ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.5141.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 5141/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Město Jílové u Prahy, se sídlem v Jílové u Prahy, Masarykovo náměstí 194, IČ 00241326, zastoupeného JUDr. Mgr. Martinou Jinochovou Matyášovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Petrohradská 390, proti žalovanému Cihlářské závody Praha, a. s., v likvidaci, se sídlem Praha 5 – Jinovnice, Puchmajerova 5, IČ 60193891, zastoupenému JUDr. Miroslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Pražská 45, o zaplacení 808.041,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 105/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2009, č.j. 39 Co 317/2006-186, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2009, č. j. 39 Co 317/2006-186, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. prosince 2005, č. j. 16 C 105/2004-117, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 808.041,- Kč s 18% úrokem z prodlení z této částky od 31. 12. 1997 do zaplacení (výrok I.) a dále, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení částku 50.736,50 (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného byla dne 2. 3. 1992 uzavřena „hospodářská smlouva o dílo“ podle §536 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) včetně dodatku č. 1/92 z 8. 4. 1992, která nahradila původní hospodářskou smlouvu ze dne 16. 4. 1984. Podle této smlouvy se právní předchůdce žalované zavázal uhradit náklady na provedení technické a biologické rekultivace v částce 1,108.041,- Kč, a to nejpozději do 31. 12. 1993. Ve smlouvě nebyla dohodnuta splatnost smluvené částky až po provedení díla a proto bylo povinností objednatele zaplatit cenu ve smluvně sjednaném termínu. Žalovaný zaplatil pouze částku 300.000,- Kč, předmětem sporu je zbývající částku 808.041,- Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že žaloba byla podána včas před skončením čtyřleté promlčecí doby a uložil žalovanému vymáhanou částku zaplatit spolu s příslušnými úroky z prodlení podle §369 obch. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve věci samé mění tak, že se žaloba zamítá a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 290.360,- Kč.
V odvolacím řízení žalovaný navrhl provedení důkazu dohodou o vydání věci ze dne 28. 4. 1992 a o tento důkaz odvolací soud řízení doplnil, protože jej považoval i v systému neúplné apelace ve smyslu §205a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) za přípustný, neboť jde o důkaz, jímž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Z dohody o vydání věci, uzavřené dne 28. 4. 1992 mezi Pražskými cihelnami, s. p. a 15 fyzickými osobami, soud zjistil, že podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích došlo k vydání specifikovaných pozemků uvedeným restituentům. Mezi vydávanými pozemky je i pozemek parc. č. 929/2, označený jako hliniště, o výměře 2.821m². Mezi vydanými je též pozemek č. parc. 844/2 – orná půda, kdežto pozemek č. 844/1 mezi vydávanými není.
Po takto doplněném dokazování shledal odvolací soud odvolání opodstatněným.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů a z nich učinil správná skutková zjištění, v odvolacím řízení však vyšly najevo skutečnosti, které skutkový stav z něhož vycházel soud prvního stupně, podstatně změnily.
Odvolací soud především poukázal na smlouvu o dílo z 2. 3. 1992 ve znění dodatku z 8. 4. 1992, v níž je předmět plnění vymezen jako provedení zavážky a technické části rekultivace části vytěženého hliniště u cihelny odběratele (objednatele) v Jílovém u Prahy – Radlík. Pokud smlouva odkazuje na geometrický plán, projektovou dokumentaci a správní rozhodnutí, žádnou z těchto listin žalobce v průběhu řízení nepředložil. Jedinou specifikaci předmětu plnění je hliniště u cihelny žalobce v Jílovém z Prahy s uvedenou výměrou 3,3577 ha. Žalovaný předloženou dohodou o vydání věci prokázal, že pozemek č. parc. 929/2, jehož kulturou bylo hliniště o výměře 2.821m², byl vydán v rámci restituce. Žalobce přitom v dlouhotrvajícím řízení ani netvrdil, ani neprokázal, že se v Jílovém u Prahy nalézá více hlinišť, když předmětný pozemek dosud dostatečně nespecifikoval. Pokud žalobce až v odvolacím řízení nově tvrdil, že geometrický plán, který měl být součástí pozemkové mapy, který byl součástí předchozí, hospodářské smlouvy z 16. 4. 1984, pak odvolací soud v režimu neúplné apelace ve smyslu §205a o. s. ř. k takovému důkazu jako k nepřípustnému nepřihlížel.
Za popsané situace tak odvolací soud s odkazem na ust. §575 odst. 1, §352 a §354 obch. zák. dovodil, že registrací dohody o vydání věci ze dne 28. 4. 1992 státním notářstvím nastala nemožnost plnění ze smlouvy o dílo ze dne 2. 3. 1992 a následně tak zanikla povinnost obou smluvních stran plnit.
Ze všech těchto uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (§220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s odkazem na přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na důvodnost podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., a to „v rozsahu všech jeho výroku“.
Dovolatel má za to, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a neumožnil účastníkům se k němu vyjádřit (zde odkazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007).
Podle názoru dovolatele odvolací soud v rozporu s ústavně zaručenou zásadou procesní rovnosti stran nesprávně aplikoval princip neúplné apelace, když žalovanému umožnil navrhnout důkazy k prokázání nových skutečností a tyto důkazy provedl, avšak obranu žalobce proti nově uplatněnému tvrzení a důkazu žalovaného nepřipustil a poté na novém důkazu žalovaného své rozhodnutí založil.
Odvolací soud podle názoru žalobce se nevypořádal s hodnocením skutkových zjištění soudem prvního stupně, z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami se řídil.
Dále odvolací soud porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a dovolatel odkazuje na rozsudek NS z 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005.
Vzhledem k porušení uvedených procesních zásad je podle dovolatele řízení postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Dovolatel vytýká, že odvolací soud dále založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když pominul závazný právní názor Nejvyššího soudu v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí z 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 5326/2007, a rozhodnutí odvolacího soudu též vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Současně má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel namítá, že o svém novém, odlišném právním názoru na věc, spočívajícím na jediné skutečnosti tvrzené teprve až v odvolacím řízení, jej odvolací soud nepoučil, rozhodnutí soudu prvého stupně změnil a porušil tím zásadu dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud připustil nové a překvapivé tvrzení žalovaného, přičemž znemožnil žalobci se proti novému tvrzení relevantně bránit.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a nepředvídatelné, když teprve den před jednáním odvolacího soudu doručil žalovaný soudu své nové tvrzení o nesplnitelnosti závazku žalobce a nabídl důkaz dohodou o vydání věci z 28. 4. 1992, jejímž předmětem je nemovitost nijak se nevztahující k předmětu řízení – pozemek p. č. 929/2. Do sféry žalobce se nové podání žalovaného před jednáním odvolacího soudu nedostalo. Přitom v době trvání řízení od roku 1997 do roku 2009 nesplnitelnost smlouvy žalovaný nikdy netvrdil ani neprokazoval. K vyvrácení nového tvrzení žalovaného o vydání pozemku třetí osobě předložil žalovaný originál geometrického plánu, jehož součástí je zakreslení relevantního pozemku p. č. 844/1, který byl součástí původní smlouvy z 2. 3. 1992. Pokud odvolací soud považoval za významnou skutečnost, že v regionu žalobce se nachází více hlinišť, měl to sdělit účastníkům řízení v rámci poučovací povinnosti, což neučinil, přičemž žalobce nikdy netvrdil ani neprokazoval, že se v Jílovém u Prahy nachází více hlinišť. Kromě toho o tom, že k důkazu geometrickým plánem – jako přílohy ke smlouvě – odvolací soud nebude přihlížet, soud žalobce nepoučil.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud byl vázán předchozím právním názorem Nejvyššího soudu co do posouzení hospodářské smlouvy z 2. 3. 1992 ve znění dodatku z 8. 4. 1992 jako smlouvy podléhající režimu obchodního zákoníku. Proto měl soud hodnotit podle obchodníku zákoníku též právní účinky dílčího plnění 300.000,- Kč v roce 1994 (v době před zahájením řízení a po uzavření dohody o vydání věci v r. 1992), a to podle §407 odst. 3 obch. zák. jako uznání celého závazku a s tím spojeným přechodem důkazního břemena na žalovaného.
Pokud jde o určitost identifikace předmětného pozemku, dovolatel upozorňuje, že žalovaný již v odvolání do rozsudku soudu prvního stupně z 13. 3. 2002 připouštěl dostatečně určitou identifikaci pozemku a nabízel provést rekultivaci na vlastní náklady. V tomto ohledu je dán též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř..
S uvedenými skutečnostmi se podle názoru dovolatele odvolací soud nevypořádal ani po stránce skutkové, ani po stránce právního posouzení.
Dovolatel konečně hodnotí postup odvolacího senátu jako zaujatý a žádá o postoupení věci (po zrušení) jinému senátu. V závěru navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání s důvody, uváděnými žalobcem, nesouhlasí a zdůrazňuje, že i kdyby odvolací soud nezamítl žalobu pro nemožnost plnění, musel by žalobu zamítnout pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečně určitého předmětu plnění a výsledek sporu by tak byl stejný. Součástí smlouvy žádný geometrický plán nebyl a ve smlouvě žádné parcelní číslo pozemku uvedeno není, takže si stěží lze představit důkaz, že předmětem smlouvy není p. č. 929/2, ale správně p. č. 884/1.
Žalovaný navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že se zřetelem k bodu 12. č. l. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony se předmětné dovolání posuzuje již podle znění o. s. ř., účinného od 1. 7. 2009, tj. ve znění uvedené novely.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).
Dovolatel uplatňuje všechny tři zákonem připuštěné důvody dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a podle §241a odst. 3 o. s. ř..
Pokud jde o první důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolateli je nutno přisvědčit v jeho námitkách, že napadené rozhodnutí je překvapivé a v rozporu se zásadou předvídatelnosti, když spočívá na diametrálně odlišném právním posouzení na základě zcela nového tvrzení a nového důkazu, že předmětný pozemek byl restituován na základě dohody o vydání věci. Napadený měnící rozsudek je pak založen na aplikaci institutu o nemožnosti plnění podle §352 – 354 obch. zák., jehož použitím se soud prvního stupně nezabýval. Odvolací soud nedal žalobci dostatečnou možnost se k důkaznímu návrhu žalovaného vyjádřit (§123 o. s. ř.), popř. navrhnout důkazy, svědčící o opaku. Odvolací soud si tak nesjednal objektivní základ pro hodnocení důkazů ve smyslu ust. §132 o. s. ř. a řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.).
Odvolací soud si však nezajistil ani dostatečný skutkový základ pro závěr o nemožnosti plnění ve smyslu shora cit. ustanovení, čímž naplnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Pokud odvolací soud vycházel z dohody o vydání věci ze dne 28. 4. 1992 jako jediného a rozhodujícího důkazu je zřejmé, že z této dohody sice vyplývá skutkový závěr, že pozemková parcela (p. č. 929/2) byla restituentům vydána, nikterak však z této dohody neplyne, že by měla být určující pro plnění žalobce dle hospodářské smlouvy o dílo ze dne 24. 2. 1992, podle níž zavážka a rekultivace měla být prováděna v části vytěženého hliniště u cihelny. Prostor závážky a rekultivace měl být podle smlouvy „zakreslen do pozemkové mapy na základě geometrického plánu“ a geometrický plán měl tvořit přílohu předmětné smlouvy. Tyto dokumenty však nebyly předloženy. Vydaná parcela č. 929/2 je hliništěm, její výměra činí 2.821 m2; podle předmětné hospodářské smlouvy (čl. 7) měla činit výměra skládky 3,3577 ha (tj. 33 577 m2) a v návaznosti na to činila cena prací 1,108.041,- Kč (z ceny prací bylo zaplaceno 300.000,- Kč), tedy 330.000,- Kč za 1 hektar, (tj. 10.000 m2) – viz výměra p. č. 929/2.
Odvolací soud se s těmito rozpory v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal (viz též původní hospodářská smlouva z 2. 4. 1984 v jejíž příloze byl připojen snímek pozemkové mapy se zakreslením parcely č. 844/1, na níž měly být práce realizovány) a aniž by to vyplývalo z provedených důkazů uzavřel, že místem plnění měla být parcela č. 929/2, přičemž nepřípustně vycházel z důkazů provedeného dohodou z 28. 4. 1992. Dále nechal bez povšimnutí nepřehlédnutelný nepoměr ploch, která by měla být podle jeho závěrů rekultivována a ploch k rekultivaci určených podle hospodářské smlouvy a z toho vyplývající ceny prací.
Dovolateli je v této souvislosti třeba přisvědčit, že provedení důkazu dohodou ze dne 28. 4. 1992 o vydání věci bylo odvolacím soudem učiněno v rozporu s ust. §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tímto důkazem nebyla zpochybňována věrohodnost důkazů provedených soudem prvního stupně, jak nesprávně dovozoval odvolací soud, ale jednalo se o nový důkaz uplatněný až v odvolacím řízení.
Nesprávné právní posouzení věci, tj. použití institutu dodatečné nemožnosti plnění podle ust. §575 a násl. obč. zák. a §352-354 obch. zák. pak vyplývá z toho, že v daném případě nebyl jednoznačně a nepochybně identifikován konkrétní pozemek, jenž měl být předmětem, na němž se mělo uskutečnit plnění žalobce. Nedostatečná identifikace pozemků, na němž měly být práce prováděny, tak nemohla vést k závěru o nemožnosti plnění, ale vede spíše k úvaze o neurčitosti předmětné smlouvy.
Zbývajícími námitkami dovolatele, zvláště co do případného uznání závazku se dovolací soud již nezabýval, protože vzhledem k nutnosti dalšího řízení ve věci by to bylo procesně nadbytečné.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že byly naplněny tvrzené dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř. rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první cit. ustanovení o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu