ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3333.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3333/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) Ing. I. O. , b) I. O. a c) Ing. L. O. , všech zastoupených Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova 402/4, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 173/2006, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č. j. 28 Co 421, 422/2007-71, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen vyhovující výrok ohledně částky 40.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z nich proti státu jednajícímu prostřednictvím České národní banky (dále též jen „ČNB“) s odůvodněním, že ve správním řízení vedeném u Komise pro cenné papíry (dále též jen „Komise“), v němž podali žádost o povolení ke vzniku investiční společnosti REINVEST-BV, investiční společnost, a. s., podle §8 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, bylo postupováno s průtahy, neboť konečné rozhodnutí o jejich žádosti ze dne 11. 12. 1998 bylo vydáno až dne 16. 5. 2006. V důsledku více než tříleté nečinnosti Komise byli žalobci nuceni provést likvidaci investičního fondu, jehož akcie měly být vloženy do zakládané investiční společnosti; protože se tak založení investiční společnosti stalo pro žalobce nemožným, ustali ve snaze naplnit podmínky pro získání povolení a jejich žádosti následně nebylo vyhověno. Druhému žalobci nadto vznikla újma spočívající ve vynaloženém školném na zahraniční univerzitě, které byl nucen hradit z vlastních zdrojů s tím, že se připravoval na zaměstnání v investiční společnosti, a vzdělání, kterého se mu dostalo, byl nucen využít v jiném zaměstnání, které však nebude nikdy tolik výnosné, aby se mu vrátila investice vložená do studia.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č. j. 18 C 173/2006-40, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, č. j. 18 C 173/2006-44, žalované uložil, aby každému ze žalobců zaplatila 60.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dovodil, že povolení, jehož vydání se žalobci domáhali, nebylo vydáno v přiměřené době, a náleží jim proto zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v průběhu správního řízení, a to podle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“. Za situace, kdy řízení trvalo téměř osm let, přičemž v období od 28. 8. 2002 do 4. 1. 2006 byla Komise zcela nečinná, se pouhé konstatování porušení práva nejeví jako dostačující. Při určení výše peněžité náhrady soud zohlednil, že žalobci k délce řízení žádným způsobem nepřispěli, naopak se svým chováním (urgencí) snažili řízení urychlit, dále přihlédl ke složitosti věci, k tomu, že bylo rozhodováno ve více instancích, i ke konečnému výsledku povolovacího řízení. Ohledně příslušnosti ČNB jednat za stát v této věci soud prvního stupně dovodil, že ode dne nabytí účinnosti zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem (tj.od 1. 4. 2006), ČNB převzala pravomoc Komise ve věcech vydávání povolení k činnosti investičních společností podle §14 zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, a je tedy oprávněna jednat za stát v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Komise podle §6 odst. 1, 4 a 5 zákona.
K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č. j. 28 Co 421, 422/2007-71, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu co do částky 20.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců zamítl, ve zbývajícím rozsahu pak rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a věc posoudil v podstatě správně i po právní stránce. Shodně s ním zkoumal složitost věci, chování žalobců a správního orgánu a význam řízení pro žalobce. Uvedl, že správní řízení o žádosti žalobců o udělení povolení se založením investiční společnosti je do určité míry složité (věc byla projednávána ve třech stupních), pro žalobce však měla věc jen malý význam, neboť se nejednalo o věc, která by svým charakterem vyžadovala ze strany správních orgánů zvýšenou péči (jako např. věci osobního stavu, sociálních dávek nebo zdraví aj.). Řízení probíhalo plynule až na dlouhé období tří let a čtyř měsíců po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který zrušil rozhodnutí Prezidia Komise. Při úvaze o výši částky, která by měla být přiznána každému jednotlivému žalobci, vyšel soud ze základu ve výši 100.000,- Kč, který, s odkazem na malý význam věci pro žalobce, snížil o 60%. Dále se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně jednání ČNB za stát v řízení o náhradu škody za průtahy v řízení před Komisí, a to s odkazem na §6 odst. 4 zákona s tím, že zákon č. 57/2006 Sb. v přechodných ustanoveních mimo jiné zakotvil, že dnem nabytí účinnosti zákona přechází na ČNB dosavadní působnost zaniklé Komise, rozhodnutí ve správním řízení vydaná Komisí se považují za rozhodnutí vydaná ČNB a ČNB se ze zákona stává namísto Komise nebo státu účastníkem řízení, ve kterých vystupuje jako účastník Komise nebo ve kterých Komise vystupuje za stát. ČNB nadto vydala žalobcům i konečné negativní rozhodnutí, k nesprávnému úřednímu postupu proto došlo u ní.
Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí 240.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců a dále proti výroku, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 20.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, podali žalobci dovolání z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a 241a odst. 3 o.s.ř. Aniž by výslovně formulovali otázku zásadního právního významu, za důležitou považují tu okolnost, že každá ze stran sporu odkazuje na rozdílnou judikaturu. Poukázali dále na to, že nemohou být sankcionováni za nevyužití všech prostředků k odstranění průtahů, zejména žaloby na nečinnost; jednalo by se o nepřípustnou podmínku k zachování plné výše nároků. Dále uvedli, že potřeba rozhodování ve více instancích byla zapříčiněna pouze nesprávným rozhodnutím žalované. Stejně tak nelze věc hodnotit jako „poměrně složitou“, neboť vedení řízení ve třech instancích bylo způsobeno chybným rozhodováním správních orgánů. Složitostí věci jsou myšleny zejména případy nutnosti znaleckého posuzování, komplikované a nejednoznačné rozhodování. V řešeném případě šlo pouze o kontrolu splnění podmínek stanovených zákonem. Vzhledem k tomu, že správní úřad zkoumal podmínku nad rámec zákona, jednalo se z jeho strany o šikanózní postup vůči žalobcům. Konečné rozhodnutí Komise bylo zamítavé, neboť v důsledku průtahů již jeho výsledek ztratil pro žalobce význam. Odvolací soud dále při určení výše nároku vyšel z částky 100.000,- Kč pro každého z žalobců, aniž uvedl, z jakých důvodů tak učinil (žádný odkaz na judikaturu apod.). Tato částka je zjevně nepřiměřená částkám přiznávaným Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), a to s poukazem na rozsudky tohoto soudu ve spojených věcech Apicella a spol. Nesouhlas dále vyjádřili žalobci se závěrem odvolacího soudu ohledně významu řízení pro žalobce. Namítli, že ve věci Vitásek proti České republice vedené u ESLP byla přiznána morální újma ve výši 10.000,- EUR za nepřiměřenou délku vnitrostátního řízení (deset let), které bylo vedeno o náhradu škody ve výši 35.000,- Kč. Stejně jako v řízení u ESLP je třeba i v řízení vnitrostátním vycházet z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení je okolností, která se nemusí prokazovat a představuje morální újmu pro stěžovatele. Navrhli proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, „jímž změní rozsudek tak, že vyhoví žalobě v plném rozsahu a žalobcům přizná i náhradu nákladů řízení všech stupňů“.
Dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu také žalovaná, a to v plném rozsahu z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., přičemž přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. Zdůraznila, že se soudy nižších stupňů nesprávně vypořádaly s její námitkou, že ve věci není pasivně věcně legitimována a že za stát v uvedeném řízení nemůže jednat. ČNB totiž není univerzálním sukcesorem do všech práv a povinností zaniklé Komise, ale vstoupila pouze do těch práv a povinností, které byly zákonem č. 57/2006 Sb. taxativně vymezeny. Pasivní legitimaci ve správních a soudních řízeních řeší čl. III. odst. 8 tohoto zákona, který se však na uvedenou věc nevztahuje. Je proto třeba rozlišovat správní řízení o udělení souhlasu podle zákona o kolektivním investování, ve kterém došlo k průtahům, a soudní řízení o náhradu nemajetkové újmy. Nelze dále dovodit, že by k průtahům došlo na její straně, neboť ČNB převzala rozhodovací působnost Komise až v samém konci řízení, ale je nutné setrvat na závěru, že je to Komise, která nekonala v přiměřené lhůtě. Protože na žalovanou nepřešla povinnost uhradit žalobcům přiměřené zadostiučinění (neboť tato povinnost není taxativně vypočtena v čl. III zákona č. 57/2006 Sb.), je podle §6 odst. 3 zákona pasivně legitimovaný stát, za který jedná Ministerstvo financí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované uvedli, že dovolání není důvodné a po právu. S poukazem na §14 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. uvedli, že v případě podání žádosti u nepříslušného orgánu měla žalovaná věc postoupit orgánu příslušnému s tím, že účinky podané žádosti by zůstaly zachovány. Oprávnění žalované jednat za stát vyplývá totiž jednoznačně z čl. III odst. 2 zákona č. 57/2006 Sb. Účelovost námitky nedostatku pasivní věcné legitimace podporuje i ta skutečnost, že ČNB vydala ve věci konečné rozhodnutí. Žalobci dále vyjádřili nesouhlas s názorem žalované, že přešla-li na žalovanou pravomoc ve správním řízení, nepřešla současně i pravomoc zastupovat stát v dalších řízeních, neboť by to způsobilo značnou právní nejistotu třetích osob.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců poukázala na jejich zjevně nesprávný názor, že není možné přihlížet k pasivitě žalobců, kteří nevyužili možnosti, kterou jim dává žaloba na nečinnost jako legitimní forma obrany před průtahy u správního orgánu. Souhlas naopak vyjádřila s názorem odvolacího soudu, že specializace Komise nevypovídá nic o složitosti posuzované věci. Dále zpochybnila význam správního řízení pro žalobce tím, že rozhodnutí valné hromady o likvidaci investičního fondu, jehož akcie měly být vloženy do investiční společnosti, se uskutečnilo již v roce 1999, tedy v době, kdy ještě nebylo možné hovořit o nečinnosti Komise a nepřiměřené délce řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), v případě žalobců řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., v případě žalované jednající prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání žalované je ohledně částky 40.000,- Kč s příslušenstvím přípustné, nicméně nedůvodné, ve zbývajícím rozsahu je pak dovolání všech účastníků nepřípustné. Postupoval přitom vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle dosavadních právních předpisů (tj.podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ačkoli proti měnícímu výroku o zamítnutí žaloby co do částky 20.000,- Kč s příslušenstvím a proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby co do částky 240.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, není k podání opravného prostředku subjektivně legitimována. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Uvedenými výroky nebyla žalované žádná újma na jejích právech způsobena, naopak tímto rozhodnutím bylo její obraně vyhověno, a žalovaná tedy nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně platební povinnosti v částce 40.000,- Kč s příslušenstvím je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to pro řešení otázky postavení ČNB v řízení o náhradu nemajetkové újmy podle §31a zákona, způsobené průtahy ve správním řízení před Komisí o udělení povolení k založení investiční společnosti, která dosud dovolacím soudem nebyla řešena.
V obecnější rovině již dovolací soud vyslovil (srov. zejména rozsudek ze dne 21. 4. 2009, č. j. 25 Cdo 1011/2007, publikovaný pod C 7217 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck - dále též jen „Soubor“), že Česká národní banka má na rozdíl od organizačních složek státu způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, avšak ve sporech o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci pouze vystupuje za stát, který je subjektem odpovědným za škodu. O d těchto závěrů není důvodu se odchylovat, zejména když tento problém odvolací soud vyřešil správně a v souladu s nimi. Věcná legitimace je hmotněprávním institutem, který nemůže být zaměňován s otázkou oprávnění vystupovat za stát před soudy jako otázkou ryze procesního charakteru. V řízeních o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je pasivně věcně legitimován podle jeho §1 odst. 1 pouze stát, přičemž podle §6 odst. 4 ČNB jedná jeho jménem ve věcech náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem při její vlastní činnosti. Jestliže žalovaná uvádí, že v uvedené věci mělo za stát vystupovat Ministerstvo financí jako příslušná organizační složka státu, pak se nejedná o otázku věcné legitimace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 18, s. 686), nýbrž o otázku příslušnosti organizační složky oprávněné vystupovat za stát v soudním řízení.
Podle čl. III odst. 1 bod 1. zákona č. 57/2006 Sb. ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. k 1. 4. 2006) zaniká Komise pro cenné papíry a končí funkční období předsedy a členů prezidia Komise. Dosavadní působnost Komise vyplývající ze zákonů a dalších právních předpisů přechází dnem nabytí účinnosti tohoto zákona z Komise na Českou národní banku.
Podle čl. III odst. 3 věty první zákona č. 57/2006 Sb. řízení podle taxativně vyjmenovaných předpisů (mimo jiné i podle zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování) vedená před Komisí a zahájená před 1. 4. 2006 dokončí Česká národní banka podle dosavadní právní úpravy.
Z této úpravy je zřejmé, že na ČNB uvedeným přechodným opatřením přešla kromě jiného i působnost Komise v oblasti kolektivního investování podle zákona č. 189/2004 Sb., a proto i dosavadní činnost Komise v této sféře musí být posuzována z hlediska případné nesprávnosti úředního postupu jako činnost ČNB. Na Ministerstvo financí, které žalovaná uvádí jako organizační složku, která měla v uvedené věci za stát vystupovat, dohled nad finančním trhem nepřešel, což lze dovodit i z výslovné dikce ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, které bylo právě novelou provedenou zákonem č. 57/2006 Sb. upraveno tak, aby se zabránilo konfliktu pravomocí mezi uvedenými orgány.
Odkaz žalované na čl. III odst. 8 zákona č. 57/2006 Sb. (podle tohoto ustanovení se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona Česká národní banka stává namísto Komise nebo státu účastníkem řízení, ve kterých vystupuje jako účastník Komise nebo ve kterých Komise vystupuje za stát. Finanční závazky, které na základě takových řízení vzniknou České národní bance, uhradí stát. To platí i pro závazky, které České národní bance vzniknou v důsledku řízení zahájených ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona a vztahujících se k činnosti Komise podle dosavadní právní úpravy.) pak není v uvedených souvislostech správný, neboť toto přechodné ustanovení se týká řízení, ve kterých Komise byla účastníkem řízení nebo v něm vystupovala za stát, nikoli orgánem, který vykonával rozhodovací pravomoci.
V posuzované věci tedy za stát vystupoval příslušný orgán ve smyslu §6 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., a proto řízení není zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Správní řízení, které bylo původně vedeno před Komisí a které podle čl. III odst. 3 zákona č. 57/2006 Sb. dokončila ČNB, je jediným řízením; odpovědnosti za škodu, která účastníku správního řízení vznikla, se stát nemůže zprostit (tzv. absolutní odpovědnost) a ČNB za stát ve sporu o náhradu újmy vystupuje, i když k průtahům došlo v období, kdy řízení bylo vedeno jejím právním předchůdcem. Ostatně otázka, zda k průtahům došlo jen v řízení před Komisí nebo též v řízení pokračujícím před ČNB, nemůže být rozhodná pro určení organizační složky příslušné jednat za stát, jež má být provedeno již na počátku soudního řízení, a to na základě vymezení odvětví státní správy, jež náleží do její působnosti, nikoliv na základě okolností podstatných pro rozhodnutí ve věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu důvodů uplatněných v dovolání žalované správný. Nejvyšší soud proto její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolání žalobců v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 20.000,- Kč s příslušenstvím, není přípustné, a to podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.; směřuje totiž proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolání žalobců bylo proto v tomto rozsahu odmítnuto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
Žalobci konečně napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku ohledně částky 240.000,- Kč s příslušenstvím, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že žalobci tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že v průběhu správního řízení před Komisí v předmětné věci došlo k průtahům a že žalobcům za tyto průtahy náleží přiměřené zadostiučinění; zabýval se přitom hodnocením významu jednotlivých kritérií rozhodných pro určení výše toho zadostiučinění tak, aby v konkrétním případě zohlednil okolnosti případu ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) – e) zákona č. 82/1998 Sb. Jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, která ponechává na úvaze soudu zhodnocení, jaký význam přisoudí konkrétním okolnostem případu, založeným na skutkovém zjištění, jehož správnost vzhledem k §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu. Jestliže totiž dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné, tedy – ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – až poté, co dojde k závěru, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce tak proto není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, Soubor, C 4474).
Za situace, kdy odvolacím soudem zvažovaná kritéria korespondují s kritérii stanovenými zákonem, a to i s přihlédnutím k judikatuře ESLP pro stanovování výše spravedlivého odškodnění ve smyslu čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. za nepřiměřenou délku řízení, nelze jeho rozhodnutí přisuzovat po právní stránce zásadní význam. K dovolací námitce je třeba poznamenat, že výchozí částka 100.000,- Kč, od níž odvolací soud odvinul své další úvahy, zhruba odpovídá rozsahu částek 12.000,- Kč - 15.000,- Kč za každý rok řízení před správním orgánem, přičemž ani Úmluva ani §31a zákona nestanovují výši nemajetkové újmy pevnou částkou ani neurčují mechanismus jejího výpočtu. Není přitom v rozporu s judikaturou ESLP, aby za účinný prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) bylo považováno i nižší zadostiučinění než jakou by přiznal on sám (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 25 Cdo 1145/2009), nesmí se však jednat o zadostiučinění nepřiměřené.
Namítají-li tedy žalobci, že v řízení bylo přiznáno nepřiměřeně nízké zadostiučinění, nesouhlasí s tím, jakou váhu soudy nižších instancí udělily tomu kterému kritériu demonstrativně vypočtenému v §31a odst. 3 zákona s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Nejedná se tudíž o řešení otázky, která by měla význam nejenom pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Výhrada dovolatelů, že jim byl přičten k tíži nedostatek aktivity k odstranění průtahů řízení, je přitom nepřípadná, neboť podle tohoto výslovně zákonem vymezeného kritéria v §31a odst. 3 písm. c) zákona soud rozsah náhrady nesnižoval.
Ze všech těchto důvodů proto dovolací soud v této části dovolání žalobců podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovoláním žalované napadený výrok o nákladech řízení, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl rovněž podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první,
§224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a je odůvodněn poměrem úspěchu v dovolacím řízení; žalované, která z pohledu výše částek, jichž se dovolací přezkum týkal, byla úspěšnější, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu