ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4064.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 4064/2011-219
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, proti žalovanému K. D., zastoupenému Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, o zaplacení částky 267.788,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 135/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, č. j. 14 Cmo 222/2010-187, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011,
č. j. 14 Cmo 222/2010-187, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2010, č. j. 11 Cm 135/2005-162, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. ledna 2010, č. j. 11 Cm 135/2005-162, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 267.788,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 101.927,60 Kč (bod II. výroku).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke zjištění, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 14. března 2001 leasingovou smlouvu č. 2135123 (dále jen „leasingová smlouva“) na tahač Volvo FH 12 a současně s touto smlouvou vypracovala žalobkyně splátkový kalendář, který žalovaný podepsal a zaplatil částku 245.295,- Kč jako tzv. akontaci. Nedílnou součástí leasingové smlouvy byly všeobecné smluvní podmínky č. 2135123 ze dne 14. března 2001 (dále jen „VSP“). V čl. 4.4. VSP si strany dohodly podmínky ukončení leasingové smlouvy z důvodu výpovědi leasingového pronajímatele. Pro tento případ v bodě 4.4.4. VSP bylo dohodnuto, že leasingový nájemce zaplatí leasingovému pronajímateli všechny do té doby splatné a neuhrazené peněžité závazky včetně jejich příslušenství, náklady spojené s odebráním, přepravou, skladováním, oceněním a dalším prodejem (pronájmem) předmětu leasingu a zákonným pojištěním, náhradu škody, dohodnuté smluvní pokuty a příslušenství všech pohledávek, ztrátu z prodeje ve výši rozdílu mezi účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku leasingové smlouvy určenou podle platných zákonných předpisů o dani z příjmů a dosaženou prodejní cenou bez DPH, popř. vstupní cenou nového leasingu předmětu leasingu bez DPH, a že leasingový pronajímatel je oprávněn požadovat též zaplacení částky až do výše sumy všech zbývajících splátek sjednaných v leasingové smlouvě. Dne 14. května 2004 žalobkyně leasingovou smlouvu vypověděla. Dne 17. května 2004 byl sepsán protokol o odebrání a převzetí vozidla. Podle konečného vyrovnání ze dne 20. ledna 2005 vypracovaného žalobkyní dle článku 4.4.4. VSP činila konečná dlužná částka leasingového nájemce celkem 267.788,- Kč a byla tvořena částkou 226.778,- Kč, představující dlužné leasingové splátky 35 – 39 (z nichž na některé žalobkyně započetla částečné úhrady provedené žalovaným), úroky z prodlení v celkové výši 22.534,- Kč, jiné pohledávky z leasingové smlouvy ve výši 62.317,- Kč a k dobru žalovanému bylo v tomto konečném vyúčtování připočteno 37.951,- Kč jako část zálohy na nájemném a 5.890,- Kč jako „časové rozlišení splátek“. Prodejní cenu vráceného vozidla (předmětu leasingu), tj. částku 362.000,- Kč, do konečného vyúčtování žalobkyně nezapočetla (nesnížila o ni svoje pohledávky za žalovaným).
Po právní stránce soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako finanční leasing. Konstatoval, že jestliže si strany ve VSP dohodly, že leasingový nájemce je povinen nahradit leasingovému pronajímateli ztrátu z prodeje předmětu leasingu, pak „a contrario zisk z prodeje předmětu leasingu je nutno započíst mezi aktiva leasingového nájemce a z celkové pohledávky leasingového pronajímatele toto odečíst“. Nepostupovala-li žalobkyně tímto způsobem a po žalovaném požadovala částku, v níž prodejní cena předmětu leasingu promítnuta nebyla, pak výpočet pohledávky žalobkyně není správný. Na tomto základě učinil soud prvního stupně závěr, že žalobkyně neprokázala oprávněnost svého nároku na zaplacení částky 267.788,- Kč, neboť z konečného vyúčtování nebyla odečtena obvyklá cena předmětu leasingu. Proto tento návrh žalobkyně zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna žalovanému na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 92.226,- Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a závěrů soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně posoudil předmětnou leasingovou smlouvu jako nepojmenovanou (inominátní) smlouvu uzavřenou dle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. Korigoval však závěr soudu prvního stupně, že vztah založený leasingovou smlouvou byl ukončen výpovědí ze strany žalobkyně. Zdůraznil, že úkon žalobkyně ze dne 14. května 2005 je třeba posoudit jako odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení žalovaného se zaplacením leasingové splátky, učiněné za podmínek sjednaných ve VSP. Tudíž je nutno úpravu nároků při výpovědi leasingového pronajímatele obsaženou ve VSP považovat za smluvní konkretizaci nároků podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák.
Odkazuje na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007 (dále též jen „Stanovisko“) a závěry Nejvyššího soudu ČR, uvedené v jeho usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004 a rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti podané žaloby, když součet částek, na jejichž zaplacení měla žalobkyně vůči žalobci nárok, nedosahoval ani výše ceny, kterou získala žalobkyně po ukončení leasingu prodejem vráceného předmětu leasingu.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňujíc přitom dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolatelka předně namítá, že soudy byla řešena nesprávně otázka, zda a za jakých podmínek je leasingový pronajímatel povinen zohlednit jím dosaženou prodejní cenu vozidla v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy, když součástí pohledávky za leasingovým nájemcem není nárok na zaplacení všech leasingových splátek (tj. též těch, jejichž splatnost měla nastat až po předčasném ukončení leasingové smlouvy) ani žádný obdobně označovaný nárok. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, kde byla tato otázka řešena odlišně, než jak bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Má za to, odvolací soud nesprávně interpretoval závěry obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, na kterou ve svém rozhodnutí odkazuje, a nesprávně je aplikoval na projednávanou věc.
Dovolatelka poukazuje na to, že v posuzovaném případě nenastala situace popsaná ve Stanovisku, když v rámci konečného vyrovnání žalobkyně požaduje toliko leasingové splátky, jejichž splatnost nastala před tím, než došlo k předčasnému ukončení leasingové smlouvy a nikoli tedy všechny leasingové splátky, tj. i ty, které byly splatné až po datu ukončení leasingové smlouvy. Součástí žalované částky není ani žádný jiný obdobně označovaný nárok (např. „odúročená finanční služba“ nebo „účetní zůstatková hodnota vozidla“). Dovolatelka tak má za to, že nebylo její povinností v daném případě při vyčíslení pohledávky z předčasně ukončené leasingové smlouvy zahrnout do konečného vyrovnání a tedy odečíst od nárokovaných částek jím dosaženou prodejní cenu předmětu leasingu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, dovolání je však přípustným podle písmene c), neboť odvolací soud posoudil nárok žalobkyně (leasingového pronajímatele) z předčasného ukončení leasingové smlouvy v důsledku odstoupení od smlouvy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolací soud se tedy nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své rozhodnutí o nedůvodnosti podané žaloby na závěru, že součet částek, na jejichž zaplacení měla žalobkyně vůči žalovanému nárok v důsledku odstoupení od smlouvy, nedosahoval ani výše ceny, kterou žalobkyně získala po ukončení leasingu prodejem předmětu leasingu. Vycházel tak z předpokladu, že v případě uskutečněného prodeje předmětu leasingu se dluh leasingového nájemce snižuje o výnos z tohoto prodeje.
Pro projednávanou věc je podstatné posouzení, zda má při odstoupení od leasingové smlouvy leasingový pronajímatel povinnost při konečném vyrovnání od svých pohledávek za nájemcem odečíst výtěžek z prodeje předmětu leasingu.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně platně odstoupila od leasingové smlouvy z důvodu prodlení žalovaného s úhradou leasingových splátek a následně vypracovala konečné vyrovnání na základě článku 4.4.4 sjednaných VSP.
Podle ustanovení §351 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262 obch. zák., řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec první). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 obch. zák. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec druhý).
Ustanovení §351 obch. zák. ukládá každé ze stran závazku vrátit plnění poskytnuté druhou stranou; jedná se o právo, jež vzniká odstoupením od smlouvy. Toto ustanovení má povahu dispozitivní normy.
Předmětná leasingová smlouva, resp. VSP (které jsou její nedílnou součástí), obsahuje úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy. Tuto úpravu je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák.
Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování nároků leasingového pronajímatele v případě předčasného zániku závazků z leasingové smlouvy v situaci, kdy si smluvní strany ve VSP sjednaly tzv. konečné vyrovnání Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007. V něm vyložil, že při posuzování nároků podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. je třeba vycházet toho, že hodnotu nepeněžitého plnění, které poskytl leasingový pronajímatel (a které je tudíž nájemce povinen vrátit), je nutno vyčíslit částkou odpovídající obvyklé ceně leasingu v daném místě a čase za obdobným podmínek, za jakých byl leasing poskytován, po odečtení finančním nákladů, jež leasingový pronajímatel ušetřil v důsledku odstoupení od smlouvy (zejména úroků z úvěrů, jež leasingový pronajímatel nemusel hradit v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy, pokud tato situace nastala) a po odečtení výtěžku z prodeje předmětu leasingu. Leasingový nájemce je tedy povinen zaplatit leasingovému pronajímateli obvyklou cenu leasingu poskytnutého za obdobných podmínek v daném místě a čase, resp. podle obvyklého smluvního ujednání všechny sjednané leasingové splátky (do nichž je třeba započítat i případnou akontaci). V této ceně, resp. těchto splátkách, je rovněž zahrnuta pořizovací cena předmětu leasingu. Současně je leasingový nájemce povinen vrátit leasingovému pronajímateli předmět leasingu. Hodnota předmětu leasingu je však již obsažena v obvyklé ceně leasingu, kterou je leasingový nájemce povinen zaplatit leasingovému pronajímateli (v souhrnu sjednaných leasingových splátek). O tuto částku by se proto leasingový pronajímatel bezdůvodně obohatil, proto má leasingový nájemce právo na odpočet výtěžku z prodeje vráceného předmětu leasingu, resp. odpočet obvyklé ceny této věci. Pokud si strany sjednaly tzv. „konečné vyrovnání“, mohou provést případné zúčtování v tomto konečném vyrovnání. Ve své podstatě jde o vyúčtování vzájemných práv a povinností provedené po předčasném ukončení smlouvy leasingovým pronajímatelem.
V rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 24/2011) pak Nejvyšší soud vysvětlil, že výtěžek z prodeje vráceného předmětu leasingu není plněním, které by byl povinen pronajímatel poskytnout nájemci, když takovou povinnost nezakládá leasingová smlouva ani právní předpis. Vznik takové povinnosti nelze dovodit ani z ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. již proto, že nejde o plnění poskytnuté před odstoupením od smlouvy. Nepředstavuje-li proto uvedená částka předmět pohledávky nájemce za leasingovým pronajímatelem, nepřichází v úvahu ani započtení takové pohledávky proti pohledávkám pronajímatele postupem podle §580 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (stejně jako soudem prvního stupně) spočívá v jeho závěru, že výtěžek z prodeje vráceného předmětu leasingu musí být (vždy) v konečném vyúčtování (vyrovnání) odečten od závazků leasingového nájemce. Odvolací soud přitom tento závěr učinil toliko s odkazem na výše citované Stanovisko Nejvyššího soudu, aniž by zohlednil konkrétní okolnosti smluvního závazkového vztahu mezi účastníky.
Pro poměry projednávané věci je rozhodná skutečnost, že nárok žalobkyně z titulu předčasného ukončení smlouvy vyčíslený v konečném vyrovnání neobsahuje leasingové splátky splatné po účinnosti odstoupení od smlouvy. Jak bylo vyloženo výše, má leasingový pronajímatel obvykle v případě odstoupení od smlouvy podle okolností smluvního ujednání právo na vrácení hodnoty nepeněžitého plnění, které poskytl leasingovému nájemci. Tuto hodnotu je nutno vyčíslit jako částku odpovídající obvyklé ceně leasingu po odečtení finančních nákladů, jež leasingový pronajímatel ušetřil v důsledku odstoupení od smlouvy a po odečtení výtěžku z prodeje předmětu leasingu. Přitom obvyklou cenu leasingu představují všechny sjednané leasingové splátky. V projednávané věci však leasingový pronajímatel požadoval po žalobci uhrazení pouze množství splátek splatných před odstoupením od smlouvy, nikoliv všech sjednaných leasingových splátek (tj. i těch, jejichž splatnost nastala po datu odstoupení od smlouvy). Zůstatková účetní hodnota předmětu leasingu v době odstoupení od leasingové smlouvy přitom odpovídá dílčí hodnotě leasingovým pronajímatelem poskytnutého nepeněžního plnění, konkrétně té její části, která nebyla pokryta splátkami splatnými před odstoupením od smlouvy. I na vrácení této hodnoty poskytnutého nepeněžního plnění leasingovým pronajímatelem má tento pronajímatel nárok (neboť má nárok na tuto hodnotu v celé její výši). Jestliže tedy v závěrečném vyrovnání (zúčtování) nebyly do pohledávek leasingového pronajímatele započteny splátky splatné až po odstoupení od smlouvy, je nesprávným závěr o nutnosti odečtení výtěžku z prodeje předmětu leasingu od uplatněného nároku žalobkyně.
Z výše uvedeného je potom zřejmé, proč může mít za popsaných okolností leasingový pronajímatel vůči nájemci nárok i na případnou ztrátu z prodeje předmětu leasingu. Prodal-li by leasingový pronajímatel vrácený předmět leasingu za cenu nižší, než byla jeho účetní zůstatková hodnota v době odstoupení od smlouvy (určená podle platných právních předpisů o dani z příjmů), vznikla by mu ztráta - částka představující rozdíl mezi obvyklou cenou leasingu a hodnotou splátek splatných před odstoupením od smlouvy plus výtěžek z prodeje předmětu leasingu. V podmínkách projednávané věci však možnou ztrátu z prodeje předmětu leasingu žalobkyně neuplatňuje.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud, aniž by vyšel ze smluvních ujednání účastníků, dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že od uplatněné pohledávky žalobkyně za žalovaným z titulu předčasného ukončení leasingové smlouvy odstoupením je nutné odečíst výtěžek z prodeje vráceného předmětu leasingu; to vše za situace, kdy součástí pohledávky žalobkyně není nárok na zaplacení splátek splatných po dni účinnosti odstoupení od smlouvy (či žádný jiný obdobně označovaný nárok).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přestože žalobkyně v dovolání namítá, že řízení je takovouto vadou postiženo [uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], po obsahové stránce tuto svou námitku nikterak blíže nekonkretizuje. Dovolací soud takové vady řízení z obsahu spisu neshledal.
Jelikož řešení právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu