ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2549.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2549/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně L. Š. (dříve H.), zastoupené JUDr. Danou Berkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, Rolnická 2190, proti žalované Fakultní nemocnici Olomouc , se sídlem v Olomouci, I. P. Pavlova 6, IČ 98892, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 25, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 62/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 12 Co 820/2007-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 11. 2007, č. j. 12 Co 820/2007-144, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2005, č. j. 22 C 62/2003-54, se s výjimkou části výroku, jíž bylo rozhodováno o nároku na náhradu za ztrátu na důchodu ve výši 18.000,- Kč, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví (porucha krvetvorby, zástava menstruace, svalová ochablost a poruchy sluchu) v celkové výši 490.000,- Kč, která jí měla vzniknout dlouhodobým užíváním léku Mestinon na základě chybně stanovené diagnózy ve zdravotnickém zařízení žalované v roce 1962. Požadovaná částka sestává z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 100.000,- Kč, bolestného ve výši 100.000,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku v období od dubna 1963 do roku 1983 ve výši 200.000,- Kč, náhrady za léky, vitamíny a zdravotní pomůcky za tři roky zpětně ve výši 72.000,- Kč a náhrady za ztrátu na důchodu za tři roky zpětně ve výši 18.000,- Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, č. j. 22 C 62/2003-54, žalobu v částce 473.663,20 Kč zamítl, ve zbývajícím rozsahu (po částečném zpětvzetí žaloby ohledně nároku na náhradu nákladů na léky a zdravotní pomůcky) řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za zjištěné, že zdravotničtí pracovníci žalované v roce 1962 stanovili žalobkyni diagnózu myastenický syndrom s doporučenou léčbou Mestinonem, který následně dlouhodobě užívala. O nesprávnosti této diagnózy (správnou diagnózou bylo onemocnění štítné žlázy, tzv. Hashimotova struma) se žalobkyně dozvěděla v Baťově nemocnici ve Zlíně, kde byla v době od 29. 3. 2000 do 4. 4. 2000 hospitalizována a kde jí bylo sděleno, že lék Mestinon užívat nepotřebuje, nicméně jí byl pro vzniklou závislost předepisován až do 24. 9. 2002. Nejpozději ke dni 1. 3. 2001, kdy v tomto směru adresovala přípis Fakultní nemocnici s poliklinikou v Ostravě, však žalobkyně věděla, jaká je její správná diagnóza, i to, že lék Mestinon užívat nepotřebuje, včetně toho, kdo za škodu na zdraví jím způsobenou odpovídá. Podala-li žalobu dne 19. 5. 2003, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, která počala běžet dne 2. 3. 2001 a uplynula dnem 2. 3. 2003, proto je důvodná námitka promlčení vznesená žalovanou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 11. 2007, č. j. 12 Co 820/2007-144, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně považoval nárok za promlčený, neboť jestliže se žalobkyně již v dubnu 2000 v nemocnici ve Zlíně dozvěděla o všech podstatných okolnostech pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, začala běžet subjektivní promlčecí doba již od tohoto data a uběhla proto ještě dříve, než určil soud prvního stupně, tj. v dubnu 2002. Protože jednotlivé nároky na náhradu škody jsou samostatnými nároky, běží u nich vlastní promlčecí doby, přičemž objektivní promlčecí lhůta se u náhrady škody na zdraví neuplatňuje. S odkazem na ustálenou judikaturu ve věcech náhrady škody na zdraví odvolací soud uvedl, že počátek subjektivní promlčecí lhůty se u práva na náhradu škody na zdraví váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Pro posouzení počátku běhu promlčecí doby tedy není podstatné, do kdy žalobkyně užívala lék Mestinon, ale kdy se dozvěděla o subjektu odpovědném za vzniklou škodu, tj. kdy obdržela informace, na jejímž základě si mohla učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce a získat vědomost o konkrétních okolnostech způsobilých učinit závěr o možné odpovědnosti určitého škůdce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Počátek běhu promlčecí lhůty nemůže být podle jejího názoru počítán ode dne její hospitalizace v nemocnici, při níž se dozvěděla o nesprávně stanovené diagnóze, neboť lhůta mohla začít běžet až poté, co zjistila příznivé účinky na svém zdraví po vysazení léku Mestinon. Uvedla, že vědomost nesprávně stanovené diagnózy neměla vliv na to, že jí byl uvedený lék podáván až do 24. 9. 2002. Trvá na tom, že po celou dobu užívání léku Mestinon neměla tušení o jeho negativním vlivu na její zdraví. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je zčásti přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (v tomto rozsahu je i důvodné), jinak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na ztrátu na důchodu (§447a obč. zák.) ve výši 18.000,- Kč, je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval však o několika dílčích samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Byť se jednotlivé nároky na náhradu škody odvíjejí od téže škodné události, mají odlišnou povahu; jde o samostatné nároky, u nichž se přípustnost dovolání posuzuje ve vztahu ke každému z nich zvlášť (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v uvedeném rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu co do částky 435.663,20 Kč, sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění, náhrady bolestného, náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady za vynaložené léky a zdravotní pomůcky, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud shledal dovolání přípustným podle tohoto ustanovení pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby u náhrady škody na zdraví způsobené dlouhodobým užíváním léku na základě chybně stanovené diagnózy. Tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a má zásadní právní význam pro rozhodnutí v této věci i z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Úprava promlčení u práva na náhradu škody na zdraví v občanském zákoníku zakotvuje pouze subjektivní promlčecí dobu v délce dvou let, jejíž počátek se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu (srov. např. hodnotící zprávu publikovanou pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je pravdou, že samostatná povaha jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody, které se odvíjejí od téže škodné události, se projevuje i v tom, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby se může ve vztahu k nim lišit. Vždy ovšem z logiky věci plyne, že poškozený se nemůže o škodě dozvědět dříve, než mu vznikla, tedy dříve než nastal škodlivý účinek, k němuž vedla škodná událost, došlo-li k ní dříve. Ostatně i p ojem události, z níž škoda vznikla, užitý v §106 odst. 2 obč. zák., zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné, přičemž i tehdy, jde-li o kombinaci obou promlčecích dob, je pro počátek běhu subjektivní doby rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněné pod C 1168 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí NS).
Žalobkyně v posuzované věci uplatňuje nárok na náhradu škody na zdraví (sestávající z jednotlivých dílčích nároků), která jí měla vzniknout dlouhodobým užíváním nesprávného léčiva předepsaného jí na základně chybné lékařské diagnózy. Počátek subjektivní promlčecí doby proto nelze vázat bez dalšího na okamžik, kdy se dozvěděla o nesprávně stanovené diagnóze, neboť ta představuje škodnou událost, která však ještě sama o sobě její zdraví nepoškodila. Vědomost dovolatelky o tom, že jí lék Mestinon, který dlouhodobě užívala k léčbě údajného myastenického syndromu, poškodil zdraví (když ona sama neměla podle svého tvrzení o jeho negativním vlivu na své zdraví tušení do doby, než jej přestala brát), je nutné vztáhnout až k okamžiku, kdy nabyla vědomosti o jeho negativních účincích na své zdraví. Jestliže se tedy újma na zdraví odvozuje od nepříznivých účinků léku, nemohla se dovolatelka o škodě dozvědět dříve, než se ukázalo, že tu takové účinky byly a že byly vyvolány právě aplikací léku na základě nesprávné diagnózy. Pokud odvolací soud tuto okolnost nezkoumal a pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby považoval za významnou pouze vědomost žalobkyně o subjektu odpovědném za nesprávnou diagnózu, jsou jeho skutková zjištění neúplná a nesprávná, v důsledku čehož je nesprávným i právní posouzení věci z hlediska aplikace ustanovení §106 odst. 1 obč. zák.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud prvního stupně v dalším řízení nově posoudí námitku promlčení ve vztahu k jednotlivým dílčím nárokům s tím, že běh subjektivní promlčecí doby nezačne běžet dříve, než poškozená zjistila, že jí dlouhodobé užívání léku Mestinon poškodilo zdraví. V tomto směru soud prvního stupně doplní dokazování, zejména zjistí, kdy poškozená užívání léku ukončila, jaké důsledky mělo za daných okolností dlouhodobé užívání léku na zdraví poškozené, kdy a jakým způsobem se projevily negativní důsledky na jejím zdravotním stavu a kdy se poškozená o zdravotních důsledcích spojených s užíváním uvedeného léku dozvěděla (nikoliv kdy znala změnu diagnózy). V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu