ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3633.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3633/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně České dráhy, a. s. , se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 12/1222, IČ 70994226, proti žalované V.M.EST, a. s. , se sídlem Praha 4, Boleslavova 474/17, IČ 25080636, zastoupené JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3, PSČ 130 00, o zaplacení 900.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 66/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2009, č. j. 3 Cmo 346/2008-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Aleše Koláře.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 5. června 2008,
č. j. 51 Cm 66/2005-66, že žaloba o zaplacení částky 900.000,- Kč se zamítá (výrok I.)
a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 56.049,- Kč (výrok II.)
Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 22. 4. 2004 uzavřena kupní smlouva podle §409 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), jejímž předmětem byl internetový rezervační systém RESYST v podobě zdrojových kódů programu na elektronických nosičích, na základě které žalobkyně zaplatila první splátku kupní ceny ve výši 900.000,- Kč. Na tuto platnou kupní smlouvu poskytla žalovaná žalobkyni plnění a žalobkyni vznikla povinnost kupní cenu zaplatit. Žalobkyně neprokázala, že poskytla žalované tvrzenou částku bez právního důvodu, ani že by poskytnuté plnění vrátila.
Soud prvního stupně proto za použití §409 an. obch. zák. a §451 a §457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neshledal žalobu důvodnou a v celém rozsahu ji zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 66.521,- Kč.
Odvolací soud především poukázal na to, že petit žaloby neodpovídal tvrzenému právnímu titulu, tj. na vydání bezdůvodného obohacení, když mezi účastníky již bylo plněno a petit měl proto znít na vrácení vzájemně poskytnutých plnění. Tímto nedostatkem však nebylo třeba se zabývat, neboť soud prvního stupně správně dovodil, že zaplacením vymáhané částky došlo k úhradě první splátky kupní ceny a že mezi účastníky byla platně uzavřena kupní smlouva. Předmět prodeje byl prodávajícím (žalovanou) předán žalobkyni jako kupující straně a tvrzení žalobkyně, že předmětem převodu byly též obchodní kontakty, dosavadní aktuální kontakty a know-how cestovní kanceláře, byly podle odvolacího soudu nepodložené; neboť tyto aktivity by bylo možno převádět výlučně na základě smlouvy o prodeji podniku či jeho části. Okolnost, že současně s předmětem prodeje došlo i k převodu zaměstnankyně, svědkyně H., byla vyvrácena svědeckou výpovědí jmenované, v níž uvedla, že pro žalobce pouze prováděla školení pracovníků na základě dohody o provedení práce. Námitka žalobkyně, že nikdy neobdržela internetový rezervační program RESYST ve formě zdrojových kódů programu na elektronických nosičích, byla pak vyvrácena svědeckou výpovědí jednatele společnosti Nexum Trilog s. r. o., která pro žalovanou rezervační systém smluvně vytvořila a po převodu na žalobkyni program na jeho počítače nainstalovala. Pokud jde o podpis smlouvy, soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně dovodil, že oprávnění Ing. T. uzavřít za žalobkyni předmětnou smlouvu vyplývalo z jeho postavení ředitele odštěpného závodu žalobkyně, když uzavřená smlouva se tohoto odštěpného závodu týkala. Neobstojí ani dodatečná námitka žalobkyně, že Ing. T. rozsah svého jednatelského oprávnění překročil, protože je v rozporu s následným jednáním obou účastníků. Svědeckou výpovědí Ing. T. byl pak vyvrácen i žalobkyní tvrzený důvod neplatnosti smlouvy pro údajnou neurčitost předmětu prodeje.
Pokud tedy soud prvního stupně dovodil, že přijetím peněžního plnění 900.000,- Kč na první splátku kupní ceny se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, je tento závěr správný a odvolací soud proto rozsudek nákladech řízení podle §219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že považuje samo napadené rozhodnutí za zásadně právně významné.
Dovolatelka vytýká, že soudy nerozlišují mezi zdrojovým kódem a spustitelným souborem (software), což má vliv na stanovení právního režimu předmětu a v konečném důsledku na platnost smlouvy a tento rozdíl nereflektuje ani judikatura. Přitom právě odvolacím soudem označené „zavádějící formulace“ v textu smlouvy mohou svědčit o vůli smluvních stran prodat a koupit podnik (jeho část). Soud byl povinen se s formulacemi konkrétně vypořádat především ve vtahu k předmětu smlouvy. Ředitel odštěpného závodu Ing. T. nebyl oprávněn k podpisu licenčních a nepojmenovaných smluv, vztahujících se k duševnímu vlastnictví, jak tomu bylo v daném případě, kde zůstala otevřena otázka, co je předmětem smlouvy, jímž nebyl pouze počítačový program.
Podle názoru dovolatele je zásadní právní otázkou, odvolacím soudem neuspokojivě řešenou, v jakém právním režimu byla předmětná smlouva uzavřena, pokud nešlo o smlouvu o prodeji podniku, přičemž formulace ve smlouvě hovoří o licenční smlouvě, softwarových produktech, databázích, autorských a vlastnických právech, předmětu prodeje jak stojí a leží s odkazem na znalecký posudek, týkající se části podniku, atd. S těmito skutečnostmi a jejich právními důsledky se soud nevypořádal.
Dovolatel poukazuje dále na to, že na základě uzavřené smlouvy došlo i k přechodu pracovníka – svědkyně H. a soud se nevypořádal s otázkou vlivu smlouvy v režimu zákoníku práce na smlouvu o prodeji podniku, resp. jeho části, kterou bylo středisko v cestovní kanceláře. Uvedená pracovnice, pracující nejprve u žalované a posléze u žalobkyně, byla osobně, věcně a časově vázána na „počítačový systém RESYST.“
Podle názoru dovolatele soud dále pochybil tím, že nepřipustil další jím navrhované důkazy výslechy svědků, zejména ohledně věrohodnosti svědka Ing. T. a ohledně předmětu smlouvy. Svědek Ing. P. S., údajný tvůrce předmětného programu nedal k jeho užití autorský souhlas. Přitom předmět smlouvy měl být dle výpovědí svědků širší, než pouhý počítačový program. Odvolací soud účelově zúžil předmět smlouvy pouze na počítačový program a neřešil, zda jde o soubor věcí movitých a práv včetně know-how, nebo zda jde o část podniku včetně zaměstnance. Předmětem převodu vedle obchodních kontaktů, měly být i databáze přímých klientů. Jestliže však zamýšleným předmětem smlouvy měl být mimo jiné počítačový program, zajišťující rezervace ubytování pro cestovní kancelář, pak takový program nemohl mít podobu „zdrojových kódů.“ Je potom otázkou, jaký to byl program a jaký měl právní režim a zda a jak byl mezi účastníky předán a převzat.
Dovolatelka dále klade otázku, zda vůbec mohla být uzavřena kupní smlouva k počítačovému programu v právním režimu obchodního zákoníku, když k programu lze vlastnit majetková práva k věci individuálně určené i mít autorské práva k věci „jak stojí a leží.“ Z technických předpokladů dovolatelka dovozuje, že počítačový program na rezervace cestovní kanceláře objektivně nemohl být dodán v podobě zdrojových kódů.
Dovolatelka uzavírá, že závěr soudů, že dle smlouvy bylo řádně plněno, je nesprávný a nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud z nesprávně zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry, když účelově označil část právních formulací ve smlouvě za zavádějící a dále se jimi nezabýval. Odvolací soud rozhodl na základě pouze některých provedených důkazů nesprávně a neřešil řadu závažných právních otázek.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k novému řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že soudy obou stupně jednoznačně dovodily řádné uzavření kupní smlouvy ve smyslu §409 an. obch. zák. a řádné splnění všech závazků z této smlouvy. Žalobkyně jako dovolatelka uvádí stejné námitky jako v odvolání. Předmětem sporu nebyla otázka rozlišování zdrojových kódů a spustitelného souboru, přičemž není zřejmé, co žalobkyně za spustitelný soubor považuje. Žalobkyně neobdržela žádný uživatelský software, ale verzi programu, v níž jsou zdrojové kódy jako součást internetového rezervačního programu RESYST. Nejde o žádnou otázku zásadního právního významu. Ve vyjádření žalovaná dále uvedla, že soudy se dostatečně vypořádaly s otázkou oprávněnosti jednání za žalobce, dále není pravdivé tvrzení, že v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy došlo k přechodu pracovnice pí. H. a taktéž není důvodná námitka žalobce, že nedošlo k předání internetového rezervačního systému. Žalovaná proto navrhuje zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12 čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů, tj. ve znění o. s. ř. účinném před 1. 7. 2009. Tak je tomu rovněž v daném případě.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě je nepochybné, že přípustnost dovolání – jak vyplývá i z obsahu dovolání – může být dána proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení v tomto případě přípustné není], a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyvěšena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci rozhodující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam, nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu.)
Již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní (nikoli skutkové) otázky, které dovolatel v dovolání vymezil.
Především nemůže dovolací soud přihlédnout k těm námitkám dovolatelky, které se týkají tvrzeného nedostatečného dokazování a neúplného zjištění skutkového stavu, zvláště co do provedení výslechů svědků, navrhovaných žalobkyní ohledně vymezení předmětu smlouvy nebo sloužících k typovému (druhovému) určení předmětné smlouvy. Tyto výhrady dovolatelky nelze subsumovat zkoumání přípustnosti dovolání z hlediska rozporu napadeného rozhodnutí s hmotným právem a nelze je podřadit dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jak to předpokládá ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jako právní otázku zásadního významu dovolatelka formuluje otázku „právního režimu“ předmětné smlouvy, zvláště z hlediska předmětu smlouvy a jejího pojmového vymezení a navazující otázky splnění smlouvy. Dovolatelka se pokouší dovodit, že šlo o smlouvu o prodeji (části) podniku, která nebyla splněna a nikoli o smlouvu kupní.
Dovolatelce však nelze přisvědčit, protože předmětná smlouva z 22. 4. 2004 – bez ohledu na své označení – nevykazuje podle obsahu podstatné části (náležitosti) smlouvy o prodeji (části) podniku podle základního ustanovení §476 odst. 1 v návaznosti na §5 obch. zák., (zejména pojem podniku jako právní ekonomické a účetní jednotky a souboru hmotných, osobních i nehmotných složek, věcí, práv a jiných majetkových hodnot.) Odvolací soud správně usoudil, že v daném případě šlo o smlouvu kupní ve smyslu §409 an. obch. zák. Okolnost, že ve smlouvě jsou obsažena i ustanovení, svou povahou náležející k jiným typům (druhům) smluv nemohou sama o sobě způsobit neplatnost smlouvy, jak se toho domáhá dovolatelka. V dané věci ani skutečnost, jednalo-li by se v posuzovaném případě o jiný smluvní typ, nemůže mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, tj. na vrácení poskytnuté části ceny (900.000,- Kč) za poskytnuté plnění (viz např. protokol o předání internetového rezervačního systému RESYST).
Na předmětnou smlouvu, s předmětem rezervačního systému RESYST (ve své podstatě počítačový program) samozřejmě mohla být částečným plněním (splátkou) placena kupní cena (její část), jejíhož vrácení se dovolatelka domáhá. K úhradě žalované částky ve výši 900.000,- Kč tady došlo na základě kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky, a proto se žalovaný, pokud toto plnění přijal, nemohl bezdůvodně obohatit na úkor žalobce.
Neplatnost předmětné smlouvy, jak to namítala dovolatelka, z toho důvodu, že Ing. T. nebyl jako ředitel odštěpného závodu žalobkyně oprávněn smlouvu podepsat, popř. z toho důvodu, že byl neurčitý předmět plnění, nebyla odvolacím soudem shledána a dovolací soud se s uvedeným závěrem, vycházejícím ze správně zjištěného skutkového stavu věci, ztotožňuje.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně žádný právní důvod pro zaplacení (vrácení) žalované částky neprokázala, není rozsudek odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem, a proto Nejvyšší soud rozhodl tak, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. věta první o. s. ř.), že dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto a dovolatelka je povinna nahradit žalované náklady právního zastoupení advokátem, spočívající v odměně podle §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výloh (k vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč, tedy celkem 10.300,- Kč, s připočtením 20 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.060,- Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení o dovolání tak činí 12.360,- Kč a žalobkyně je povinna ji uhradit k rukám advokáta žalované.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. února 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu