ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4044.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4044/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně BEAS, a. s., se sídlem Gočárova 1620, 500 02 Hradec Králové, IČ 15061205, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti žalované JVS Semilská pekárna, s. r. o. (dříve JVS, společnost s r. o. Pekařství) , se sídlem 3. května 328, 513 01Semily, IČ 15043240, zastoupené JUDr. Alešem Zábršem, advokátem se sídlem Na Beránce 2, 160 00 Praha 6, o ochranu práv z ochranné známky a před nekalou soutěží,vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 58/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2008, č. j. 3 Cmo 88/2008 – 244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.625,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Zábrše, advokáta se sídlem Na Beránce 2, 160 00 Praha 6.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala ochrany práv z ochranné známky č. 226419 a před nekalou soutěží žalobou, v níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se výroby bílého pečiva – rohlíků s povrchovou úpravou vyznačující se rýhováním povrchu rohlíků obrazcem sítě v podobě cihelné zdi nebo plotové sítě, a to v kolmé nebo šikmé poloze k sobě přiléhajících čar, nebo v podobě obrazové ochranné známky žalobkyně, zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví (ÚPV) pod č. 226419, a dále povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč.
Podle žalobního tvrzení tím, že žalovaná asi od počátku roku 2005 vyrábí bílé pečivo, mj. také rohlíky a housky, které se snaží povrchově upravovat shodně nebo velmi podobně s povrchovou úpravou používanou žalobkyní zhruba od poloviny r. 1999 a chráněnou průmyslovými právy žalobkyně (povrchová úprava pečiva tzv. mřížkováním), a tato povrchová úprava je způsobilá vyvolat v hospodářském styku zejména u spotřebitelů domněnku, že takto označované pečivo pochází od žalobkyně, dopustila se žalovaná nekalosoutěžního jednání podle obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), naplňuje skutkovou podstatu klamavého označení zboží podle §46 odst. 1 obch. zák., vyvolání nebezpečí záměny podle §47 obch. zák. Vedle toho žalovaná porušuje práva žalobkyně k ochranné známce č. 226419 pro pečivo ve třídě výrobků a služeb 30 s právem přednosti od 2.11.1999.Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. prosince 2007, č. j. 33 Cm 58/2006-148, zamítl žalobu v celém rozsahu (výrok I., II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. prosince 2008 č. j. 3 Cmo 88/2008-244 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. (náhrada nákladů řízení) změnil, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; ve vztahu k určitým tvrzením a plnění důkazního břemene považoval však za potřebné postup podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a v závislosti na důkazní iniciativě účastníků i doplnění dokazování. K tvrzenému porušení práv z ochranné známky podle zákona o ochranných známkách uzavřel shodně se závěry soudu prvního stupně, že zjištěné nepatrné zrýhování na pečivu žalované není samo o sobě označením /jak s ním uvažuje §8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách/, natož označením opakujícím se pravidelně na výrobcích žalované, a také označením, jež by bylo s to vést u průměrného zákazníka k nebezpečí záměny či k asociaci s označením chráněným pro žalobkyni. Navíc odvolací soud zjistil, že podoba pečiva žalované je nejméně od jejího vzniku v r. 1991 stále stejná, a to včetně případného rýhování či mřížkování jeho povrchu. Pokud žalovaná v neměnném stavu na trh dodává pečivo, vykazující případnou úpravu povrchu pečiva, jež by výjimečně mohla být v kolizi s právem žalobkyně z ochranné známky, pak žalované svědčí právo předchozího uživatele této úpravy (užívá ji právem) a žalobkyně není oprávněna jí v nerušeném pokračování takového užívání bránit. Odvolací soud dovodill, že v daném případě nejsou dány žádné podmínky vedoucí k závěru, že vytýkané jednání žalované je porušením práv žalobkyně podle §8 odst. 1 a 2 zákona o ochranných známkách.
Z hlediska posouzení jednání žalované z titulu ochrany proti jednání nekalé soutěže má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že podmínky generální klauzule (§44 odst. 1 obch. zák.) jsou zde splněny pouze v podmínce soutěžního vztahu účastníků. Tvrzené nekalosoutěžní jednání žalované nelze považovat za rozporné s dobrými mravy soutěže a ani, jak bylo v řízení prokázáno, není toto jednání způsobilé přivodit jakoukoli újmu žalobkyni, jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Pokud tvrzené protiprávní jednání žalované nesplňuje kumulativně tři základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže, nejde o nekalou soutěž a je tak nadbytečné zabývat se tvrzenými zvláštními skutkovými podstatami nekalé soutěže.
Odvolací soud na základě uvedeného uzavřel, že práva žalobkyně z ochranné známky nebyla žalovanou porušena a že jednání žalované není nekalou soutěží.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř., neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; nesprávná aplikace procesních pravidel soudem může vést ke krácení práv účastníků řízení a k porušení zásady „rovnosti zbraní“ mezi spornými stranami. Důvodnost svého dovolání opírá žalobkyně o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky, pokud žalobkyně uplatnila své nároky jak z ochrany známkoprávní, tak z ochrany před nekalou soutěží, soud prvního stupně postupoval procesně nesprávně podle §118b o. s. ř. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v odvolacím řízení neodstranil ani jednu z procesních vad soudu prvního stupně, a to že řízení soudu prvního stupně bylo postiženo vadou spočívající v použití §118b o. s. ř. o zákonné koncentraci řízení a že soud měl postupovat v souladu s §118a o. s. ř. a poskytnout účastníkům řízení náležité poučení z hlediska předvídatelnosti jeho rozhodnutí.
Oběma soudům dovolatelka vytýká nesprávný postup při hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., neboť soudy, zvláště pak soud odvolací, nehodnotili provedené důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Soudy převzaly tvrzení žalované, že jí svědčí práva předchozího uživatele.
Rozhodnutí obou soudů podle dovolatelky spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud převzal při svém rozhodování právní závěr soudu prvního stupně, že používané rýhování povrchu rohlíků není v právním slova smyslu chranitelným označením výrobku, bez ohledu na to, zda mu byla či nebyla udělena ochrana známkoprávní. Tento právní názor se opírá o tvrzení, že označovaný výrobek je posuzován spotřebitelem z jiného pohledu, než pro svou vnější podobu a nemůže splňovat požadavek identifikační a rozlišovací v očích průměrného spotřebitele. Rozlišovací způsobilost jakéhokoliv označování výrobků však není podle dovolatelky věc právního posouzení, ale především skutkové zjištění (žalobkyně navrhovala, aby soud vyslechl obchodníky, zda spotřebitel vnímá a cíleně vyhledává rohlíky „s mřížkou“ nebo ne a zda si takové rohlíky spojuje s produkcí žalobkyně). Podle názoru dovolatelky rýhování nebylo a nemohlo být typovým označováním rohlíků na českém trhu, proto jeho cílevědomé zavedení žalobkyní bylo označením, které mělo rozlišovací potenciál a jeho použití jiným soutěžitelem se nutně dostalo do rozporu s dobrými mravy soutěže. Bez ohledu na zavinění se tak dle mínění dovolatelky žalovaná dostala do kolize s dobrými mravy v soutěži podle §44 odst. 1 obch. zák. a vyvolala nebezpečí záměny, pokud na trh se shodným a nebo podobným označením začala uvádět své výrobky soustavněji.
Dovolatelka dovodila, že pokud tedy oba soudy upřely označování povrchu bílého pečiva rozlišovací způsobilost a opírají se jen o některá skutková zjištění, vycházejí ze skutkového stavu, který nemá oporu v obsahu spisového materiálu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci, opírá-li se o stanovisko, že posouzení rozlišovací způsobilosti označování výrobků je otázka výlučně právní.
Dovolatelka označuje za nesprávný také právní závěr, že žalované by mohlo svědčit tzv. právo předchozího uživatele.
Dovolatelka na základě výše uvedeného navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná podala vyjádření k dovolání, v němž namítá, že důvody, které zmiňuje dovolatelka, nejsou přípustnými dovolacími důvody uvedenými v §236 a násl. o. s. ř. (ani sama dovolatelka neuvádí, v čem by mělo mít předmětné rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam), dále že oba soudy postupovaly v souladu s §118a a 118b o. s. ř. a není zde žádné procesní pochybení, a dále, že po stránce věcné nejde o zásah do práv žalobkyně k ochranné známce (ochranná známka žalobkyně je odlišná od rýhování, které je patrné jen při zvláštní pozornosti a nemá rozlišovací způsobilost, neboť je užíváno celou řadou pekáren, a to i v zahraničí), ani nedošlo k naplnění skutkové podstaty nekalosoutěžního jednání (žalovaná má prioritu v užívání rýhování). Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto jako zjevně nedůvodné, popř. aby bylo zamítnuto.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu (jakož i soudu prvního stupně), že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (soud nepostupoval v souladu s §118a a §118b o. s. ř., nesprávně postupoval při hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř.) a že rozhodnutí samotné spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud tvrdil, že rýhování na povrchu rohlíků není označováním ochrannou známkou zapsanou ve prospěch žalobkyně a že toto rýhování povrchu rohlíků žalované není ani prvkem, který by byl s to vést k újmě spotřebitelů nebo soutěžitelů, což ve svém důsledku znamená, že jednání žalované nelze považovat ani za porušení práv z ochranných známek žalobkyně ani za nekalosoutěžní (podle generální klauzule či podle zvláštních skutkových podstat), a proto že nelze přiznat žalobkyni žádný z uplatňovaných nároků (nárok zdržovací a na zaplacení přiměřeného zadostiučinění). Dovolatelka uvedla, že obě vytýkaná pochybení se týkají těch ustanovení zákonných předpisů, jejichž aplikace má zásadní právní význam.
Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že odvolací soud i soud prvního stupně dospěly ke správnému právnímu závěru, že v daném případě nelze přiznat žalobkyni ani jeden z uplatněných nároků, tj. konkrétně že nelze žalované uložit, aby se zdržela výroby bílého pečiva - rohlíků s povrchovou úpravou vyznačující se rýhováním povrchu rohlíků obrazcem sítě v podobě cihelné zdi nebo plotové sítě, a to v kolmé nebo šikmé poloze k sobě přiléhajících čar, nebo v podobě obrazové ochranné známky žalobkyně, zapsané ÚPV pod č. 226419 a aby zaplatila žalobkyni částku 100.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění za tvrzenou újmu to vše z titulu ochrany práv k ochranné známce č. 226419 a z jednání nekalé soutěže. V daném případě nejsou dány žádné důvody k poskytnutí ochrany práv žalobkyně k ochranné známce a proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalované.
V předmětné záležitosti se nejedná o porušení práv k ochranné známce žalobkyně zapsané ÚPV pod č. 226419, když ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalovaná při výrobě pečiva nepoužívá ve svém provozu uvedenou ochrannou známku žalobkyně, ale pouze náznaky kosočtverců či plotové sítě, tedy nejasné, nezřetelné rýhování na povrchu rohlíků, které lze vysledovat jen při zvýšené pozornosti. Správný je závěr odvolacího soudu, že posouzení možné zaměnitelnosti rýhování včetně asociací takového rýhování s označením chráněným jak z hlediska práv k ochranné známce, tak z hlediska ochrany před nekalou soutěží, je posouzením otázky právní a nikoli skutkové, jak tvrdila dovolatelka. Hlediskem rozhodným k řešení této otázky je hledisko průměrného spotřebitele, u něhož se předpokládá rozumná míra pozornosti a opatrnosti (podle směrnice o nekalých obchodních praktikách 2005/29/ES). Pokud bylo prokázáno, jak uvedl odvolací soud, že na pečivu žalované lze shledat (či spíše vytušit) jen nahodilé rýhování, nikoli nalézt určité označení a dovodit tak převzetí určitého konkrétního obrazce tak, jak je chráněn, či obrazce s ním zaměnitelného, pak také podle názoru dovolacího soudu průměrný spotřebitel toto možné nezřetelné a nevýrazné zrýhování povrchu nespojí s určitým původem zboží (s jeho konkrétním výrobcem) ani s označením chráněným pro žalobkyni či označením jiným s tímto chráněným označením zaměnitelným.
Odvolací soud doplnil provedeným dokazováním skutkové zjištění soudu první stupně (tj. „…. náhodné otiskování podložky – polynetové sítě, resp. jejího vzoru do těsta bylo známé již před podáním přihlášky ochranné známky, tj. před 2.11.1999…“), o zjištění, že podoba pečiva žalované je nejméně od jejího vzniku v r. 1991 (prokázána však byla i pro jejího předchůdce, pokud jde o dodávky pečiva z pekárny v Semilech) stále stejná, a to včetně případného rýhování či mřížkování jeho povrchu. Pokud tedy k žádné změně v povrchové úpravě pečiva žalované po celou dobu trvání dodávek od druhé poloviny 80.let 20. století nedošlo, tedy ani poté, co žalobkyně začala v letech 1998 – 1999 dodávat na trh pečivo s povrchovou úpravou (mřížkováním) a k 2.11.1999 obrazec v podobě šikmé cihelné zdi i přihlásila k ochraně jako obrazovou ochrannou známku, pak žalované svědčí právo předchozího uživatele, jež je povinna žalobkyně jako vlastník ochranné známky strpět (podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách).
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že jednání žalované nelze kvalifikovat ani jako nekalosoutěžní, neboť nejde o jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže a které by bylo způsobilé přivodit žalobkyni újmu (splněna je pouze jediná podmínka, a to soutěžní vztah účastníků). Při posuzování jednání nekalé soutěže podle generální klauzule náleží výhradně soudu rozhodnout, zda jde o jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže (jedná se výhradně o otázku právní, nikoliv skutkovou). Časová priorita žalované a neměnnost povrchové úpravy pečiva žalované v daném případě vylučuje naplnění této podmínky nekalé soutěže. Při posuzování, zda by jednání žalované (výroba pečiva s povrchovou úpravou vyznačující se rýhováním či mřížkováním obrazcem sítě v podobě obrazové ochranné známky žalobkyně) mohlo přivodit újmu jinému soutěžiteli - zde žalobkyni - či spotřebitelům, vycházely soudy správně z hlediska průměrného spotřebitele (tj. spotřebitele nakupujícího pečivo a orientujícího se zejména podle kvality a dalších vlastností zboží, jako např. čerstvost, křehkost, křupavost, posyp a jeho druh či absence posypu a v neposlední řadě i cena), aniž by musely provádět žalobkyní navrhovaný výslech obchodníků jako důkaz. Hledisko průměrného spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, jak je vykládáno Evropským soudním dvorem, správně v daném případě oba soudy vzaly v úvahu. Je zřejmé, že mřížkování či rýhování rohlíků (nelze je považovat ani za označení, spíše jde o jednu z vlastností rohlíku) v rozeznatelném či nerozeznatelném pohledu kvalitu rohlíků nijak neovlivňuje a pro spotřebitele není rozhodně jediným kritériem výběru, ač dovolatelka tuto vlastnost akcentuje a pro účely řízení ji má za dominantní).
Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však v posuzovaném případě není. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů a tvrzená vada soudu prvního stupně – tj, že nepostupoval v souladu s §118a o. s. ř. byla odstraněna postupem odvolacího soud a neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Na tomto základě lze uzavřít, že dovolatelce se uplatněnými dovolacími důvody správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o odmítl (ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. , když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 8.325,-Kč /§8, §14 odst. 1, §15 a 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/, z paušálních náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem 8.625,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li první žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu