ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4408.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4408/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. E. B. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti žalovanému Mgr. N. T. příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 55/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2009, č. j. 30 Co 170/2008-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, č. j. 8 C 55/2007-38, zamítl žalobu na zaplacení částky 71.509,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal náhrady škody na žalovaném advokátovi, který jej zastupoval v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 241/2003, v němž se žalobce na pivovaru domáhal zaplacení částky 44.000,- Kč s příslušenstvím, a následkem porušení povinností advokáta mu vznikla škoda ve výši 71.509,- Kč. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že vzhledem k chybějící příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody a výkonem advokacie není žaloba důvodná. Vytýkaná pochybení, že se žalovaný advokát nevyjádřil k odvolání podanému protistranou proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo návrhu žalobce vyhověno, že se nezúčastnil jednání u odvolacího soudu a neinformoval o něm žalobce, nebyla příčinou rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch žalobce. V odvolacím řízení v předchozím sporu soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, dokazování neprováděl, odvolání navíc neobsahovalo žádné nové skutečnosti. Pochybení advokáta nelze spatřovat v tom, že nepředložil soudu zákon o obalech jako důkaz, neboť právní předpisy a jejich znění nejsou v soudním řízení předmětem dokazování, a ani neúčast advokáta u odvolacího jednání za situace, kdy jeho účast nebyla soudem vyžadována, nelze hodnotit jako jeho pochybení. O odvolání protistrany a o nařízeném jednání sice měl advokát informovat žalobce, avšak skutečnost, že se tak nestalo, nebyla příčinou vzniklé škody. Omluva advokáta z odvolacího jednání nemohla nic změnit na rozhodnutí odvolacího soudu, jehož důvodem bylo odlišné právní posouzení skutkového stavu zjištěného okresním soudem. K námitce žalobce, že měl být upozorněn na hrozící exekuci, soud uvedl, že v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 1353/96 zastupoval žalobce jiný advokát, a proto s tímto řízením nelze spojovat žádné pochybení žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 1. 2009, č. j. 30 Co 170/2008-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že odpovědnost žalovaného podle §24 odst. 1,3 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, není dána. Důvodem rozhodnutí odvolacího soudu v předchozím řízení, v němž se žalobce na dodavateli domáhal zaplacení částky 44.000,- Kč za vratné obaly, bylo zjištění, že žalobci zůstaly tyto obaly v držení, takže jeho požadavek na zaplacení jejich ceny nemá oporu v zákoně ani ve Všeobecných dodacích a skladovacích podmínkách ze dne 1. 1. 1992. Rozhodnou okolností byla otázka, zda obaly byly dodavateli vráceny či nikoliv, a jak vyplývá ze stanoviska žalobce ze dne 26. 7. 2007, ještě před rozhodnutím odvolacího soudu v předchozí věci neměl žalobce vratné obaly k dispozici, když je zlikvidoval při ukončení své velkoobchodní činnosti. K poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. nebyl důvod a zcela správným shledal závěr soudu prvního stupně, že s řízením, v němž žalobce zastupoval jiný advokát, nelze spojovat pochybení žalovaného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Za otázky zásadního právního významu považuje, zda žalovaný advokát porušil svou povinnost tím, že nevyužil možnost ovlivnit výsledek odvolacího řízení navržením dalších důkazů, když tato možnost je dána ust. §118a o. s. ř., zda odvolací soud může sám učinit skutkové zjištění k určité otázce, k níž nebyla v předchozím řízení učiněna žádná skutková zjištění, aniž by k této otázce provedl dokazování a zda může odvolací soud považovat za relevantní takovou otázku (týkající se zlikvidování obalů), kterou v předchozích řízeních soudy za relevantní nepovažovaly, a dále, zda zálohované obaly zůstaly ve vlastnictví osoby, která je uvedla trh před účinností zákona o obalech, pokud si s odběratelem nesjednala něco jiného. Namítá, že nebyl soudem poučen podle ust. §118a odst. 1 až odst. 3 o. s. ř., přestože soud prvního stupně posuzoval příčinnou souvislost mezi pochybením advokáta a vzniklou škodou po právní stránce jinak než účastník. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 23. 1. 2009, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
V žádné z právních otázek dovolatelem předložených k dovolacímu přezkumu neshledal dovolací soud zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle §24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Soud, rozhodující o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, musí vyřešit nejprve jako předběžnou otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod č. C 3227, sešit 32/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002). Existenci příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného, a vznikem škody, tedy tím, že žalobci se nedostalo požadovaného plnění a na základě uvedeného rozsudku musel plnit řadu platebních povinností, soud vyloučil z důvodu, že i bez vytýkaného pochybení žalovaného by spor v konečném výsledku dopadl stejně, tedy neúspěchem žalobce. Důvodem rozhodnutí odvolacího soudu v předchozím sporu byl totiž závěr, že návrhu na zaplacení 44.000,- Kč nelze vyhovět, protože vratné obaly nebyly dodavateli vráceny a zůstaly v držení žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi újmou žalobce spočívající ve ztrátě jeho pohledávky s příslušenstvím a tím, že se jeho zástupce nevyjádřil k odvolání protistrany, nezúčastnil se odvolacího jednání a neinformoval o něm žalobce. Závěr o existenci příčinné souvislosti na straně klienta a pochybením jeho advokáta lze učinit, je-li doloženo, že nebýt vytýkaného pochybení, byl by klient v soudním sporu úspěšný a pohledávku proti svému dlužníku by vymohl. Byť některé dílčí kroky advokáta nebyly zcela v souladu s požadavky vymezenými v ust. §16 zákona o advokacii, nelze jeho postup označit za příčinu toho, že návrh žalobce byl zamítnut.
Zásadní právní význam nemá napadené rozhodnutí ani z hlediska otázky, zda odvolací soud může sám učinit zjištění o zlikvidování obalů z podání žalobce, aniž by tuto okolnost sám zjišťoval. Především ust. §132 o. s. ř. ukládá soudu hodnotit provedené důkazy a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Není tedy pochybením odvolacího soudu, jestliže při svém rozhodnutí přihlédl k obsahu podání žalobce z 28. 8. 2007, v němž žalobce uvedl, že obaly, které si pivovar odmítl odvézt, zlikvidoval, navíc otázka likvidace obalů sama o sobě nebyla rozhodující, podstatné bylo, že žalobce nemohl být v předchozím řízení úspěšný vzhledem k tomu, že měl obaly v držení a požadoval jejich zaplacení.
K možnosti navržení dalších důkazů, konkrétně zákona o odpadech, se jednoznačně vyjádřil již odvolací soud, námitka dovolatele o nedostatku poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v předchozím sporu a i další námitky dovolatele jsou bez zásadního významu pro řešení otázky, zda pochybení advokáta vedla k neúspěchu ve sporu s pivovarem.
Z uvedeného vyplývá, že není podklad pro závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu