ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2222.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2222/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně BOHEMIA – FASHION, s. r. o ., se sídlem v Novém Boru, Hálkova 838, IČO: 60280751, zastoupené JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci I, Moskevská 637/16, proti žalovaným 1) J. P. , 2) V. P. a 3) D. P. , o 46.607,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 188/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. ledna 2009, č.j. 35 Co 360/2008-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 13. března 2008, č.j. 11 C 188/2004-117, zastavil řízení proti žalovaným 2) a 3), žalobu na zaplacení 41.607,14 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalující společnosti na náhradu ušlého zisku za den 16. 9. 2002. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že první žalovaný, tehdy nezletilý, poškodil zámek vchodových dveří do provozovny žalující společnosti. Protože do ní vedly ještě jedny dveře a protože zaměstnanci žalobkyně uvedeného dne čerpali řádnou dovolenou a ze znaleckého posudku vyplynulo, že žalobkyně vykazovala za rok 2002 ztrátu ve výši 1.601.000,- Kč, dospěl soud k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, neboť žalobkyně neprokázala, že by jí v důsledku jednání žalovaného ušel uvedeného dne zisk.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. ledna 2009, č.j. 35 Co 360/2008-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění řízení provedením listinných důkazů dovodil, že žalovaný poškodil zámky obou dveří vedoucích do provozního objektu žalobkyně a tím znemožnil jejím zaměstnancům dne 16. 9. 2002 vykonávat práci. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že za uvedený den došlo ke ztrátě zisku. Nelze totiž vycházet jen z tržeb, ale i z nákladů na jejich dosažení. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že denní tržby žalobkyně činily v r. 2002 částku 24.788,- Kč, její provozní náklady 41.067,- Kč denně, celková ztráta za rok 2002 činila 1.601.000,- Kč, takže výnosy nepokryly ani náklady, a z toho soud dovodil, že ke ztrátě zisku nedošlo.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam v otázce „možnosti existence ušlého zisku při účetní ztrátě poškozeného, který je podnikatelem, resp. zda škoda, která vznikla poškozenému, který je podnikatelem v době, kdy vykazoval účetní ztrátu, má povahu skutečné škody či povahu ušlého zisku a při splnění jakých podmínek je možno tu kterou škodu uplatňovat“. Namítá, že odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem, konkrétně s §442 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka poukázala na to, že v důsledku protiprávního jednání žalovaného musela dne 16. 9. 2002 zastavit výrobu, znaleckým posudkem bylo prokázáno, že v období r. 2002 vynakládala na provozních nákladech denně částku 41.607,14 Kč, kterou i onoho dne musela vynaložit, aniž by dosáhla jakýchkoli tržeb, a její průměrné denní tržby činily 35.845,24 Kč. Dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nezajistil žalobkyni právo na soudní ochranu v dostatečném rozsahu. Pokud totiž nebyly splněny podmínky pro náhradu ušlého zisku, měly soudy uplatněný nárok posoudit z hlediska skutečné škody, a za tím účelem ji měly dle §119a odst. 1, 3 o. s. ř. poučit. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. ledna 2009, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v dané věci se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může založit i vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07).
Dovolatelka tuto vadu spatřuje v chybějícím poučení ve smyslu §119a o. s. ř.
Poučovací povinnost soudu podle §119a o. s. ř. má účastníkům dát možnost shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci. Jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 3. 3. 2008, účastníkům se dostalo poučení podle §119a o. s. ř. o tom, že jsou povinni uvést všechny rozhodné skutečnosti a důkazy označit dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř. Právní zástupce žalobkyně na toto poučení reagoval a do protokolu uvedl, že nenavrhuje doplnění důkazního řízení.
Z uvedeného vyplývá, že tato dovolací námitka není způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Ani otázka předložená dovolatelkou k řešení, týkající se účetní ztráty poškozeného, nemá zásadní právní význam pro rozhodnutí v této věci, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud při posouzení uplatněného nároku zcela správně vycházel z právního názoru, že při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit. Základem stanovení výše ušlého zisku jsou celkové předpokládané výnosy z podnikání snížené o předpokládané náklady, nikoliv pouze ztráta vykázaná v účetnictví. Výše ušlého zisku je totiž dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, zatímco žalobkyně požadovala náhradu za průměrnou denní tržbu bez ohledu na náklady, potřebné k jejímu dosažení.
Kromě toho - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jimiž je dovolací soud při úvaze o přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán - dne 16. 9. 2002 zaměstnanci žalobkyně čerpali dovolenou. Dle §100 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2002, vzniká zaměstnanci za stanovených podmínek nárok na a) dovolenou za kalendářní rok nebo na její poměrnou část, b) dovolenou za odpracované dny, c) dodatkovou dovolenou, d) další dovolenou. Dle §110b odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb. zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku a případné naturální požitky. Nejde tedy o výpadek výroby a tržeb, jestliže zaměstnanci čerpali dne 16. 9. 2002 dovolenou, a provozní náklady, pokud byly toho dne vynaloženy, nejsou v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného. Řešení otázky uvedené v dovolání nemá za této situace právní význam pro rozhodnutí v této věci a pro žalobkyni nemůže ani přinést příznivější rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. července 2011
JUDr. Marta Škárová , v. r.
předsedkyně senátu