ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2016.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2016/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Z. L. , zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 92, proti žalovanému JUDr. L. Š., Ph.D. , zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 58, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 36/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, č.j. 26 Co 20/2008-109, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, č.j. 26 Co 20/2008-109, a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 8. 2006, č.j. 3 C 36/2006-74, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 607.165,90 Kč s příslušenstvím, kterou jí měl způsobit žalovaný jako advokát při zastupování v soudním sporu s M. D. tím, že se na výzvu soudu k věci nevyjádřil, což vedlo k vydání rozsudku pro uznání Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 10. 2003, č.j. 8 C 186/2003-23, potvrzenému rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2004, č.j. 31 Co 268/2004-71, kterým bylo uloženo žalobkyni (v uvedeném řízení vystupující jako žalovaná) zaplatit M. D. částku 517.399,90 Kč s příslušenstvím a náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 99.740,- Kč.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 29. 8. 2006, č.j. 3 C 36/2006-74, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 607.165,90 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 8 C 186/2003, zjistil, že žalobkyně byla v tomto řízení v postavení žalované, přičemž žalobu na zaplacení 517.399,90 Kč s příslušenstvím proti ní podala M. D. Ve věci byl dne 4. 8. 2003 vydán platební rozkaz, který byl doručen žalobkyni. Ta prostřednictvím žalovaného jako svého zástupce podala odpor, který nebyl odůvodněn. Dne 8. 9. 2003 byla vydána Okresním soudem v Kladně formou usnesení výzva, aby se žalovaná ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení písemně ve věci samé k žalobě vyjádřila s tím, že pokud se včas nevyjádří nebo soudu nesdělí, co jí ve vyjádření brání, bude mít soud za to, že nárok požadovaný žalobou uznává, a bude rozhodnuto podle tohoto uznání rozsudkem pro uznání. Dne 23. 10. 2003 byl vzhledem ke skutečnosti, že nebylo ve věci podáno žádné vyjádření, vydán rozsudek pro uznání, který byl k odvolání žalované potvrzen odvolacím soudem. Žalobkyně tak musela vedle částky 517.399,90 Kč zaplatit i náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Soud dospěl k závěru, že žalovaný tím, že neodůvodnil odpor a neproběhlo řádné řízení před soudem, jednal v rozporu s ustanovením §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), neboť porušil svoji povinnost chránit a prosazovat zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Soud tak dovodil příčinnou souvislost mezi škodou, představující částku uhrazenou žalobkyní v následném exekučním řízení v celkové výši 846.088,- Kč, a porušením právní povinnosti při výkonu advokacie žalovaným.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2008, č.j. 26 Co 20/2008-109, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o příslušenství pohledávky a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním v závěru, že žalovaný tím, že nepodal vyjádření k žalobě, porušil svou povinnost vyplývající z ustanovení §16 zákona o advokacii. Zdůraznil, že nepodání vyjádření mělo za následek, že spor mezi M. D. a žalobkyní byl ukončen zcela formálně rozsudkem pro uznání, aniž by žalobkyně měla reálnou možnost se žalobě bránit na skutkovém či právním základě s využitím dokazování a normálních procesních postupů. Žalovaný svým profesionálním pochybením odňal žalobkyni právo na běžný proces a spor se tak dostal do formální roviny, kdy ani odvolací soud se jím nemohl zabývat věcně. Pochybení žalovaného tak mělo za následek značné a neúměrné zhoršení procesního postavení žalobkyně, což ve svých důsledcích vedlo k tomu, že ve sporu podlehla.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do potvrzujícího výroku ve věci samé, podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je současně postiženo vadou, neboť soud k návrhu žalovaného neprovedl potřebné dokazování [§241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.]. Odvolací soud pochybil v tom, že jako předběžnou otázku nezkoumal, zda nárok M. D. byl či nebyl v původním řízení oprávněný, a zda by jí byl přiznán při věcném posouzení sporu. Bez vyjasnění předběžné otázky není podle dovolatele možné o nic opřít závěr, že spor M. D. byl veden proti žalobkyni neoprávněně a žalobkyně by spor při využití veškeré procesní a efektivní obrany vyhrála. Spor mezi žalobkyní a žalovaným je postaven na ztrátě lhůty procesní, která sice vedla k ukončení řízení, nicméně stěží se lze vyjádřit tak, že toto formální ukončení rozsudkem pro uznání bylo k újmě žalobkyně. Dovolatel má za to, že odnětí možnosti bránit se neznamená, že veškerá možná právní obrana advokáta proti nároku klientova odpůrce zaručí úspěch. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem s tím, že ve věci nejde o pouhé zmeškání úkonu, ale „vědomé zavinění ztráty sporu bez možnosti věcné obrany.“ Odmítá se zabývat otázkou „co by bylo, kdyby bylo“ – tj. zda by žalobkyně byla ve sporu vůbec úspěšná, neboť by se tím přehlížel fakt, že právě dovolatel zavinil stav vydání rozsudku pro uznání. Žádá, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto a soud přiznal žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 12. 3. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Odvolací soud správně vycházel z toho, že odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, je koncipována jako odpovědnost bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Správně též v okolnosti, že žalovaný na výzvu soudu nepodal ve stanovené lhůtě vyjádření ve věci, v důsledku čehož byl vydán rozsudek pro uznání v neprospěch žalobkyně, spatřoval porušení povinnosti žalovaného advokáta využít všechny zákonné prostředky k ochraně zájmů klienta, čímž došlo k naplnění jedné z podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu podle §24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb.
Odvolací soud však při posouzení dané věci opomněl závěry vyslovené v ustálené judikatuře, podle nichž je povinností soudu rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi vyřešit jako předběžnou otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl, a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod č. C 3227, sešit 32/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže odvolací soud v dané věci dovodil, že žalobkyni vznikla škoda právě v důsledku toho, že žalovaný jakožto její tehdejší zástupce nepodal na výzvu soudu vyjádření ve věci, aniž vyřešil shora uvedenou předběžnou otázku opodstatněnosti nároku proti žalobkyni tehdy uplatněného, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že otázka předestřená dovolatelem má podstatný význam pro rozhodnutí v dané věci i pro rozhodování věcí obdobných, a činí tak rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a je i důvodné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, Nejvyšší soud jej zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu