ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2846.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2846/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce O. D. , zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti žalované POLYMARK s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Háje, Stříbrského 687, IČ 45798044, zastoupené JUDr. Josefem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 170/2000, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007, č. j. 24 Co 423/2007-276, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007, č. j. 24 Co 423/2007-276, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 4. 5. 2006, č. j. 6 C 170/2000-168, ohledně částky 725.382,50 Kč se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 40.152,- Kč k rukám JUDr. Reginy Soukupové, advokátky se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 4. 5. 2006, č. j. 6 C 170/2000-168 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2007, č. j. 6 C 170/200-172), zastavil řízení co do částky 1.499.235,- Kč, žalobci uložil povinnost zaplatit žalované společnosti 725.382,50 Kč, žalobu na zaplacení dalších 725.382,50 Kč a příslušenství zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2005, č. j. 24 Co 121/2005-99, zrušil jeho rozhodnutí ze dne 24. 6. 2002, č. j. 6 C 170/2000-57, jímž byla žaloba zamítnuta, a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná společnost požadovala náhradu škody, jež jí byla způsobena předběžným opatřením vydaným na návrh žalobce 8. 4. 1997 v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 74/97, v němž se žalobce domáhal vyslovení neplatnosti kupní smlouvy, ve věci nebyl úspěšný a řízení skončilo 5. 4. 2000 zamítnutím jeho žaloby. Předběžné opatření, zakazující žalované dispozici s pozemky v jejím vlastnictví, jí znemožnilo realizovat smlouvu o ukládání zeminy, kterou uzavřela dne 15. 12. 1997 s Vojenskými stavbami, a. s., o navezení celkem 50.000 m3 výkopové zeminy na sporné pozemky za cenu 590,- Kč za 10 m3 (bez DPH); předpokládaný zisk byl stanoven na 2.950.000,- Kč. Dne 22. 12. 1997 obě smluvní strany od této smlouvy odstoupily vzhledem k vydanému předběžnému opatření. Nedosažením plánovaného zisku vznikla žalované majetková újma. Později na základě smlouvy o uložení 24.303 m3 zeminy, uzavřené 1. 3. 2002 se společností METROSTAV, a. s., žalovaná inkasovala za navážku na pozemek 1.499.235,10 Kč, a o tuto částku vzala žalobu zpět. Bylo prokázáno, že žalovaná v činnosti na sporných pozemcích postupovala v rozporu s územním rozhodnutím Obecního úřadu v Líbeznici ze dne 27. 12. 1995 a stavební úřad ji vyzval k okamžitému zastavení prací, a to opakovaně 27. 10. 1997. Soud dospěl k závěru, že zmařená realizace podnikatelského záměru žalované a tím ztráta zisku ze smlouvy je v příčinné souvislosti s vydaným předběžným opatřením, neboť stavební úřad nevyhověl žalované v legalizaci (povolení, resp. prodloužení lhůty k ukládání zeminy) též proto, že se cítil být vázán vydaným předběžným opatřením. Vzhledem k poměru, v jakém předběžné opatření mohlo ovlivnit stavební úřad v jeho postupu vůči žalované, soud považoval za odpovídající náhradu způsobené újmy z 50%. Soud pak podle §77 odst. 3 o. s. ř. (ve znění tehdy účinném) uložil žalobci, jenž předběžné opatření navrhl, nahradit žalované způsobenou újmu.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2007, č. j. 24 Co 423/2007-276, usnesení soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku je potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že není splněn základní předpoklad uplatněného nároku na náhradu ušlého zisku ze smlouvy uzavřené v r. 1997, a to vznik škody. Žalovaná totiž nepřišla neodčinitelně o možnost realizace zisku v hodnotě téměř 3.000.000,- Kč ze své podnikatelské činnosti na uvedeném pozemku, neboť zisk z ukládání zeminy na pozemek je pro ni dosažitelný i bez ohledu na předběžné opatření, a tomu nasvědčuje i okolnost, že předpokládaný zisk z této činnosti byl částečně dosažen již v průběhu řízení a lze předpokládat jeho dosažení i v budoucnu, jak ostatně i žalovaná připustila.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež pokládá za přípustné dle ustanovení §237 ost. 1 písm. a) a c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že nebylo přihlédnuto k okolnostem celého případu, ke genezi vztahů mezi účastníky, jakož i k záměru zákonodárce ohledně vzniklé újmy v důsledku předběžného opatření. Odvolacímu soudu vytýká, že celou záležitost zjednodušil na konstatování, že je-li teoretická možnost dokončení zavážky dotčeného pozemku, škoda nevznikla. Namítá, že rozhodující pro vydání rozhodnutí je stav v době jeho vyhlášení, nikoliv možné změny, které nastanou v budoucnu. Uvádí, že nejméně od 1. 5. 1998 jí vznikala majetková újma, neboť od té doby mohla mít zavážku podle smlouvy placenu. Tím, že v průběhu let 1998 – 2002 došlo k zavezení pozemku do cca poloviny, představuje újma žalované vedle zbytku předpokládaného plnění i úrok z prodlení, a bez ohledu na závěr odvolacího soudu ohledně jistiny má nárok na úrok z prodlení. Teoretická možnost zavážky dotčeného pozemku sice existuje, dosud se to však nepodařilo. Poukazuje na to, že odvolací soud nevyžádal znalecký posudek ohledně ušlého zisku z provozu kompostárny. Za nesprávný považuje i výrok o nákladech řízení, neboť bylo možno použít ust. §150 o. s. ř. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné, žalované újma z nařízeného předběžného opatření ze smlouvy s Vojenskými stavbami nevznikla, žalovaná má dosud možnost zisk z navážky zeminy získat. Protože nárok na úhradu jistiny není důvodný, nemůže být důvodným ani nárok na úroky z prodlení, návrh na vypracování znaleckého posudku nemá vazbu na vznik nároku a důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v tomto případě nejsou. Navrhl, aby dovolací soud zamítl dovolání jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání, které je proti měnícímu výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné; ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 11. 2007, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak dovolatel vymezí důvod dovolání.
Podstatou námitek dovolatelky je nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nebyl prokázán vznik majetkové újmy spočívající ve ztrátě zisku z navážky zeminy podle smluvního ujednání.
Odvolací soud posuzoval uplatněný nárok zcela správně podle ustanovení §77 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., jež stanoví : „Zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit újmy tomu, komu předběžným opatřením vznikly; to neplatí, jde-li o předběžné opatření podle §76a. Rozhodne o tom na návrh soud, který nařídil předběžné opatření“.
Základním předpokladem pro vznik odpovědnosti navrhovatele předběžného opatření za škodu podle citovaného ustanovení je vznik majetkové újmy na straně poškozeného. Ušlý zisk spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, jehož bylo možno - nebýt škodné události (jíž se v těchto případech rozumí vydané předběžné opatření) - důvodně očekávat při obvyklém sledu událostí. Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném, že nebýt příkazu či zákazu obsaženého v předběžném opatření, majetkový stav poškozeného by se zvýšil. Ušlým ziskem je pak majetková újma, způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku, pouhé zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí.
Žalobkyně odvíjí konkrétní ušlý zisk od smlouvy, kterou uzavřela s Vojenskými stavbami a. s., podle níž měl být jeden z pozemků žalované zavezen zeminou, za což měla inkasovat 590,- Kč za 10 m3.
Jak vyplývá z výsledků řízení, předběžné opatření, jež zakázalo žalované dispozici s jejími pozemky, bylo vydáno dne 8. 4. 1997, smlouvu o zavezení pozemku žalovaná uzavřela dne 15. 12. 1997 a téměř vzápětí dne 22. 12. 1997 obě smluvní strany od smlouvy odstoupily. Vzhledem k tomu, že se jedná o zisk z uložení zeminy na pozemek žalované, tedy o příjem z podnikatelské činnosti, kterou v témže rozsahu nelze na pozemku provádět opakovaně, sama okolnost, že žalovaná společnost po určitou dobu nemohla své podnikatelské aktivity v tomto směru realizovat, neznamená definitivní ztrátu zisku z tohoto zamýšleného způsobu podnikání. Samotný fakt, že se tato činnost nerealizovala ve smluveném období, neznamená sama o sobě neodčinitelnou ztrátu zisku ze zavážky pozemku zeminou, neboť příjem z této činnosti se odvíjí od jednorázového využití pozemku k uvedenému účelu. V této souvislosti nelze přehlédnout, že smlouvu, jež mohla vést ke smluvenému zisku, pokud by byla splněna, žalovaná uzavřela v době, kdy předběžným opatřením nařízeným v dubnu 1997 jí bylo zakázáno disponovat s pozemkem, a v mezidobí od podpisu této smlouvy (15. 12. 1997) do odstoupení od ní (22. 12. 1997) se skutkový stav nezměnil. Vznik škody, tj. ušlý majetkový přínos předpokládá jeho definitivní ztrátu, nikoliv jen oddálení možnosti jeho získání. Ke ztrátě zisku z podnikání by mohlo dojít, jen jestliže vzhledem k okolnostem případu je nepochybné, že získání prospěchu ze zamýšleného podnikatelského záměru s předmětným pozemkem bylo následkem předběžného opatření zcela nebo provždy zmařeno. Tak tomu v dané věci není a ani dosavadní výsledky řízení tomu nenasvědčují..
Právnímu posouzení odvolacího soudu nelze z hlediska vzniku majetkové újmy vytknout nesprávný názor a jeho závěr, že v daném případě nařízené předběžné opatření neznamenalo pro žalovanou definitivní ztrátu zisku z ukládání zeminy na pozemek, je správný.
Pokud jde o námitku neprovedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění výše ušlého zisku, je třeba uvést, že není-li dán základ nároku, nevzniká odpovědnost za škodu, a není tedy pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody potřebné zjištění v tomto směru.
Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti měnícímu výroku usnesení ohledně částky 725.382,50 Kč zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve zbylém rozsahu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž z hlediska důvodů, pro které bylo dovolání zamítnuto, je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam nemá ani výrok o úrocích z prodlení. Úroky z prodlení jsou zákonným příslušenstvím pohledávky. Povinnost platit úroky z prodlení vyplývá ze zákona jako důsledek prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu věřiteli (§517 odst. 2 obč. zák.). Nejde-li ve vztahu mezi účastníky o právní vztah dlužníka a jeho věřitele a o prodlení dlužníka s plněním dluhu, nevzniká věřiteli právo na úroky z prodlení.
K dovolání do výroku rozsudku, jímž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, nelze než odkázat na konstantní judikaturu, z níž jednoznačně plyne, že dovolání do tohoto výroku rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť nejde o rozhodnutí o věci samé, a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. R 4/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 33.160,- Kč (§10 odst. 3 ve spojení s §3 odst. 1 bod 5, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění) a náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), vše navýšeno o 20 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkově tedy 40.152,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu