ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3737.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3737/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) M. Z. , b) J. Z. , c) M. Z. , d) A. Z. , všichni zastoupeni Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti žalovaným 1) České pojišťovně, a. s., IČO: 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, 2) Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 5/747, 3) Jorist, s. r. o ., IČO: 60469293, se sídlem Praha 3, Bořivojova 47/1178, 5) P. F. , 6) Mgr. M. Š. , a 7) Generali Pojišťovně, a.s ., IČO: 61859869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 348/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č.j. 35 Co 370/2008-309, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 4. 2008, č.j. 25 C 348/2003-268, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit jí 52.171,- Kč s příslušenstvím, 50.000,- Kč s příslušenstvím a platit jí 7.000,- Kč měsíčně počínaje 9. 10. 2001, dále zamítl žalobu, jíž se žalobce b) domáhal uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit mu 80.000,- Kč s příslušenstvím a platit mu 5.000,- Kč měsíčně počínaje 9. 10. 2001, dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně c) domáhala uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit jí 80.000,- Kč s příslušenstvím a platit jí 5.000,- Kč měsíčně počínaje 9. 10. 2001, a konečně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně d) domáhala uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit jí 80.000,- Kč s příslušenstvím a platit jí 5.000,- Kč měsíčně počínaje 9. 10. 2001; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud neshledal důvodným nárok na náhradu škody z dopravní nehody, při níž zahynul A. Z., manžel žalobkyně a) a otec žalobců b) až d), kteří na něj byli odkázání výživou. Dne 8. 10. 2001 došlo ke střetu osobního vozu zn. SEAT, provozovaného žalovaným 6) a pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem u žalované 7), řízeného A. Z. se spolujezdcem žalovaným 5), s nákladní soupravou tahače LIAZ s návěsem, provozovanou žalovaným 3) a pojištěnou u žalované 1) (návěs) a 2) (tahač). A. Z. při odbočování vlevo nezvládl odbočovací manévr a levým bokem vozidla se střetl s protijedoucí nákladní soupravou LIAZ, jejíž řidič (původní žalovaný 4/) se snažil střetu zabránit vybočením vlevo. Soud dospěl k závěru, že žalovaný 3) jako provozovatel tahače a návěsu ve smyslu §427 odst. 1 obč. zák. neodpovídá žalobcům za škodu, neboť návěs se na nehodovém ději nepodílel a žalovaný 3) se zprostil své odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tahače dle §428 obč. zák., jelikož bylo prokázáno, že škodě nemohlo být z jeho strany zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Ve vztahu k žalovanému 5) nebylo prokázáno jeho protiprávní jednání ( zásah do řízení vozidla SEAT) , a tím ani příčinná souvislost se vznikem škody na straně žalobců, tedy předpoklady odpovědnosti dle §420 a násl. obč. zák. Ve vztahu k žalovanému 6), tj. provozovateli vozidla SEAT, nebylo zjištěno, že by škoda byla způsobena žalobcům v přímém vztahu k provozu uvedeného vozidla. Není-li dána odpovědnost provozovatelů, není dána ani povinnost k plnění na straně jejich pojistitelů (§6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, č.j. 35 Co 370/2008-309, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež pouze upřesnil, a přisvědčil jeho závěru, že žalovaný 3) se jako provozovatel soupravy LIAZ zprostil odpovědnosti za škodu ve smyslu §428 věta druhá obč. zák. A. Z. porušil při odbočovacím manévru povinnost stanovenou v ustanovení §21 odst. 1, 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dát přednost protijedoucímu vozidlu, resp. počínal si „minimálně neopatrně a riskantně“. Vozidlo SEAT se v důsledku zcela neočekávaného a nepředvídatelného manévru A. Z. ocitlo prakticky přímo před nákladní soupravou, u níž nebyly zjištěny žádné skutečnosti zpochybňující její technický stav, zatímco řidič nákladní soupravy LIAZ jednal v souladu s ustanovením §4 písm. a) citovaného zákona, neboť ve snaze umožnit vozidlu SEAT dokončení započatého manévru vyhýbáním se vlevo ze směru své jízdy přizpůsobil své chování situaci v provozu na pozemní komunikaci a učinil tak vše, aby zabránil střetu s vozidlem SEAT. Za této situace je tedy správný závěr, že žalovaným 1) a 2) jako pojistitelům tahače a návěsu nevznikla povinnost poskytnout pojistné plnění ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. Odpovědnost žalovaného 5) dle §420 obč. zák. byla rovněž vyloučena, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že do řízení vozidla SEAT nezasáhl. U žalovaného 6) coby provozovatele vozidla SEAT nebylo prokázáno, že by ke vzniku škody došlo v přímém vztahu s provozem uvedeného vozidla dle §427 odst. 2 obč. zák. Za této situace není dána povinnost k plnění ani na straně žalovaného 7) coby pojistitele vozidla SEAT. Za nepodstatný pak označil způsob provádění vyšetřování dopravní nehody příslušnými policejními orgány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud podle nich pochybil v tom, že z protokolu o odvolacím jednání není zřejmé, který z protokolů o výslechu znalce V. byl odvolacím soudem k důkazu čten, a odvolací soud zdůraznil určitou pasáž z výpovědi znalce V. a potlačil zbývající části jeho výpovědi. Naplnění liberačního důvodu ve smyslu §428 obč. zák. je třeba hodnotit z hlediska objektivního a nikoli subjektivního. V rozporu s tím odvolací soud dospěl k závěru, že za daných podmínek s ohledem na velmi omezený čas pro rozhodnutí, nemohlo být ze strany řidiče nákladní soupravy škodě zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Okolnosti dopravní nehody byly objasňovány neúplně, znalecké zkoumání technického stavu tahače LIAZ provedeno nebylo, stejně jako nebylo zjištěno, co bylo příčinou náhlého a nevysvětlitelného manévru řidiče A. Z., a proto je nepodloženým závěr o zavinění dopravní nehody chováním A. Z. Zásadní vady ve zjišťování skutkového stavu nelze vykládat v neprospěch žalobců, na nichž důkazní břemeno nespočívá. Nelze učinit závěr, že by škoda byla způsobena výlučně jinými okolnostmi, nežli které mají původ v provozu (§428 odst. 1 věta první obč. zák.), popř. že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat (§428 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a navrhla zamítnutí dovolání.
Třetí žalovaný ve vyjádření označil dovolání za nepřípustné, neboť (vzhledem k tomu, že zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu) není odůvodněno způsobilým dovolacím důvodem.
Šestý žalovaný se ve vyjádření k dovolání, jež pokládá za důvodné, obsáhle vyjádřil ke způsobu objasňování příčin dopravní nehody, možnostem řidiče soupravy LIAZ zabránit střetu a vedení řízení před soudy obou stupňů a navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Sedmá žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a navrhla odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 10. 2008.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze zásadně usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení). Výjimečně může zásadní právní význam rozhodnutí založit uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to pokud vada představuje střet právních názorů na výklad a aplikaci procesněprávního předpisu, jež má tzv. judikatorní přesah, tedy význam nejen pro danou věc, ale i pro soudní praxi vůbec. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto, neboť tento dovolací důvod lze podle výslovného znění §241a odst. 3 o. s. ř. uplatnit jen v případě přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (jež v projednávané věci není dána), a to již proto, že z povahy tohoto dovolacího důvodu, jenž směřuje proti skutkovým závěrům, vyplývá, že nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Ač dovolatelé avizují uplatnění dovolacího důvodu pouze dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti (tj. posuzováno z obsahového hlediska - §41 odst. 2 o. s. ř.), vytýkají odvolacímu soudu i procesní vady a nedostatky ve skutkových zjištěních.
Pokud tedy dovolatelé namítají, že odvolací soud zdůraznil určitou pasáž z výpovědi znalce V. a potlačil zbývající části jeho výpovědi, že okolnosti dopravní nehody byly objasňovány neúplně, znalecké zkoumání technického stavu tahače LIAZ provedeno nebylo, stejně jako nebylo zjištěno, co bylo příčinou náhlého a nevysvětlitelného manévru řidiče A. Z., že je tudíž nepodložený závěr o zavinění nehody A. Z., a že nelze učinit závěr, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat, neboť z provedených důkazů vyplývá opak, potom napadají správnost či úplnost skutkových zjištění, a tedy uplatňují nezpůsobilé dovolací důvody.
Namítají-li dovolatelé, že z obsahu protokolu o odvolacím jednání nevyplývá, který protokol o výslechu znalce V. byl odvolacím soudem k důkazu čten, pak nejde o vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, již z toho důvodu, že přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem spočívající v porovnání skutkových závěrů s obsahem provedených důkazů, jak je zaznamenán v protokolech o jednání soudu prvního stupně, není dokazováním, takže protokolace v tom smyslu, že odvolací soud čte („k důkazu“) protokoly o jednání před soudem prvního stupně, nemá žádné opodstatnění, ale pokud tak odvolací soud učinil, nemá to vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. Kromě toho je v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 6 dole) výslovně uvedeno, že příslušné zjištění vyplývá z protokolu o výslechu znalce Ing. V. ze dne 4. 10. 2007.
Otázka důkazního břemene není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, z níž vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 528 a C 946). V tomto směru odvolací soud nepochybil, když vycházel z právního názoru, že důkazní břemeno o tvrzených skutkových okolnostech leží na žalobcích, jejichž povinností bylo prokázat předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu. To se týká i tvrzení žalobců, že na nehodovém ději se podílel i technický stav soupravy LIAZ. Ani objektivní povaha odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku za škodu s omezenými důvody liberace není důvodem pro odlišné posuzování důkazního břemene.
Odvolací soud s ohledem na učiněná skutková zjištění (jejichž správnost nelze v dovolacím řízení přezkoumat) uzavřel, že za daných podmínek, tj. vzhledem k rychlosti vozidel, hmotnosti nákladní soupravy, časovému úseku 2,42 s, který měl řidič nákladní soupravy na reakci, a jeho nemožnosti odbočit vpravo, protože zde byla benzínová stanice, je zřejmé, že střetu a tím škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Odvolací soud výslovně uvedl, že pod pojmem vynaložení veškerého úsilí ve smyslu ust. §428 obč. zák. je třeba rozumět každou možnou péči, kterou bylo možné za daných podmínek konkrétního případu vyvinout, aby se zabránilo vzniku škody, přičemž odkázal na „R 3/1984“, tj. na zhodnocení Nejvyššího soudu SSR publikované pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Námitka dovolatelů, že odvolací soud posuzoval jednání řidiče nákladní soupravy ze subjektivního hlediska, není namístě, neboť je zřejmé, že odvolací soud dovodil, že za uvedených okolností by žádný řidič ve stejné situaci nemohl nehodě zabránit, tedy neposuzoval tuto otázku ze subjektivního, nýbrž objektivního hlediska, a to v souladu s ustálenou judikaturou. Tato otázka tedy napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Lze dodat, že z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma. Při zkoumání přípustnosti dovolání je dovolací soud vázán obsahovým vymezením námitek uplatněných dovolatelem. Nemůže tudíž přihlížet k námitkám jiných účastníků, kteří k podání dovolání oprávněni nejsou.
Podle výsledku dovolacího řízení žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají. Žalovaným 1), 2), 5), 6) a 7) náklady v dovolacím řízení nevznikly. Žalovaný 3) sice vynaložil náklady na sepis vyjádření k dovolání advokátem, avšak nejedná se o náklady vynaložené účelně. Písemné vyjádření totiž obsahuje stanovisko především ke skutkovým a právním otázkám rozsudku odvolacího soudu, které v dovolacím řízení nebyly a nemohly být řešeny z důvodu nepřípustnosti dovolání. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu