ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3452.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3452/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Správy služeb městské policie hlavního města Prahy , IČO 70889660, se sídlem Praha, Korunní 98, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem Praha 10, Dykova 17, proti žalované L. H. , zastoupené JUDr. Evou Kubikovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Havlíčkova 20, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 16 C 265/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2009, č.j. 10 Co 160/2009-279, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 29. 10. 2008, č.j. 16 C 265/2006-250, uložil žalované zaplatit žalobci částku 216.400,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že osobní automobil zn. Ford Sierra 2,0 SPZ PMM 87-99 vlastníka J. H. byl žalovanou, jež byla jeho provozovatelkou, v polovině ledna roku 2003 odstaven na parkovišti pro zákazníky v autobazaru AAA Auto Praha po předchozí domluvě s pracovníkem tohoto autobazaru. Dne 16. 4. 2003 provedla Městská policie hlavního města Prahy odtah předmětného vozidla z ulice Dopraváků u OD Bauhaus, kde tvořilo překážku silničního provozu, neboť stálo na zákazu zastavení. Vozidlo bylo odtaženo na střežené parkoviště provozované žalobcem. Oznámení o odtažení vozidla a výzva k jeho převzetí včetně urgence výzvy k převzetí byly zasílány žalobcem původnímu vlastníku vozidla V. S. (evidovanému v registru vozidel a řidičů). Žalovaná byla panem S. informována o skutečnosti, že se vozidlo nachází mimo areál parkoviště autobazaru AAA Auto Praha, proto je se svým manželem jela vyzvednout a nalezla je poškozené na parkovišti žalobce. Žalobce neodmítl vydat předmětný automobil žalované, která jej jako poškozený odmítla převzít a obrátila se na Policii ČR. Cena za odtah vozidla činila 1.300,- Kč, parkovné za první den činilo částku 150,- Kč a za každý den až do vyzvednutí vozidla částku 200,- Kč za den; o této skutečnosti byla žalovaná informována. Nárok na zaplacení částky 2.450,- Kč, představující cenu za odtah vozidla a parkovné za první den a za dobu od 17. 4. 2003 do 21. 4. 2003, byl žalobci pravomocně přiznán rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 3. 2008, č.j. 16 C 265/2006-184. Soud věc posoudil podle §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. ve spojení s ustanoveními §489 a §420 obč. zák., podle nichž má žalobce vůči žalované právo na náhradu škody spočívající v nákladech na odstranění vozidla za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci a úhradě parkovného na střeženém parkovišti za období od 21. 4. 2003 do 7. 4. 2006 ve výši stanovené podle nařízení hl. m. Prahy č. 13/2001, o maximálních cenách za nucené odtahy osobních automobilů, nucené odtahy osobních automobilů po dopravní nehodě a za služby parkovišť určených ke střežení takto odtažených osobních automobilů, představující celkem částku 216.400,- Kč (1.082 dní x 200,- Kč). Soud neshledal důvodnou námitku promlčení nároku žalobce.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 4. 2009, č.j. 10 Co 160/2009-279, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 162.300,- Kč s příslušenstvím, co do částky 54.100,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalované směřující proti správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že žalovaná jako provozovatelka předmětného vozidla je objektivně odpovědná za vzniklou škodu, neboť provozované vozidlo řádně nezabezpečila na dobu více jak tří měsíců. Toto vozidlo tvořilo překážku v provozu a bylo nuceně odtaženo a umístěno na odstavné parkoviště. Mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody byla dána příčinná souvislost a výše škody byla rovněž prokázána. Odvolací soud snížil požadovanou částku náhrady škody o jednu čtvrtinu podle §450 obč. zák., neboť zohlednil osobní a majetkové poměry žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Napadá skutkový závěr, že žalovaná odmítla převzít na parkovišti žalobce vozidlo, a poukazuje na neoprávněnost výkonu zadržovacího práva žalobcem. Soud se podle dovolatelky nezabýval skutečností, že vozidlo nebylo vydáno majiteli J. H., který však žádný závazek vůči žalobci neměl, a pokud vůči němu bylo zadržovací právo uplatněno, tak nebylo po právu. Nesouhlasí ani s tím, že odmítla vozidlo převzít, a proto ve vztahu k zadržení vozidla na odtahovém parkovišti po 21. 4. 2003 soud věc nesprávně posoudil po právní stránce. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, aniž rozlišila, že odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 54.100,- Kč s příslušenstvím tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl; k dovolání proti této části výroku není žalovaná subjektivně legitimována, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že jej může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud změnou části vyhovujícího výroku přisvědčil odvolání žalované a tím, že v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta, nevznikla žalované újma odstranitelná zrušením této části rozhodnutí; dovolání je proto v tomto rozsahu podáno neoprávněnou osobou.
Ohledně částky 162.300,- Kč s příslušenstvím formuloval odvolací soud výrok svého rozsudku jako měnící, z obsahového hlediska však jde o výrok potvrzující, neboť v uvedeném rozsahu byly práva a povinnosti účastníků soudy obou stupňů vymezeny shodně. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud v rozsahu částky 162.300,- Kč s příslušenstvím potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně tedy nemůže být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud uložil ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by jej zavázal právním názorem vedoucím k následnému odlišnému právnímu posouzení věci. Přichází tak v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to za předpokladu zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nesouhlasí-li dovolatelka zejména se závěrem soudů, že odmítla vozidlo z parkoviště převzít, a tvrdí, že odmítla zaplatit, když si vozidlo nemohla ani prohlédnout, namítá nesprávné hodnocení důkazů, uplatňuje tak výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu, jež z povahy věci (pro nezpůsobilost uplatněného dovolacího důvodu) zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemohou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání nelze založit ani námitkou, že nesprávné právní posouzení je dáno právě tím, že je nesprávně zjištěn skutkový stav.
Ač v tomto směru jsou odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů formulována poněkud nejednoznačně, z celkového kontextu vyplývá, že otázku, zda žalobce odmítl vydat předmětný automobil, nezodpověděl odlišně ve vztahu k žalované a k jejímu manželovi J. H., neboť hodnocení důkazů se týká jediné skutkové události, totiž průběhu jednání na odstavném parkovišti dne 21. 4. 2003, jemuž byli oba přítomni. Ostatně žalobkyně sama v dovolání uvádí, že odvolací soud její námitky týkající se neoprávněného zadržení vozidla vůči její osobě i vůči majiteli J. H. hodnotil jako nedůvodné.
K obecné námitce nesprávného právního posouzení věci lze pouze dodat, že odvolací soud posoudil po právní stránce předmětný spor v souladu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2003, sv. 31, s. 149, pod č. 128, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 813/2007.
Jelikož dovolání žalované je zčásti podané neoprávněnou osobou a zčásti směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243 odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu