ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2882.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2882/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně L. L. , zastoupené JUDr. Danielem Šplíchalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křemencová 8, proti žalovanému JUDr. V. S. , o 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 137/2004-75, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č.j. 30 Co 410/2008-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. července 2008, č. j. 24 C 137/2004-75, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 5.000.000,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody způsobené tím, že žalovaný advokát, který ji zastupoval v soudním sporu, řádně nehájil její zájmy. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně 9. 7. 2002 udělila žalovanému plnou moc k podání žaloby proti společnosti ATLAS CS s. r. o. na zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím, žaloba byla podána 12. 7. 2004, v r. 2005 jí bylo pravomocně vyhověno a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení, avšak žalobkyni se od žalované společnosti nedostalo přiznané plnění. Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného zmocnila k zastupování ve větším rozsahu a proti dalším subjektům, jak tvrdila, a nebylo prokázáno, že by ze strany žalovaného došlo k zanedbání povinností při vymáhání pohledávky vůči společnosti ATLAS CS s. r. o. (§24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č.j. 30 Co 410/2008-101, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co dokazování doplnil a částečně zopakoval, shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Důkazní povinnost ohledně obsahu příkazní smlouvy a rovněž ohledně předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu spočívá na žalobkyni, v tomto směru odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, a nebylo prokázáno, že by poskytování právních služeb bylo účastníky sjednáno nad 270.000,- Kč. Žalobkyně v řízení proti společnosti ATLAS CS s. r. o. se svým nárokem uspěla a měla možnost přisouzenou částku vymoci dříve, než tato společnost vstoupila do likvidace. Nebylo zjištěno pochybení žalovaného při poskytování právních služeb, žalovaný neměl vliv na průběh případné exekuce, neboť v té době žalobkyni již nezastupoval. Ve vztahu k žalované částce 1.700.000,- Kč, kterou žalobkyně v roce 1996 darovala své dceři a zeťovi, soud dovodil, že dar nelze považovat za škodu vzniklou dárci, a částka 3.030.000,- Kč požadovaná za ztrátu vlastnictví rodinného domu v H., nemůže být škodou žalobkyně, neboť tento dům nikdy nebyl v jejím vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázky v rozporu s hmotným právem. Zásadní právní význam spatřuje v otázce, zda důkazní břemeno ohledně obsahu příkazní smlouvy leží na žalobci nebo na žalovaném, nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že to byla žalobkyně, kdo obsah smlouvy neprokázal. Protože později po udělení plné moci rozšířila žalobu o další finanční požadavky a na další subjekty, měl jí žalovaný poskytnout právní službu v rozšířeném rozsahu, žalovaný však požadavky žalobkyně proti dalším osobám neuplatnil, tyto osoby nebyly přibrány do řízení a v tomto směru pochybil i odvolací soud. Za nesprávný považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, že některé z požadovaných částek z celkové sumy 5.000.000,- Kč nelze považovat za její škodu a že není aktivně legitimována ve sporu o náhradu hodnoty domu v H., který patřil její dceři a zeťovi. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že žalovaný podal žalobu s velkou časovou prodlevou, následně neuplatnil škodu vůči všem odpovědným subjektům, a nebylo přihlédnuto k tomu, že škoda nemusí spočívat jen ve zmenšení majetku, nýbrž i ve vynaložení určitých nákladů, jež by jinak nemusely být vynaloženy. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. listopadu 2008.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání se v dané věci posuzuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Pokud dovolatelka na rozdíl od skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, popisuje sjednaný rozsah povinností žalovaného a uvádí, že se žalovaný při poskytnutí právní služby dopustil pochybení, znamená to, že napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, jejichž správnost zpochybňuje. Rozhodnutí odvolacího soudu tak napadá nikoliv z hlediska aplikace práva a závěrů právních, nýbrž z hlediska zjištěného skutkového stavu. Nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry soudů, není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K jednotlivým námitkám v dovolání je třeba uvést, že otázka důkazního břemene není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, z níž vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozhodnutí NS sp. zn. 2 Cdon 257/97 uveřejněné v časopise Právní rozhledy, č. 2 roč. 2001, rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 1167/99, rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 2727/99 uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, C. H. BECK, pod č. C 528). V tomto směru odvolací soud nepochybil.
Otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na náhradu hodnoty rodinného domu v H. vyřešil odvolací soud plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tomu, kdo nebyl vlastníkem věci v době, kdy došlo k její ztrátě, zničení apod., nevzniká skutečná škoda, spočívající v hodnotě věci, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit, a nemohlo tak dojít ke zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí (srov. např. rozhodnutí NS ČR z 20.8.2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001, rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 2464/2000).
Vzhledem k nedůvodnosti základu uplatněného nároku na náhradu škody jsou bez významu námitky v dovolání, týkající se jednotlivých dílčích nároků a jejich výše. Z toho důvodu ani tyto otázky nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Totéž se týká námitky, že nebylo přihlédnuto k vynaložení určitých nákladů, konkrétně k finanční částce, jakou by musela žalobkyně vynaložit na obstarání srovnatelné bytové náhrady, neboť takový nárok nebyl předmětem řízení a na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek nemá zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu