ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.1423.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1423/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce : E. M. A., zastoupený JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Praha 2, Moravská 52, proti žalované : Telefónica Czech Republic, a.s., se sídlem Praha 4, Michle, Za Brumlovkou 266/2, IČO: 60193336, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 439/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, č. j. 11 Co 262/2010-251, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 2. 2010, č. j. 16 C 439/2009-181, se zastavuje .
II. Dovolání proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, č. j. 11 Co 262/2010-251, se zamítá.
Odůvodnění:
V řízení, v němž se žalobce domáhal rozhodnutí, kterým by bylo žalované (původně Českému Telecomu, a.s., nyní Telefónica Czech Republic, a.s.) uloženo uhradit platby, které mu předtím přiznal správní orgán – Český telekomunikační úřad, a náhradu škody ve výši 13.000.000,- Kč, Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 3. 2. 2010, č. j. 16 C 439/2009-181, nepřipustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 22. 1. 2007, ve znění doplnění ze dne 27. 7. 2009 (výrok I.), nepřipustil přistoupení České republiky – Okresního soudu v Mladé Boleslavi a JUDr. Milana Suchánka, soudního exekutora, do řízení jako dalších žalovaných (výrok II.), odmítl žalobu v rozsahu, v níž se žalobce po žalovaném domáhal „uznání odpovědnosti /žalovaného/ za činy Exekutorského úřadu“, „zproštění povinnosti uhradit platby žalovanému, jak bylo rozhodnuto Českým telekomunikačním úřadem a Okresním soudem v Mladé Boleslavi“ a konečně v rozsahu, v němž se žalobce proti žalovanému domáhal vyslovení „zákazu jakkoliv nakládat či používat tajné obchodní informace získané od žalobce prostřednictvím Exekutorského úřadu pod pokutou 1 mil Kč“ a písemně potvrdit žalobci, že „všechna tato data a informace byly zničeny a nebudou nikdy použity či zneužity (výrok III.), a v rozsahu odmítnutí žaloby rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobce, jež směřovalo do výroku II. usnesení soudu prvního stupně, Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2010, č. j. 11 Co 262/2010-251, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že přistoupení dalších účastníků na straně žalovaného nelze připustit, pokud již při podání žaloby nebyl žalovaný věcně legitimován ve sporu, a o takový případ se v dané věci jedná. Jde o spor o náhradu škody, která má původ v tvrzeném nesprávném úředním postupu, a za této situace nebyl původně žalovaný ve sporu věcně legitimován. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím institutu záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst.2 o.s.ř.
Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. 2. 2010 a proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání. Je přesvědčen, že napadené výroky rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení. Poukazuje na to, že je cizí státní příslušník neznalý právního prostředí České republiky, a je třeba vzít v úvahu, že nemá dostatečnou erudici v oblasti práva. Nesouhlasí se závěry soudů dovozujících teoretické obcházení institutu záměny účastníků a takovýto výklad označil za zjevně restriktivní a znemožňující mu výkon jeho práv. Na rozdíl od soudů obou stupňů má za to, že ve svých podáních označil subjekty, vůči kterým se chce domoci nahrazení škody, přičemž aplikace §92 odst. 2 o. s. ř. v dané věci možná nebyla, neboť lze jen velmi těžko předjímat souhlas žalovaného s takovýmto krokem žalobce. Dovozuje, že odvolací soud svým rozhodnutím legalizoval nezákonné akce žalovaných, což má dalekosáhlé účinky zbavující žalobce práva na spravedlivou náhradu škody i práva na ochranu před budoucím poškozením jeho osoby, rodiny a podnikání. Vyloučení ostatních žalovaných by znemožnilo jejich kompletní výslech a tím i podání konsolidované žaloby zahrnující všechny předchozí návrhy, jakož i možnost rozšířit nároky žalobce a zvýšit počet žalovaných. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu.
Ve svém vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že původní žalobní návrh žalobce, jakož i jeho mimořádný opravný prostředek, postrádají skutkové náležitosti těchto úkonů, a navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam.
Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (§10a o. s. ř.). V případě, že dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně (proti němuž je zásadně přípustné odvolání), funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem upravena; přitom nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srov. rozhodnutí publikované pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 2. 2010, č. j. 16 C 439/2009-181, je rozhodnutím soudu prvního stupně (a nikoli odvolacího soudu), dovolací soud z uvedeného důvodu řízení o dovolání proti tomuto usnesení podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není opodstatněné.
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1). Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2).
Přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit (srov. §92 odst. 1 o. s. ř). Oproti tomu k záměně žalovaného je nutný jeho souhlas (srov. §92 odst. 2 o. s. ř.).
Jak dovodila judikatura dovolacího soudu, přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, publikované pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) správně dovodil, že návrhem na přistoupení České republiky – Okresního soudu v Mladé Boleslavi a JUDr. Milana Suchánka, soudního exekutora, do řízení na straně žalované, se nepřípustně obchází institut záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo shledáno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu