ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.505.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 505/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České republiky-Ministerstva obrany, Tychonova 1, Praha 6, jejímž jménem jedná JUDr. Jan Rylich, ředitel Úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany, proti žalované VESTAP Pardubice, s. r. o., se sídlem V zahrádkách 54, Mikulovice, IČ 47470364, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Dražkovicích 122, Pardubice o zaplacení 2,378.855,90 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 462/2007 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. září 2009, č. j. 22 Co 267/2009-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Jelínka, Ph.D., advokáta se sídlem v Pardubicích, Dražkovice č. 122, PSČ 533 33.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. března 2009, č. j. 10 C 462/2007-85, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 76.741,90 KČ s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně od 3.11.2007 do 31.12.2007, ve výši 10,5% ročně od 1.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do zaplacení, nejpozději však do 30.6.2009, a dále s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodleni odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenního repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do tři dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II okresní soud žalobu zamítl co do 2.302.114,- Kč s úrokem z prodlení. Ve výroku III okresní soud žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady řízení 96.214,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku IV stanovil, že České republice se nepřiznává náhrada nákladů řízení a právo na zaplacení soudního poplatku.
Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela dne 20. 9. 2005 s žalobkyní smlouvu o dílo č. 80/2005, jejíž součástí byl položkový rozpočet a dva dodatky ze dne 8. 11. 2005 a 11. 10. 2005 (tyto dodatky se nevztahovaly k předmětu sporu). Na základě této smlouvy provedla žalovaná pro žalobkyni dílo - rekonstrukci objektu ubytovny č. 30 CE 010617 na letecké základně v Čáslavi. V písemné smlouvě bylo sjednáno, že může být měněna jen písemně. Pro případ nedodržení termínu dokončení díla byla sjednána smluvní pokuta 1% z ceny díla za každý den prodlení. Žalovaná dokončila a předala dílo včas a žalobkyně je bez výhrad převzala dne 29.11.2005. Za žalobkyni dílo převzala a protokol podepsala její pracovnice, která dle smlouvy byla oprávněna ke kontrole a převzetí díla. Žalobkyně zaplatila za dílo Sjednanou cenu 2.302.114,- Kč. V rámci vymezení předmětu díla položkovým rozpočtem bylo ve smlouvě mimo jiné dohodnuto, že budou dodány dveře od výrobce SAPELI, v provedení folie buk v ceně 194.611,60 Kč bez montáže, jejíž cena byla předmětem samostatného ujednání. Okresní soud vzal za prokázané, že v průběhu prací žalovaná, resp. její subdodavatel, zjistila, že dohodnutý typ dveří není pro osazení vhodný, neboť' zárubně nebyly rovné a dveře bylo nutno individuálně upravovat. Vzhledem k tomu, že na dohodnutých foliových dveřích nebyly úpravy možné, rozhodla se žalovaná nahradit foliové dveře SAPELI dřevěnými dveřmi jiného výrobce, které jednotlivě upravila a osadila. O této skutečnosti informovala pracovníky žalobkyně, kteří se změnou projevili souhlas a navíc projevili přání, aby dodané dveře byly bílé, protože takové dveře byly osazeny v již opravené části budovy. Pracovník žalobkyně ing. F. současně informoval žalovanou, že není osobou, která by byla oprávněna sjednávat změnu smlouvy. Nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by smlouva o dílo byla písemně změněna ve smyslu změny předmětu díla. Okresní soud dále zjistil, že dveře, které byly do objektu žalobce dodány, byly v ceně 104.201,16 Kč. Na základě zjištěných skutkových okolností vyslovil okresní soud právní závěr, podle něhož žalovaná dodala žalobkyni jiné dveře, než podle smlouvy měla dodat, její plnění bylo proto vadné. Nárok z vad - slevu z ceny díla ve výši 76.741,90 Kč - uplatnila žalobkyně po více než dvou letech od převzetí díla, dne 19.10.2007. Žalobkyně mohla vadu objektivně zjistit již při převzetí díla dle §526 obch. zák., nárok z vady tedy neuplatnila bez zbytečného odkladu po zjištění vady. Okresní soud však přesto v tomto rozsahu žalobě vyhověl a nárok z odpovědnosti za vady žalobkyni přiznal, neboť' žalovaná jako zhotovitelka o vadách věděla již při dodávce dveří (§428 odst. 3 obch. zák.). Požadovanou slevu shledal okresní soud důvodnou, když měl prokázáno, že dveřní křídla, která osadila do rekonstruované stavby žalovaná, byla o více než 90.000,-Kč levnější než ta, která dle smlouvy měla být dodána a která byla žalobkyní v rámci celkové ceny díla i zaplacena. Cenu montáže dveřních křídel nevzal okresní soud v úvahu, neboť' se jednalo o samostatnou položku rozpočtu, která nebyla součástí ceny dveří.
Žalobkyně se kromě slevy z ceny díla domáhala také zaplacení smluvní pokuty ve výši celé ceny díla za nedodržení termínu dokončení díla. Tvrdila, že vadné dílo nebylo vlastně nikdy dokončeno, proto trvale narůstá smluvní pokuta, která byla sjednána procentní sazbou. Do současnosti již mnohokrát přesáhla samotnou cenu díla. Tento nárok okresní soud neshledal důvodným a zamítl jej s tím, že takto uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty pokládá za výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Přihlédl totiž k tomu, že jediná vada díla spočívala v dodání dveřních křídel, která sice byla odlišná od smluvně sjednaných, ale byla vhodná pro stávající zárubně v objektu. Dílo bylo předáno ve lhůtě dle smlouvy a za žalobkyni je zcela bez výhrad a připomínek převzala osoba, která k tornu byla oprávněna. Žalobkyně dle zjištění okresního soudu vyslovila žalované pochvalu za řádné dílo a až po dvou letech od jeho převzetí oznámila žalované vady díla.
Proti výroku I rozsudku podala odvolání žalovaná. Podle jejího názoru neuplatnila žalobkyně práva z odpovědnosti za vady bez zbytečného odkladu, nárok jí tudíž neměl být přiznán. Také poukázala na skutečnost, že nešlo o skrytou vadu, ale o použití jiného materiálu, které bylo patrno na první pohled. Navíc o tom byla žalobkyně informována ještě před převzetím díla a s touto změnou bez výhrad dílo převzala. Podle žalované je zřejmé, že žalobkyně pokládala plnění za bezvadné. Skutečně dodané dveře byly sice levnější, ale v důsledku potřebných úprav náklady na jejich osazení byly větší než u dveří dle rozpočtu. Proti výroku II rozsudku podala odvolání žalobkyně. Zdůraznila, že mezi účastníky byla platně, písemně a určitě sjednána smluvní pokuta za porušení smluvní povinnosti. Žalovaná smluvní povinnost porušila, když dodala vadné plnění, tedy nesplnila smlouvu včas a řádně. Žalobkyně je přesvědčena, že by měla právo na smluvní pokutu v mnohem vyšší částce, než které se domáhá. Právo na zaplacení smluvní pokuty, které uplatňuje, není dle jejího názoru možno pokládat za postup, jenž je v rozporu s poctivým obchodním stykem nebo dobrými mravy.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. září 2009, č.j. 22 Co 267/2009-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci. Námitky žalované posoudil jako nedůvodné, neboť mezi účastníky byla uzavřena písemná smlouva podle obchodního zákoníku, dle textu mohla být měněna jen písemně (§272 odst. 2 obch. zák.). Předmět smlouvy byl vymezen konkrétně v položkovém rozpočtu, jenž byl její součástí. Žalovaná věděla, která osoba je oprávněna za žalobkyni sjednat písemnou změnu smlouvy. Přesto k takové změně nepřistoupila a žalobkyni dodala plnění v rozporu s položkovým rozpočtem po projednání s osobami, o nich jí bylo známo, že nejsou oprávněny dohodnout za žalobkyni změnu předmětu plnění. Její plnění tedy v tomto směru bylo vadné. Je sice pravda, že žalobkyně neuplatnila práva z odpovědnosti za vady bez zbytečného odkladu (až téměř po dvou letech), ale okresní soud postupoval správně, když uplatněnému nároku na slevu z ceny díla vyhověl, neboť žalovaná při předání díla věděla, že nedodala dveře SAPELI, ale jiné; tedy věděl o vadě (§562 odst. 3 a §428 odst. 3 obch. zák.). Pokud jde o výši slevy, odkázal odvolací soud na závěry okresního soudu. Náklady na montáž dveří nebyly součástí ceny dveří, proto k nim okresní soud správně nepřihlédl.
Žalobkyně namítala, že okresní soud nesprávně spatřuje v uplatnění nároku na smluvní pokutu rozpor s poctivým obchodním stykem. Ani tuto námitku neposoudil odvolací soud jako důvodnou. Ve smlouvě o dílo účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 1% z ceny díla denně za „nedodržení termínu dokončení díla“. Podle odvolacího soudu byla tato sankce sjednána platně (§544, §545 obch. zák.). Důvodem, pro který podle okresního i odvolacího soudu nelze žalobkyni přiznat smluvní pokutu, jsou okolnosti, za nichž žalobkyně nárok uplatnila. Žalobkyně se domáhá smluvní pokuty pro nedodržení termínu dokončení díla. To nastalo v důsledku vady plnění, tedy nedodání díla řádně a včas. Vadnost je představována dodáním odlišného, avšak funkčního a žalobkyní akceptovaného plnění. Z provedeného dokazování plyne, že žalovaná o své vůli dodala jiné dveře, aniž by zajistil odpovídající změnu smlouvy. Na druhé straně žalobkyně o tom byla informována prostřednictvím pracovnice, která byla pověřena kontrolou a převzetím díla a která posléze dílo také bez výhrad přijala. Žalobkyně ještě před převzetím díla věděla o záměně dveří, nic proti ní nenamítala a vůči žalované jednala jako by bylo dílo bezvadné. V důsledku toho, že své námitky žalované sdělila až po delší době, dosáhla smluvní pokuta, sjednaná procentní sazbou, námitky žalované sdělila až po delší době, dosáhla smluvní pokuta, sjednaná procentní sazbou, vysokých částek. V souladu s poctivým obchodním stykem by byl takový postup žalobkyně, kdy by při převzetí díla zjevný nesoulad se smlouvou žalované vytkla, vyzvala ji k nápravě a tuto mu umožnila. Nic takového žalobkyně neučinila, ač o zjevné vadě díla věděla. Žalovaná se proto mohl důvodně domnívat, že žalobkyně nemá proti dodanému plnění námitky, že dílo považuje za dodané řádně a včas a že jí žádná sankce nehrozí. Tímto svým jednáním žalobkyně vytvořila podmínky pro vznik nároku na smluvní pokutu a také sama ovlivnila dobu, po kterou vady díla trvaly. Odvolací soud, pokud jde o smluvní pokutu, dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž dovodil, že výkon práva na zaplacení smluvní pokuty je možné odepřít s poukazem na rozpor s poctivým obchodním stykem (§265 obch. zák.), eventuelně s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.), a to zejména tehdy, pokud lze uzavřít, že věřitel se na vzniku tohoto práva nějakým způsobem spolupodílel, vytvořil pro jeho vznik podmínky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Cdo 1281/2008, 29 Odo 1204/2006).Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že je považuje za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c). Důvodnost dovolání opírá dovolatelka o ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání vymezuje dovolatelka otázky, které mají podle jejího názoru zásadní právní význam a nebyly dosud řešeny v judikatuře vyšších soudů:
1) otázka, zda se smluvní strana může bez sankčního postihu odchýlit od smluvně sjednaného plnění s tím, že její plnění je sice vadné ve smyslu ust. §422 odst. 1 ObchZ a 560 odst. 1 ObchZ., ale je technicky vhodné. Vadnost právního posouzení zde dovolatelka spatřuje v tom, že rozpor výkonu práva žalobkyně v rozporu s poctivým obchodním stykem je spatřován v technickým parametrech způsobu porušení smluvní povinnosti žalovanou. V této souvislosti vytýká dovolatelka pochybení soudům obou stupňů spočívající v tom, že rozhodly o technické nevhodnosti smluvně sjednaných a technické vhodnosti skutečně dodaných dveří pouze na základě výpovědi žalované bez znaleckého posouzení.
2) Otázka, zda věřitel ovlivňuje dobu, délku prodlení (popř. obecně - dobu porušování právní povinnosti) dlužníka tím, že jej neupozorní na protiprávnost jeho jednání, to vše za situace, kdy dlužník si je sám protiprávnosti svého jednání vědom. Dovolatel zdůrazňuje, že záviselo pouze na žalované, zda provede dílo řádně nebo vadně a vystaví se nebezpečí smluvní sankce. Na žalované té podle názoru dovolatelky závisela doba porušování smluvní povinnosti, a tedy i výše smluvní pokuty. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud svým rozhodnutím důsledky porušení právní povinnosti žalovanou na žalobkyni a nepřípustně tak vnutil věřiteli povinnost pečovat o majetek dlužníka tím, že jej bude přesvědčovat o vadnosti dodaného plnění.
3) Otázka, zda může být nečinnost žalobkyně při vytknutí vad díla před uplynutím promlčecí doby bez dalšího interpretována jako konkludentní jednání, v daném případě jako souhlas se změnou smlouvy v části předmětu smlouvy. Dovolatelka upozorňuje na to, že není možné, aby dodržení zákonných lhůt bylo posouzeno jako jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a aby soud svým výkladem zkracoval zákonnou lhůtu k uplatnění práva, když považoval uplatnění práv žalobkyně z vad díla za pozdní.
4) Otázka, zda domněnka právnosti jednání účastníka smluvního vztahu může vyloučit nutnost aplikace smlouvy či zákona na posouzení právnosti takového jednání. Podle názoru dovolatelky vytváří odvolací soud svým rozhodnutím situaci, jako by nevytčení vad díla ve lhůtě odvolací soudem blíže neurčené mělo za následek odpovědnost objednatele za existenci vad.
5) Otázka, zda spolupodílení se žalobkyně na vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty je důvodem pro odepření ochrany takového práva v plném rozsahu, v plné výši smluvní pokuty, neboť odvolací soud vyslovil podle názoru dovolatelky závěr, že se žalobkyně spolupodílela na prodlení žalované způsobené vadným plněním.
2) Podle názoru dovolatelky se odvolací soud nevypořádal se zásadami pro posouzení smluvní pokuty, které vyplývají z judikatury Nejvyššího soudu ČR, podle níž odepřít ochranu jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, lze pouze takovému druhu jednání, které by opomíjelo zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházelo by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužívalo k poškození dlužníka. Smluvní pokuta by např. byla účtována v situaci, kdy bylo zřejmé, že závazek plněn nebude, že smluvní pokuta zde postrádá svou prevenční funkci a nelze očekávat, že bude plnit funkci kompenzační (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 202/2006 z 28. 5. 2007). Odvolací soud podle názoru dovolatelky zcela ignoroval apelaci žalobkyně na okolnost, že žalované vznikl převzetím a proplacením vadného díla prospěch, který lze vyčíslit úrokem z úvěru z částky ve výši ceny díla ode dne následujícího po připsání žalobkyní zaplacené ceny díla na účet žalované do dne uhrazení slevy z díla žalovanou.
Dovolatelka na závěr dovolání uvádí, že se odvolací soud nesprávně vypořádal i s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, když ignoroval, že odvolání podali oba účastníci řízení a posouzení nákladů žalované stanoví pravidla vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Dovolatelka s ohledem na výše uvedená tvrzení navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil co do výroku I v části, jíž se potvrzuje zamítavý výrok II soudu prvního stupně a jíž dále potvrdil výrok III soudu. prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu, a co do výroku II v plném jeho rozsahu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání dovolatelky podala vyjádření žalovaná. Uvádí v něm, že dovolání není podle jejího názoru přípustné a důvodné, protože jsou rozsudky soudů prvního a druhého stupně věcně správné. Žalovaná souhlasí se stanovisky soudů nižších stupňů, která považují požadavek na zaplacení smluvní pokuty za odporující poctivému obchodnímu styku, a zastává dále názor, že je smluvní pokuta neoprávněná i z toho důvodu, že dílo bylo převzato včas, bez vad a nedodělků a bez sebemenších výhrad ze strany dovolatelky. Dovolatelka věděla, že byly použity jiné dveře, protože dveře původně sjednané nebylo možno z technických důvodů osadit. Žalovaná uvádí, že byla v dobré víře, že odpovědný zástupce žalobkyně nutnou změnu projedná a promítne do návrhu změny smlouvy. S ohledem na to, že obě strany věděly ještě před předáním díla o záměně druhu dveří, považuje žalovaná oznámení vady ze strany žalobkyně za opožděné, neboť' vada nebyla uplatněna bez zbytečného odkladu po předání. Navíc podle názoru žalované žádná ze smluvních stran nepovažovala v okamžiku předání díla jiné dveře za vadu. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně odmítl a zavázal ji k náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle 241a odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu 241a odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávaném případě vymezila dovolatelka v dovolání celkem pět otázek, které mají podle jejího mínění zásadní právní význam nejen pro daný spor, ale i v obecném smyslu pro rozhodovací činnost soudů. S tímto názorem dovolatelky se Nejvyšší soud neztotožňuje a dovolání považuje za nepřípustné, a to z následujících důvodů:
otázka č. 1: otázka v té podobě, jak je formulována, nemůže přípustnost dovolání zakládat, neboť se vztahuje k výkladu odpovědnosti za vady a řešení práv, která odpovědnostní vztah zakládá. Pokud však jde o vadné plnění, bylo žalobkyni rozhodnutími soudů obou stupňů vyhověno a rozsudek, v němž bylo straně sporu vyhověno, nemůže tato strana napadat opravnými prostředky. Uvedenou námitkou napadá nesprávné zjištění soudu ohledně technické nevhodnosti smluvně sjednaných a technické vhodnosti skutečně dodaných dveří. Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241 a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241 a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle §241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však v posuzovaném případě není. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §24la odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §24la odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. US 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Otázka č. 2 a 5: dovolatelka dovozuje zásadní právní význam své otázky ze zcela konkrétní situace, kdy se zhotovitel i objednatel snažili vyřešit jasně definovaný problém, technickou nemožnost zasazení dveří určitého typu do vadně provedených zárubní. Na úrovni technických zaměstnanců zhotovitele i objednatele a stavebního dozoru byl problém vyřešen, bylo věcí vnitřní organizace vztahů u žalobkyně, aby dosažené řešení, které zjevně vyhovovalo účelu rekonstrukce a nečinilo problémy ani při převzetí ani při užívání díla, bylo promítnuto do písemného ujednání o změně smlouvy. Pokud k písemné změně smlouvy nedošlo, avšak dílo bylo dovolatelem bez výhrad převzato a bylo bez vady užíváno, správně dovodily, že jde o výkon práva dovolatelky v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, tedy a takový výkon práv, který je vůči dlužníkům zneužívající (šikanózní). Pokud tedy ke změně smlouvy nedošlo a plnění zhotovitele bylo v rozporu se smluvním ujednáním o typu dveří, měl objednatel po převzetí postupovat ve smyslu ust. §562 odst. 1 a 2 ObchZ. Tento postup je stanoven zákonem a jeho dodržení by v dané situaci odstranilo předmět sporu. Nejde tedy o otázku zásadního právního významu, ale o zákonný postup objednatele ve zcela konkrétní situaci. Otázka v té podobě, jak byla položena dovolatelkou, nemůže přípustnost dovolání založit.
Otázka č. 3: dovolatelka se při formulaci otázky dopouští chybné interpretace rozhodnutí soudů obou nižších stupňů. Oba shodně vyslovily závěr, že ke změně smlouvy nedošlo. Odvolací soud dále při argumentaci zdůvodňující jeho rozhodnutí vychází ze zjištění, že objednatel při převzetí díla a bezprostředně po něm nepostupoval v souladu s ust. §562 odst. 1 a 2 ObchZ. V návaznosti na předchozí jednání obou smluvních stran ve věci technicky vhodných dveří představuje tak výklad odvolacího soudu logické zakončení dodávky a montáže sporných dveří. Argumentace odvolacího soudu je opět úzce navázána na zjištěný skutkový stav a postrádá obecný dopad na rozhodovací praxi soudů. Nemůže proto přípustnost dovolání založit.
Otázka č. 4: dovolatelka se opět zabývá odpovědností za vady, tedy otázkou, v níž jí bylo soudními rozhodnutími vyhověno.
Přípustnost dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení 237, 238, 238a a §239. Ustanovením §237 o. s. ř. nemůže být přípustnost v daném případě založena již proto, že toto ustanovení připouští dovolání výlučně proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé (pojem „věc sama” je právní teorií i soudní praxí vykládán tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede - tedy žalobou uplatněný nárok, o kterém má být v řízení rozhodnuto). Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. zakládají přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu pouze v případech, které výslovně zmiňují. Žádné z těchto ustanovení však nezakládá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Na tomto základě lze uzavřít, že dovolatelce se uplatněnými dovolacími důvody správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o odmítl (ustanovení 243b odst. 5, věta první, a 218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. , když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000,-Kč /§3 odst. 1, 10 odst. 3, 14 odst. 1, §15 a 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)!, z paušálních náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), a z částky 2.060 Kč představující 20% DPH, tedy celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu