ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4892.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4892/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně AHOLD Czech Republic, a.s., se sídlem v Brně, Slavíčkova 1a, PSČ 638 00, IČO 44012373, zastoupené JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, proti žalované FRoSTA ČR s.r.o., se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, PSČ 150 00, IČO 25718193, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze l, Dlouhá 16, o zaplacení částky 128 849,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 134/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2008, č. j. 8 Cmo 99/2008-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 123 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mariny Machytkové, advokátky, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 19 Cm 134/2006-59, zamítl žalobu na zaplacení částky 128 849,23 Kč s 0,05% úrokem z prodlení za každý den prodlení z částky 75 570,48 Kč od 30. 1. 2003 do zaplacení a z částky 53 278,75 Kč od 30. 1. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 4. 5. 2000 smlouvu o základních podmínkách výroby a podpory prodeje zboží, která byla změněna dodatkem k této smlouvě ze dne 3. 4. 2001 a která upravovala výši objemových a růstových bonusů v letech 2000 a 2001. Tyto bonusy žalobkyně vyúčtovala žalované fakturami č. 4020002242 a č. 4020002369, jejichž celková výše odpovídá žalované částce. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná obdržela od žalobkyně oznámení o postoupení pohledávek ze dne 11. 2. 2003, v němž žalobkyně uvedla, že pohledávky spočívající v nároku na zaplacení obou uvedených faktur postoupila společnosti Mrazírny Brno, a.s. (správně s.r.o.), se sídlem v Brně, Masná 9, IČO 25341618. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná na základě tohoto oznámení o postoupení pohledávek provedla započtení svých pohledávek ve výši 128 849,23 Kč vůči společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., a to dohodou o vzájemném započtení pohledávek a závazků ze dne 13. 2. 2003 podepsanou žalovanou a zástupcem společnosti Mrazírny Brno, s.r.o.
Soud prvního stupně na základě uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně zanikla po jejím postoupení na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., započtením. Na tom nic nemůže změnit ani to, že následně bylo postoupení pohledávek žalobkyně na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., shledáno neplatným, neboť otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je z hlediska účinku splnění závazků dlužníkem postupníkovi nerozhodná, oznámí-li postoupení pohledávky dlužníku postupitel, jak judikoval Nejvyšší soud České republiky v obdobné věci sp. zn. 32 Odo 293/2002. Žalovaná přitom byla podle závěru soudu prvního stupně při uzavírání dohody o zápočtu v dobré víře, že k postoupení pohledávky došlo.
Soud prvního stupně nepřijal námitku žalobkyně, že oznámení o postoupení pohledávky podepsala za žalobkyni osoba k tomu neoprávněná. Žalobkyně v řízení ani netvrdila, že toto oznámení nepodepsala, a také nenabídla žádné důkazy o tom, že by uvedená osoba překročila meze svého oprávnění. V obchodněprávních vztazích přitom není nepochybně běžnou praxí, že by „obyčejné“ oznámení o postoupení pohledávek podepisoval statutární orgán (to lze předpokládat u podpisu samotné smlouvy o postoupení pohledávek).
Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. srpna 2008, č. j. 8 Cmo 99/2008-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel z ustanovení §526 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z něhož vyplývá, že oznámí-li věřitel dlužníku, že svou pohledávku vůči němu postoupil na třetí osobu, zaniká závazek dlužníka plněním postupníkovi, a to i v případě, kdy smlouva o postoupení pohledávek neexistuje. Za splnění závazku je třeba považovat i zánik závazku započtením, což nastalo v dané věci. Ohledně podpisu oznámení o postoupení pohledávek dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že toto oznámení o postoupení pohledávky učiněné žalobkyní vůči žalované je platným právním úkonem. Vyšel z §15 odst. 1 a odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle kterých kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Překročí-li zástupce podnikatele uvedené zmocnění, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla. Obecně přitom nelze dojít k závěru, že pracovnice účtárny překročí rozsah zákonného zmocnění, pokud podepíše oznámení o postoupení pohledávek. I kdyby tomu tak bylo, žalovaná o eventuálním překročení jejího zmocnění vědět nemohla.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla aktivně legitimována k vymáhání předmětné pohledávky vůči žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Přípustnost podaného dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka to, zda mezi dvěma subjekty může dojít k zániku závazku započtením, pokud nemají vůči sobě vzájemné pohledávky, jelikož Nejvyšší soud řešil tuto otázku ve svých rozhodnutích jen částečně a jeho judikatura není v rozhodnutích nižších soudů akceptována.
Dovolatelka považuje odůvodnění napadeného rozsudku za zmatečné, a tudíž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož odůvodnění odvolacího soudu se neřídí zásadami uvedenými v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Vlastní odůvodnění napadeného rozsudku je obsaženo pouze ve třech velmi kusých odstavcích.
Dle názoru dovolatelky nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaná měla platnou a k započtení způsobilou pohledávku vůči společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., a rovněž nebylo prokázáno a ani tvrzeno, že by společnost Mrazírny Brno, s.r.o., měla platnou a k započtení způsobilou pohledávku vůči žalované. Z toho důvodu dovolatelka namítá, že k řádnému vzájemnému započtení pohledávek nedošlo a dojít ani nemohlo. I kdyby tedy byla pohledávka žalované vůči společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., platná, v soudním řízení prokázaná a k započtení způsobilá, nemohlo dojít k započtení, neboť společnost Mrazírny Brno, s.r.o., neměla vůči žalované žádnou pohledávku. Nelze totiž započíst neexistující pohledávky a nemožnost plnění z důvodu neexistence pohledávky způsobilé k započtení je překážkou i pro započtení. V daném případě se tedy nesetkaly vzájemně k započtení způsobilé pohledávky.
Žalobkyně vytýká soudu prvního stupně a odvolacímu soudu, že se nevypořádaly s námitkou žalobkyně, že je třeba rozlišovat splnění závazku a zánik závazku. Pohledávka žalobkyně a tomu odpovídající závazek žalované vůči žalobkyni by v případě právně relevantního oznámení o postoupení pohledávky zanikl splněním postupníkovi, tj. úhradou finanční částky společnosti Mrazírny Brno, s.r.o. Takto ovšem věc nelze posuzovat v případě jiných způsobů zániku závazku (např. započtením).
Dovolatelka namítá, že i kdyby došlo k právně relevantnímu a platnému oznámení žalobkyně adresovanému a doručenému žalované, ve kterém by bylo oznámeno, že žalobkyně postoupila svoji pohledávku vůči žalované na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., je mezi účastníky zcela nesporné, že nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi žalobkyní a společností Mrazírny Brno, s.r.o. Z toho důvodu nebyla společnost Mrazírny Brno, s.r.o., v dobré víře při uzavírání dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků, že je postupníkem a věřitelem vůči žalované, neboť věděla, že mezi žalobkyní a společností Mrazírny Brno, s.r.o., nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky.
Další námitka dovolatelky směřuje proti vadám řízení, jimiž bylo řízení před soudy zatíženo, konkrétně že soudy vycházely při svém právním hodnocení ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování, neboť soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a odvolací soud k této námitce žalobkyně jako odvolatelky nepřihlédl.
Žalobkyně je toho názoru, že dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků jsou neplatné, jelikož jsou zde pouze částečně a neurčitě specifikovány vzájemné pohledávky, nicméně projev vůle započíst pohledávky z textu ani z názvu dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků nevyplývá.
Dovolatelka je toho názoru, že v daném případě nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek dle ustanovení §524 a násl. obč. zák. a pokud by byl uvedený dopis ze strany společnosti AHOLD Czech Republic žalovanému odeslán, mohlo se tak stát pouze v důsledku chyby pracovnice účtárny. Z kopie zprávy předložené žalovanou nelze dovodit, kdo měl za společnost AHOLD Czech Republic jednat. Proto dovolatelka namítá, že i kdyby bylo prokázáno, že byl učiněn právní úkon (oznámení o postoupení pohledávek), byl by takový právní úkon absolutně neplatný.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007, dovolatelka uvedla, že právní úkon oznámení o postoupení pohledávky má vůči dlužníkovi zásadní právní význam a že jej nemůže činit kdokoli, ale pouze osoba, u které nejsou žádné pochybnosti, že je oprávněna jednat jménem či v zastoupení postupitele, a to tím spíše v takových věcech, které nejsou běžnými obchodními případy. K tomu dovolatelka dále namítla, že oznamování postoupení pohledávek nepatří do běžné činnosti účetní. Skutkové zjištění, že nelze dojít k závěru, že pracovnice účtárny překročí rozsah zákonného zmocnění, pokud podepíše oznámení o postoupení pohledávek, nemá podle dovolatelky oporu v provedeném dokazování, ani neodpovídá praxi v obchodním styku, neboť postupování pohledávek obvykle nepatří do běžné agendy účtárny. Pokud byla předložena pouze kopie oznámení, která nebyla doplněna žádnými jinými důkazy, nelze takový důkaz považovat za věrohodný.
Další vadu řízení shledává dovolatelka v nedostatku poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, jelikož tvrzení žalobkyně zůstalo v rovině tvrzení a nebylo doloženo žádnými důkazy o tom, že by případně uvedená osoba překročila meze svého oprávnění. V takovém případě měl soud prvního stupně vyzvat žalobkyni k prokázání všech svých sporných tvrzení a poučit ji o následcích nesplnění této výzvy, což soud prvního stupně neučinil.
Dovolatelka dále namítá, že závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimovaná, je překvapivý, neboť soud prvního stupně k tomuto závěru nedospěl. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobní nárok není dán, jelikož došlo k zániku pohledávky započtením, nikoli proto, že žalobkyně není aktivně legitimovaná ve sporu.
Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání namítla jeho nepřípustnost, neboť v dané věci nejsou řešeny otázky obecného dopadu z hlediska rozhodovací činnosti soudů a nejedná se zde o otázku, která v rozhodovací činnosti soudů nebyla dosud uspokojivě vyřešena.
Dle žalované je otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nerozhodná z hlediska účinku splnění závazku dlužníkem postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. Za této situace, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, zaniká jeho závazek splněním postupníkovi i v případě, kdy smlouva o postoupení pohledávky neexistuje. Tento závěr je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a je nerozhodné, zda smlouva byla platně uzavřena, či zda nebyla uzavřena vůbec.
Námitky dovolatelky směřované vůči zjištění skutkového stavu (existence či neexistence postoupení pohledávky z dovolatelky na třetí osobu a prokázání pohledávky žalované vůči této třetí osobě) nejsou pro posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu dle názoru žalované relevantní.
K námitce dovolatelky, že soudy nerozlišovaly mezi splněním a plněním závazku, žalovaná uvádí, že plnění ve smyslu §526 odst. 1 in fine obč. zák. je nutné chápat nejen jako splnění podle §559 odst. 1 obč. zák., ale že §526 obč. zák. určuje, že do okamžiku postupitelova oznámení se dlužník vyrovná (splněním, započtením, dohodou, jakkoli podle zákona) s postupitelem, po tomto okamžiku se dlužník vyrovná s postupníkem. Proto také mohlo dojít a skutečně došlo k zániku pohledávky započtením, navzdory odlišnému právnímu názoru žalobkyně.
Žalovaná se zcela ztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze, že závazek žalované vůči společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., zanikl započtením, a to i proto, že z dohod zcela zřetelně plyne projev vůle směřující k započtení. Údajná absence dobré víry společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., je pro posouzení nároků žalobkyně vůči žalované zcela irelevantní, kromě toho, že taková skutečnost prokázána ani nebyla.
K odeslání oznámení o postoupení pohledávky žalovaná uvádí, že neměla žádné pochybnosti o osobě oprávnění přijmout plnění, o eventuálním překročení zmocnění podle §15 obch. zák. nemohla vědět. Žalované současně není možné přičíst k tíži eventuální chybu pracovnice účtárny, nadto takové pochybení nebylo ani prokázáno. Pokud žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1026/2004, pak žalovaná upozorňuje na to, že toto rozhodnutí Nejvyššího soudu řeší výklad ustanovení §16 obch. zák., ne ustanovení §15 obch. zák. Proto na daný případ vůbec nedopadá.
Námitku žalobkyně ohledně údajného rozporu mezi závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně není oprávněný, a vyjádřením odvolací instance, že žalobkyně není aktivně legitimovaná k vymáhání pohledávky, je zcela irelevantní. Oba soudy dospěly k právnímu závěru o tom, že nároku žalobkyně nelze vyhovět, přičemž Vrchní soud v Praze se nijak neodchýlil od skutkových zjištění Městského soudu v Praze.
Z výše uvedených důvodů navrhla žalovaná dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejprve je nutno předeslat, že dovolací soud se nemohl zabývat otázkou správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu učiněných v průběhu řízení, neboť dovolací soud není oprávněn zabývat se při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být totiž jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Dovolatelkou vznesená otázka, zda mezi dvěma subjekty může dojít k zániku závazku započtením, pokud nemají vůči sobě vzájemné pohledávky, není otázkou zásadního právního významu, jelikož na jejím posouzení daný spor nestojí. V předmětném řízení je rozhodné posouzení otázky, zda oznámení o postoupení pohledávky vyvolává takové účinky, že dlužník je okamžikem postoupení zbaven možnosti plnit postupiteli a je povinen vyrovnat závazek vůči postupníkovi, bez ohledu na to, zda je smlouva o postoupení pohledávky platně uzavřena či nikoli.
S ohledem na výše řečené nejsou námitky dovolatelky směřující proti tomu, že v daném případě nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek dle ustanovení §524 a násl. obč. zák., pro právní posouzení dané věci relevantní. Otázkou, zda je v případě, kdy bylo dlužníkovi oznámeno postoupení pohledávky, pro právní postavení dlužníka rozhodné, zda k postoupení pohledávky skutečně došlo (např. z důvodu uzavření neplatné smlouvy o postoupení pohledávky), se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010. V něm dospěl k závěru, že ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Lze tedy uzavřít, že notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění – i tehdy, jestliže k cessi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná.
Pokud dovolatelka namítla, že oznámení o postoupení pohledávek nebylo učiněno osobou k tomu oprávněnou, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato námitka není opodstatněná. Odvolací soud při posuzování této otázky vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávek, jež jsou předmětem sporu, společnosti Mrazírny Brno, s.r.o. Odvolací soud dále zjistil, že tato oznámení podepsala pracovnice účtárny žalobkyně. Jednání podnikatele upravuje obchodní zákoník v §13 a násl. Podle §15 odst. 1 obch. zák. platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle §15 odst. 2 obch. zák. překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla. Odvolací soud na základě svého skutkového zjištění uzavřel, že obecně nelze dojít k závěru, že pracovnice účtárny překročí rozsah zákonného zmocnění, pokud podepíše oznámení o postoupení pohledávek. I kdyby tomu tak bylo, pak pokud tato osoba oznámení o postoupení pohledávky podepsala a toto oznámení opatřila razítkem žalobkyně, žalovaný o eventuelním překročení jejího zmocnění vědět nemohl. Oznámení o postoupení pohledávky, učiněné žalobkyní vůči žalované, je tedy platným právním úkonem. Nejvyšší soud neshledal, že by tento závěr odvolacího soud byl v rozporu s hmotným právem.
Namítá-li dovolatelka, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dohod o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků, pak nelze než uzavřít, že tato otázka je pro právní posouzení věci irelevantní, když odvolací soud tuto otázku nadbytečně posuzoval. I kdyby tyto dohody nebyly uzavřeny platně, tak od okamžiku oznámení o postoupení pohledávek na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., byla žalovaná povinna plnit z postoupených pohledávek společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., nikoli žalobkyni. Jakým způsobem došlo k zániku závazku mezi žalovanou a společností Mrazírny Brno, s.r.o., nemá na zánik povinnosti žalované hradit z postoupených pohledávek žalobkyni vliv. Ze stejného důvodu je třeba odmítnout námitky dovolatelky, že je nutné rozlišovat splnění závazku a jiné druhy jeho zániku, tedy že po postoupení pohledávky na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., byla žalovaná oprávněna pouze plnit svůj závazek, nikoli započítávat. Způsob zániku závazku žalované vůči společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., je pro posouzení žalovaného nároku nerozhodný.
Dovolatelka v posuzované věci také namítla, že předchozí řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uplatnila tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
S ohledem na výše řečené je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Nejde v něm o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně, a odvolací soud nerozhodl ve věci v rozporu s hmotným právem.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 302,50 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), při připočtení náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 1 520,50 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu