje i jiné recenze svých produktů, není nepravdivé, což bylo prokázáno výpověďmi svědků, kteří byli účastni na zadání a zpracování recenze na produkty distribuované žalobkyní v časopisu Thomas Taylor. Chování žalované zhodnotil soud jako věcnou kritiku vycházející z pravdivých výchozích podkladů, na níž jsou založeny její hodnotící úsudky. Není rozhodné, zda úsudek je správný nebo nikoli. Žalovaná využila právo na kritiku, která byla v posuzovaném případě přípustná a oprávněná, takže o zásah do dobré pověsti žalobkyně nešlo. Soud prvního stupně proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 1 Cmo 39/2009-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně na podkladě rozsáhlého dokazování zjistil správně skutkový stav věci a aplikoval na něj přiléhavé právní závěry, s nimiž se ztotožnil. Odvolací soud dovodil, že článek uvedený jako „Poznámka šéfredaktora“ je podle obsahu kritikou chování žalobkyně, která se pokoušela ovlivnit obsah recenze tiskárny připravované žalovanou. Toto jednání žalobkyně vyhodnotil odvolací soud jako nátlak, který byl namířen do objektivity i nezávislosti žalované jako recenzenta. Pokud by žalovaná takovému nátlaku podlehla, mohlo by to vést k jejímu znevěrohodnění v očích široké i odborné veřejnosti.
S ohledem na postavení žalobkyně jako distributora tiskárny a žalované jako jejího recenzenta, jenž si chrání svoji nezávislost a vlastní pověst, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že neobvyklý postup samotné žalobkyně, jež se domáhala změny obsahu nebo zrušení recenze z důvodu nesouhlasu s posouzením kvality tisku tiskárny, i s ohledem na upozornění žalobkyně na případnou soudní dohru a ukončení spolupráce, je nepochybné, že u žalované mohl objektivně vzniknout dojem, že žalobkyně na ni činí nátlak, aby změnila nebo vypustila pro žalobkyni nepříznivé hodnoty tiskárny tak, aby v očích potenciálních spotřebitelů vyvolala co nejlepší dojem. Odvolací soud uzavřel, že je nepochybné, že takovýto nátlak směřoval do objektivity i nezávislosti žalované jako recenzentky, a pokud by takovému nátlaku podlehla, mohlo by to vést k jejímu znevěrohodnění v očích široké i odborné veřejnosti. Na základě jednání žalobkyně i s ohledem na poznatky svědků V. S. a M. B. mohly u žalované vzniknout pochybnosti i o objektivitě jiných recenzí zadávaných žalobkyní jiným recenzentům.
Kritický článek „Poznámka šéfredaktora“ vychází dle závěru odvolacího soudu z prokázaného pravdivého základu, není vulgární, ani jinak dehonestující, a proto se žalovaná nedopustila žádného protiprávního jednání tím, že tento článek o žalobkyni zveřejnila. Publikovaná kritika nevybočila z mezí článku 17 Listiny základních práv a svobod chránícího svobodu projevu, informace a právo na vyjádření názoru.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje následující:
1) Může být kriteriem pro posouzení způsobilosti výroku poškodit dobrou pověst právnické osoby výhradně pravdivost či nepravdivost výroku bez hodnocení objektivní způsobilosti výroku poškodit?
2) Je možné ignorovat další okolnosti případu, tj. formu poškozujícího výroku, kontext uveřejnění poškozujícího výroku a jednoznačný cíl žalovaného poškodit osobu žalobce před jeho obchodními partnery?
3) Může být za konstruktivní kritiku považována kritika používající výrazy a vyjádření, která jsou zcela nepřiměřená obsahu a povaze kritizovaného projevu?
4) Je možné použít pro prokázání pravdivosti poškozujícího výroku jako důkaz údajnou okolnost, která měla časově nastat až následně se zhruba půlročním zpožděním po uveřejnění poškozujícího výroku a žalované tak v žádném případě nemohla být známa a nemohla na ní své úsudky nikterak založit?
5) Je možné odmítnout provedení důkazu s odůvodněním, že jde o důkaz zcela nevěrohodný, a to před samotným provedením důkazu, aniž by tak byl znám obsah důkazu?
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na nesprávném právním posouzení věci, zejména s ohledem na nesprávný výklad a aplikaci právních norem.
Žalobkyně je toho názoru, že soudy obou stupňů neměly celou věc postavit pouze na provádění důkazů pravdy a zkoumání, zda je obsah Poznámky pravdivý, ale měly vzít do úvahy především charakter předmětného sporu a zkoumat objektivní způsobilost předmětných výroků žalované zasáhnout do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně. Soudy měly brát ohled i na formu a účel takového jednání a na to, zda pravdivá difamující sdělení se podle těchto okolností jeví jako neoprávněné zasahování do osobních práv právnické osoby, či nikoli. Soud měl dále brát v potaz žalovanou použitou povahu výroků (úsudky, subjektivní úvahy), kde je důkaz prováděný oběma soudy zcela irelevantní. Dle žalobkyně rozhodně nešlo o věcnou kritiku, ale v převážné míře šlo o jakési nepodložené úsudky žalované o žalobkyni, o osobní názory šéfredaktora, kterými formou „jakési volní úvahy“ znevážil žalobkyni zcela zásadním způsobem. Že jde o pouhé nepodložené polemiky a úsudky osoby šéfredaktora vyplývá z toho, že všechny údajné skutečnosti, které byly použity jako důkaz pravdivosti poškozujících výroků, nastaly až dlouho poté, kdy byla Poznámka sepsána a zveřejněna. Soud měl dále zkoumat všechny relevantní okolnosti případu, kontext vydání Poznámky a cíl, který žalovaná skutečně sledovala uveřejněním Poznámky. Soud se nezabýval ani formou předmětné Poznámky, nezabýval se způsobem, jakým formální podoba předmětné poznámky ovlivní její interpretaci čtenářem jako příjemcem sdělení, ačkoli tak v daném případě nepochybně učinit měl. Otázkou zásadního právního významu je dále nepochybně to, zda lze rozhodnutí soudů obou stupňů založit na důkazech a okolnostech, které nastaly až dlouho poté, kdy byla předmětná Poznámka zveřejněna. Výpovědi svědků S. a B., kteří svědčili o událostech souvisejících se spoluprací se společností Thomas Taylor, nastaly minimálně s půlročním časovým odstupem po uveřejnění Poznámky. Z toho je zřejmé, že kritika žalované nemohla být opřena o pravdivé skutečnosti, protože tyto údajně pravdivé skutečnosti v době uveřejnění Poznámky nebyly známé.
Dovolatelka dále namítá, že v řízení učiněný výklad norem procesního práva, které se týkají připuštění důkazů, hodnocení důkazů a požadavků na odůvodnění, byl zcela účelový a nekonzistentní. V řízení nebyl proveden výslech svědka P., který měl vypovídat ke zcela shodné věci jako svědci S. a B. Svědek P. vedl všechna jednání mezi žalobkyní a společností Thomas Taylor. Pokud soud dospěl k závěru, že svědectví pana P. je meritorně irelevantní, pak soud jistě pochybil, když své rozhodnutí opřel o svědectví B. a S., protože toto nelze než rovněž považovat za meritorně irelevantní. K tomu dovolatelka dodala, že nelze provádět hodnocení důkazů, aniž by byl důkaz proveden. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítla, že dovolání je nepřípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, na nichž založil své rozhodnutí, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. V případě, že by dospěl dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání, navrhla žalovaná dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Při posuzování přípustnosti dovolání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání není přípustné, jelikož rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka předně namítá, že i pravdivé sdělení může zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby. Soudy obou stupňů tedy neměly celou věc postavit pouze na provádění důkazů pravdy, tj. zkoumání, zda je obsah Poznámky pravdivý, ale měly vzít do úvahy především charakter předmětného sporu a zkoumat objektivní způsobilost předmětných výroků žalované zasáhnout do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně, včetně formy a celého kontextu uveřejnění Poznámky.
Jak již dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, u difamujících skutkových tvrzení je důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu zpravidla skutečnost, že taková tvrzení jsou pravdivá (resp. že příslušná informace odpovídá pravdě). Pravdivost těchto tvrzení musí prokázat jeho původce (důkaz pravdy). K námitce žalobkyně, že i pravdivé sdělení může zasáhnout do osobnostních práv právnické osoby, je nutné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 8. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 2013/07, odmítl. V něm Nejvyšší soud vyslovil zásadu, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Tento závěr učiněný Nejvyšším soudem ve vztahu k právu na ochranu osobnosti fyzické osoby lze analogicky vztáhnout i na ochranu dobré pověsti právnických osob. Pravdivá informace tedy nezasahuje do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby, ledaže by údaj byl podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti, čímž působí difamačně.
V řízení bylo podrobně prokazováno, jak probíhalo jednání mezi žalobkyní a žalovanou před uveřejněním předmětné Poznámky. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. i při rozhodování o důvodnosti takového dovolání nemůže skutkový stav věci zjištěný v předchozím řízení před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Pokud tedy soudy dospěly v průběhu řízení ke skutkovému závěru, že tvrzení, která žalovaná uveřejnila v Poznámce šéfredaktora, nejsou nepravdivá, jelikož se vyjadřují k jednání mezi žalobkyní a žalovanou proběhlým před uveřejněním recenze, a že na žalovanou byl ze strany žalobkyně činěn nátlak, nelze právnímu závěru odvolacího soudu, že se žalovaná uveřejněním předmětné Poznámky nedopustila neoprávněného zásahu do dobré pověsti žalobkyně, nic vytknout. Nelze totiž dovodit, že podle skutkového zjištění soudů obou stupňů pravdivé sdělení obsažené v Poznámce by s ohledem na celý kontext jeho uveřejnění, konkrétní okolnosti a zvolenou formu publikace mohlo způsobit neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka dovolatelky, že odvolací soud založil rozhodnutí na skutkovém zjištění ohledně události, která se stala až po uveřejnění předmětné Poznámky v časopise. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně provedl dokazování, které se týkalo ovlivňování recenzí v odlišném časopise později, než byla vydána Poznámka, za účelem zjištění, zda se snaha o ovlivňování recenzí vyskytovala i v jiných případech, a zda tedy mohl být dojem šéfredaktora o možnosti ovlivňování recenzí i v jiných případech oprávněný. Navíc, jak níže uvedeno, rozhodnutí odvolacího soudu by obstálo i bez těchto důkazů.
V řízení bylo zjištěno, že v předmětné Poznámce vyslovil šéfredaktor podezření, že obdobným způsobem mohou být manipulovány i recenze zpracované k jiným produktům u jiných vydavatelů; Poznámka tedy neobsahovala jednoznačné tvrzení, že k ovlivňování ze strany žalobkyně s jistotou dochází. V tomto ohledu tedy nelze posuzovat pravdivost či nepravdivost obsahu Poznámky, jelikož se jedná o subjektivní názor – hodnotící úsudek – šéfredaktora časopisu. Jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. února 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, dostupném veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz, každý názor, stanovisko či kritika je vzhledem k významu svobody projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako jednoho z pilířů každé demokratické společnosti zásadně přípustnou záležitostí (nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 357/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 156). V každém konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Zásah do dobré pověsti právnické osoby je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Pokud tedy publikovaný názor nevybočí z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neztrácí charakter konkrétního úsudku a jako takový se zpravidla neocitá mimo meze ústavní ochrany. O takový případ se jedná i v posuzované věci, proto nelze přisvědčit dovolatelce, že by postupem žalované bylo zasaženo do jejího práva na dobrou pověst právnické osoby.
Pokud dovolatelka namítá, že soud prvního stupně odmítl provést důkaz výslechem svědka Pittnera, čímž zatížil řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno uvést, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatelka napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná. Soud prvního stupně odmítl výslech svědka provést s odůvodněním, že s ohledem na hospodárnost a rychlost soudního řízení a výsledky provedeného dokazování je jeho výslech nadbytečný. Odvolací soud dovodil, že jeho výslech by ve věci nemohl přinést zásadní zjištění, které by mohlo vyvrátit zjištěný skutkový stav. K této námitce dovolatelky tedy při přezkoumávání zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nelze přihlížet.
Z výše uvedeného je patrné, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá pro právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.], tudíž dovolacímu soudu nezbylo než dovolání ve smyslu §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1 bod 5, §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu