ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4487.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4487/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a/ J. R. , a b/ Ing. J. R., obou zastoupených JUDr. Milanem Kittelem, advokátem se sídlem v Plzni, 28. října 861/29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 109/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008, č. j. 19 Co 348/2008 – 133, takto:
I. Dovolání žalobce a/ se odmítá .
II. Dovolání žalobce b/ se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali vůči státu odškodnění nemajetkové újmy (žalobce a/ požadoval 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, žalobce b/ 2.000.000,- Kč s příslušenstvím), kterou měli utrpět tím, že v době od 3. 1. 2001 do 2. 10. 2001 byl žalobce b/ (otec žalobce a/) úmyslně křivě obviněn a svévolně držen ve vazbě a posléze zproštěn obžaloby, čímž bylo zasaženo do žalobcových práv na ochranu osobnosti a základních lidských práv na respektování rodinného a soukromého života. Žalobce a/ byl tímto vazebním stíháním svého otce vystaven stresu, trýzni a společenské diskriminaci.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 5. 2008, č. j. 22 C 109/2006-108, žalobu ve vztahu k oběma žalovaným zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že proti žalobci b/ bylo zahájeno trestního stíhání (sdělením obvinění dne 13. 9. 1999). Poté v rámci přípravného řízení bylo vyšetřovatelem nařízeno zkoumání duševního stavu, kterému se žalobce b/ nepodrobil, a proto bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. Následně byl z vazby propuštěn a dne 28. 7. 2004 byl obžaloby zproštěn rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 805/2004. Žalobci napadali postup orgánů činných v trestním řízení, jenž se odrazil právě v rozhodnutí o vazbě žalobce b/. Z tohoto důvodu nároky žalobců soud neposuzoval z hlediska nesprávného úředního postupu, jak požadovali, nýbrž z hlediska nezákonného rozhodnutí. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že nároky žalobců nelze s ohledem na čl. II. přechodného ustanovení zák. č. 160/2006 Sb. přiznat dle §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále „zák. č. 82/1998 Sb.“/, neboť institut odškodnění nemateriální újmy byl včleněn do zák. č. 82/1998 Sb. až novelou č. 160/2006 Sb. s účinností od 27. 4. 2006, retroaktivní účinky novely se vztahují pouze na škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, avšak nemajetková újma žalobců vznikla před účinností této novely v důsledku nezákonných rozhodnutí. Z uvedeného důvodu pak soud také zamítl návrh žalobce b/ na doplnění dokazování. Nárok žalobce a/ by nebyl odškodnitelný ve smyslu §31a zák. č. 82/1998 Sb. také proto, že se jedná o osobní nárok, kterého se může domáhat pouze ten, kdo byl stíhán a držen ve vazbě, což žalobce a/ nesplňuje.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, č. j. 19 Co 348/2008-133, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a/ potvrdil a ve vztahu k žalobci b/ rozsudek zrušil a řízení zastavil; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že ohledně žalobce b/ je dána překážka zahájeného řízení dle §83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), jež brání tomu, aby o téže věci probíhalo jiné soudní řízení. Odvolací soud z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2005, sp. zn. 17 C 142/2002, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 39 Co 340/2005, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2113/2006, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, dovodil, že žalobce b/ se v uvedeném řízení, jež nadále pokračuje, domáhá vůči téže žalované téhož nároku na základě shodných skutkových tvrzení jako v posuzovaném řízení. Ve vztahu k žalobci a/ odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že není osobou oprávněnou k náhradě škody způsobené rozhodnutím o vazbě dle zák. č. 82/1998 Sb.
Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podali žalobci dovolání. Žalobce a/ přípustnost dovolání dovozuje dle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda vydání vědomě nepravdivého rozsudku je či není nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Namítá, že mezi omezením osobní svobody jeho otce a škodou, která žalobci a/ vznikla, je dána příčinná souvislost, neboť „zcela prokazatelně za dobu svévolného věznění svého otce trpěl“. Žalobce a/ dále uplatnil dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přičemž vadu řízení spatřuje v „nepravdivých tvrzeních soudu“, že nespadá do žádné kategorie osob poškozených dle zák. č. 82/1998 Sb. Žalobce a/ argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/98 a poukazuje na generální povahu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí odvolacího soudu pak dle jeho přesvědčení rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neboť soudkyně soudu prvního stupně „účelově spekuluje“ s pojmy „nezákonné rozhodnutí“ a „nesprávný úřední postup“. Žalobce a/ vytkl soudu, že pominul jeho požadavek posuzovat danou věc dle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce b/ spatřuje jinou vadu řízení dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v tom, že v rozporu se žalobními tvrzeními jeho nárok nebyl posouzen jako nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, stejně jako nebyl posouzen dle §13 obč. zák. na nějž odkazoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Za nesprávné označil zastavení řízení pro překážku věci zahájené, neboť má za to, že nelze dovodit, že by žaloba vedená pod sp. zn. 17 C 142/2002 byla žalobou na ochranu osobnosti, přičemž nároky na odškodnění není nutné vést jedinou žalobou. Nesprávné právní posouzení dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje v závěru soudu prvního stupně, že „žalobce nelze odškodnit, neb z. č. 82/1998 Sb. to neumožňuje“, a v závěru soudu odvolacího, že „řízení 17 C tvoří překážku zahájeného řízení“. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobce a/ není přípustné, dovolání žalobce b/ pak není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 9. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Ve vztahu k žalobci a/ odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, aniž by soud prvního stupně dříve rozhodl jinak, a proto může být dovolání proti jeho rozsudku přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Vyjadřuje-li žalobce a/ nesouhlas se závěrem („tvrzením“) odvolacího soudu, že nespadá do žádné kategorie osob poškozených dle zákona č. 82/1998 Sb., nevytýká tím vadu řízení, tj. porušení procesních pravidel [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nýbrž namítá nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobcem a/ formulovaná otázka, zda vydání „vědomě nepravdivého rozsudku“ je či není nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že nárok uplatněný žalobou je třeba posuzovat jako nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí (rozhodnutí o vazbě), a nikoli jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů. Vydání rozhodnutí orgány činnými v trestním řízení může za splnění dalších zákonných předpokladů založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (rozhodnutím o vazbě) podle zákona č. 82/1998 Sb., avšak vydání takového rozhodnutí nemůže být zároveň nesprávným úředním postupem. Je totiž třeba rozlišit obě formy odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb., přičemž shromažďuje-li orgán státu podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle §5 písm. a) zákona. Jinak řečeno, bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný pod C 1000 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Ústavní konformitu uvedených závěrů opakovaně potvrdil Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1173/10, ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 2565/10, nebo ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 606/11). Odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/98 je nepřípadný, neboť – jak ostatně vyplývá již z citace obsažené v dovolání – uvedený nález se zabýval odlišnou problematikou (uplatnitelností práva na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci ve vztahu k aktům moci zákonodárné, výkonné i soudní).
Neobstojí ani námitka, že nárok žalobce a) nebyl posouzen podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Judikatura dovodila, že právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a že nárok na náhradu škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody je konstruován nejen v oblasti jednoduchého práva, ale též Úmluvou v čl. 5 odst. 5, která je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu a již je třeba použít přednostně před zákonem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 539/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131, svazek č. 46, str. 230). Čl. 5 odst. 5 Úmluvy stanoví, že „každý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“ Z dikce citovaného ustanovení Úmluvy tedy jednoznačně vyplývá, že uvedené právo na odškodnění má ten, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními Úmluvy. V dané věci však není pochyb o tom, že žalobce a/ takovou osobou není, tudíž nemůže právo na odškodnění pro sebe z přímé aplikace Úmluvy ve smyslu citované judikatury dovozovat.
V souladu s judikaturou je i názor, že nárok na náhradu nemajetkové újmy nelze přiznat na základě samotné aplikace čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jenž stanoví, že „každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem“, a to proto, že čl. 36 odst. 4 Listiny odkazuje v podmínkách a podrobnostech na zákon, což jinými slovy znamená, že citované ustanovení Listiny nemá na rozdíl od čl. 5 odst. 5 Úmluvy normativní povahu, neboť pouze v obecné rovině garantuje právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí, přičemž podmínky jeho aplikace upravují až příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. rovněž výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 162/04).
Okolnost, zda žalobce a/ uplatňoval své nároky z titulu nezákonného rozhodnutí nebo z titulu nesprávného úředního postupu, není rozhodná, neboť právní posouzení žalobou skutkově vymezeného nároku přísluší soudu, žalobce není povinen po právní stránce kvalifikovat svůj nárok a soud také není jeho právní kvalifikací nároku vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962). Umožňovala-li tedy skutková tvrzení uplatněná v žalobě posoudit věc podle ustanovení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, respektive rozhodnutím o vazbě, nemohla v tomto posouzení soudu bránit ani okolnost, že žalobce kvalifikoval svůj nárok po právní stránce jako nárok na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 916/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2392).
Na závěru o příčinné souvislosti mezi omezením osobní svobody žalobce b/ a újmou žalobce a/ dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce a/ směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o dovolání žalobce b/, jeho přípustnost je dána dle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Žalobce b/ namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobce b/ v první řadě nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že jej nebylo možno odškodnit dle zákona č. 82/1998 Sb. Jestliže však odvolací soud v části týkající se žalobce b/ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil pro překážku věci zahájené, tj. z procesních důvodů, jsou námitky ohledně věcné opodstatněnosti nároku žalobce b/ (jíž se odvolací soud nezabýval) pro rozhodnutí o dovolání bez významu.
Žalobce b/ rovněž nesouhlasí se zastavením řízení, neboť má za to, že jeho nárok uplatněný v dané věci není totožný s nárokem uplatněným v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 142/2002.
Podle §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
O překážku věci zahájené podle §83 odst. 1 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tj. ze stejného skutku (srov. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod č. 60/2001, 85/2003, 84/2007 a 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod č. 60/2001 a 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O totožnosti účastníků tohoto řízení (ve vztahu mezi žalobcem b/ a žalovanou) a řízení sp. zn. 17 C 142/2002 není pochyb. V obou řízeních je požadována náhrada nemajetkové újmy způsobené žalobci b/ tím, že byl obviněn z trestného činu a v době od 3. 1. 2001 do 2. 10. 2001 držen ve vazbě, ač byl posléze zproštěn obžaloby. Žalobní petit v obou řízeních zní na peněžité plnění. Okolnost, že v řízení sp. zn. 17 C 142/2002 je požadována částka vyšší, že její výše je odvozována od počtu dní strávených ve vazbě (nicméně pomocí denní sazby stanovené volnou úvahou žalobce) a že žalobce b/ v obou řízeních líčí nikoli zcela shodně skutkové okolnosti, jimiž podrobněji specifikuje rozsah a intenzitu utrpěné nemajetkové újmy, nevylučují totožnost předmětu obou řízení (s ohledem na shora uvedené vymezení pojmu totožnosti skutku).
Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že před Obvodním soudem pro Prahu 2 probíhá pod sp. zn. 17 C 142/2002 dříve zahájené a dosud neskončené řízení, jehož předmět i okruh účastníků je totožný s předmětem a okruhem účastníků řízení vedeného pod sp. zn. 22 C 109/2006 (ve vztahu mezi žalobcem b/ a žalovanou), nelze mu vytknout nesprávnost právního názoru, pokud posléze zahájené řízení ve vztahu k žalobci b/ zastavil.
Nebylo možné přihlédnout ke sdělení žalobce b/ ze dne 30. 3. 2011, že řízení vedené pod sp. zn. 17 C 142/2002 skončilo vynesením rozsudku soudu prvního stupně dne 22. 3. 2011, a to především proto, že podle §242 odst. 4 o. s. ř. účastníci mohou měnit (tj. i rozšiřovat) dovolací důvody (jen) po dobu trvání lhůty k dovolání a podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání (tj. ani v dovolacím řízení) nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy, nehledě k tomu, že řízení nekončí vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž až nabytím právní moci konečného rozhodnutí.
Zdůrazňuje-li žalobce b/, že uplatněný nárok výslovně označil jako nárok na ochranu osobnosti, lze připomenout výše uvedený závěr, že soud není vázán právní kvalifikací nároku žalobcem. Namítá-li žalobce b/, že jím uplatněný nárok měl být posouzen jako nárok na ochranu osobnosti, lze odkázat opět na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, v němž se uvádí, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., nelze posuzovat podle ustanovení §11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak plyne z nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08.
Rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ve vztahu k žalobci b/ správné, a dovolání žalobce b/ tedy není důvodné, proto Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Žalobci podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“, bylo by tedy možné usuzovat, že napadli i výroky o nákladech řízení. Jelikož však žádné konkrétní námitky proti jejich správnosti nevznesli, dovolací soud nepokládal nákladové výroky za napadené. Lze jen pro úplnost dodat, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení beztak není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu