ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3992.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3992/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně JUDr. L. D. Č. , zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalované REAL SPEKTRUM, a.s., se sídlem v Praze 1, Náměstí republiky 8/656, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25314718, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení částky 604.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 70/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2011, č. j. 8 Cmo 274/2010-99, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 26 Cm 70/2008-56, zamítl návrh žalobkyně, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 604.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) vyšel z nesporných tvrzení účastníků a dospěl k tomu, že žalobkyně je od 1. května 2005 advokátkou a dne 15. dubna 2005 uzavřela s žalovanou mandátní smlouvu o poskytování právních služeb. Od 27. února 2006 jí přestala žalovaná zadávat požadavky na poskytování dohodnutých právních služeb. Současně mandátní smlouvu předčasně vypověděla (byla oprávněna ji vypovědět až k 31. říjnu 2006). Sjednaná výpovědní lhůta uplynula dne 31. prosince 2006. Za rozhodnou dobu (březen až prosinec 2006) žalobkyně vyfakturovala žalované 10 fakturami částku v celkové výši 604.000,- Kč (měsíční paušální odměny ve výši 600.000,- Kč a příspěvek na užívání mobilního telefonu ve výši 4.000,- Kč).
Pro posouzení věci považoval soud prvního stupně za rozhodující, že žalobkyně neprokázala, že v rozhodném období vykonala pro žalovanou nějakou práci. Nárok žalobkyně na odměnu podle mandátní smlouvy proto není důvodný.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně. Zopakoval pouze dokazování mandátní smlouvou a dodatkem č. 1 k této smlouvě a dospěl k závěru, že jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu podle mandátní smlouvy je podle §571 odst. 2 a §574 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), není-li ve smlouvě dohodnuto jinak, pouze mandatářem řádně uskutečněná činnost. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nárok na úplatu nevznikl, neboť pro žalovanou za rozhodné období sjednanou činnost nevykonala.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů podle obsahu dovolání na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatelka předně nesouhlasí s výkladem ustanovení §571 odst. 2 a §574 odst. 4 obch. zák., jež soudy nižších stupňů, odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 303/2005, učinily. Podle dovolatelky je nesprávný závěr, že za situace, kdy se mandant zavázal v mandátní smlouvě poskytovat mandatáři měsíční paušální odměnu v určité výši za provedené úkoly, platí, že mandatáři vzniká nárok na úplatu ve smyslu ustanovení §571 odst. 2 a §574 odst. 4 obch. zák. pouze za řádně vykonanou činnost. Domnívá se, že výklad vyplývající z uvedeného rozhodnutí je přesně opačným. Uvádí, že z předmětné mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky výslovné sjednání toho, že práce mají být reálně vykonávány každý měsíc dovodit nelze. I když žalovaná neuložila žalobkyni žádný úkol, je povinna platit paušální odměnu. Bez bližšího odůvodnění pak poukazuje na nesprávný výklad ustanovení §566 a násl. obch. zák. odvolacím soudem.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně ztotožnila. Dovolatelka nevymezuje žádnou otázku, která by měla ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzované věci dovolání žalobkyně přípustné není.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelkou zpochybněný výklad ustanovení §571 odst. 2 a §574 odst. 4 obch. zák. odvolacím soudem k otázce zda mandatáři vzniká nárok na úplatu pouze za řádně vykonanou činnost, je-li sjednána paušální měsíční odměna, otázku zásadního právního významu nezakládá.
Tuto otázku Nejvyšší soud vyřešil již v rozsudku ze dne 15. března 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004, ve kterém dovodil, že není-li účastníky ve smlouvě ujednáno jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu jen jím řádně vykonaná činnost. Zákon (který dává možnost účastníkům se smluvně od něj odchýlit) neváže vznik nároku na úplatu na skutečnost, zda mandant dal či nedal mandatáři pokyny či v jaké formě byla sjednána úplata (např. ve formě paušálu), případně na jiné skutečnosti, ale pouze na řádně vykonanou činnost.
Odkazuje-li dovolatelka na podporu své argumentace na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005, není tento její poukaz přiléhavý. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud mj. dovodil, že „jedinou podmínkou pro nárok mandatáře na dohodnutou paušální odměnu bylo provádět práce pro mandanta v rámci plnění předmětu mandátní smlouvy, bez ohledu na to, zda tyto práce budou vykonávány každý měsíc po dobu trvání mandátní smlouvy“. Povinnost mandatáře provádět ve smlouvě vymezenou činnost nebyla koncentrována do konkrétních časových období, mandatář proto nebyl zavázán provádět práci pro mandanta každý měsíc. V nyní projednávané věci však jde o skutkový základ odlišný. V článku I. mandátní smlouvy se žalobkyně zavázala poskytovat žalované právní služby (konkrétními smluvně vymezenými činnostmi) v rozsahu 160 hodin měsíčně. Nadto je třeba uvést, že v čl. IV. bodu 1. mandátní smlouvy si účastníci dohodli, že žalobkyni náleží odměna podle této smlouvy za provedení činností smlouvou předpokládaných. Tedy pouze za jejich provedení. Žalobkyně však podle skutkových zjištění soudů v rozhodném období žádnou činnost pro žalovanou neprovedla. Podle smluvních ujednání a v souladu s ustanovením §571 odst. 2 obch. zák. jí tak nárok na úplatu nevznikl.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným ani obecná námitka dovolatelky o nesprávném výkladu ustanovení §266 a násl. obch. zák. Odvolací soud, jak vyplývá i z výše uvedeného, zcela správně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení obchodního zákoníku o mandátní smlouvě podle ustanovení §566 a násl., když šlo o závazkový vztah uzavřený mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.)
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení v částce 10.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 2.060,-Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem 12.360,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu