ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4570.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4570/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně CF FLOP s r.o ., se sídlem Brno, Nejedlého 383/11, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Puchmajerova 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,o 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 195/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2007, č.j. 19 C 195/2006-32, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č.j. 23 Co 391/2007-46, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2007, č.j. 19 C 195/2006-32, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č.j. 23 Co 391/2007-46, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. června 2007, č.j. 19 C 195/2006-32, zamítl žalobu na zaplacení částky 600.000,- Kč s příslušenstvím požadované na náhradě nemateriální újmy, kterou měla žalující společnost utrpět tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 52/2001 bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon“), neboť věc nebyla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, avšak za dostačující formu zadostiučinění podle §31a odst. 1 a 2 zákona považoval konstatování porušení tohoto práva žalobkyně. Původní řízení bylo zahájeno již dne 7. 11. 2000 a ke dni rozhodování soudu prvého stupně nebylo ještě skončeno (a nebylo v něm ani v prvním stupni rozhodnuto), v řízení však nedošlo k jednotlivému průtahu, soud postupoval průběžně a naopak k průtahu došlo z viny žalobce, který k výzvě soudu zaplatil soudní poplatek až po třech měsících. V původním řízení šlo o věc složitou, bylo potřeba pátrat po žalobcem navržených svědcích a po jednom svědkovi bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Jednotlivá jednání byla soudem nařizována bez průtahů a soud vyvinul veškeré úsilí k tomu, aby vyslechl navržené svědky. Přesto není doba trvání řízení v délce sedmi roků přiměřená.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2007, č.j. 23 Co 391/2007-46, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvého stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvého stupně zjistil, že ze strany soudu v původním řízení nedošlo k zaviněným průtahům. Soud si vyžadoval písemné zprávy a nařizoval jednání, prováděl dokazování i prostřednictvím dožádaného soudu, což samo o sobě bylo časově náročné. I dožádaný soud postupoval tak, jak měl, předvolával svědky, někdy to bylo obtížné, neboť někteří svědci nebyli dostupní a z toho důvodu docházelo k časovým prodlevám. Nelze rovněž opomenout, že teprve v průběhu řízení byl žalobce vyzván, aby specifikoval svůj žalobní návrh a poté, aby z něj zaplatil soudní poplatek. Délka původního řízení tedy byla dána charakterem uplatněného nároku a počtem úkonů, které v řízení procesní i dožádaný soud prováděly. Soud přitom využil všech dostupných zákonných prostředků k zajištění průběhu dokazování. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvého stupně v závěru, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Tento závěr soudu prvého stupně považoval za rozporný se zjištěním, že v původním řízení nebyl shledán žádný průtah přičitatelný státu.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti rozsudku soudu prvého stupně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jež odůvodnila odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za zásadně právně významnou považuje otázku, zda řízení zahájené dne 12. 9. 2000 podáním žaloby a pravomocně neskončené do března 2008 „obsahuje či neobsahuje nesprávný úřední postup a průtahy obecného soudu ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který v otázce práv dle článku 6 odst. 1 Úmluvy judikuje předvídatelnou, obvyklou a přiměřenou délku soudního řízení v délce šesti měsíců. Jde tedy o obecné posouzení, zda délka nalézacího řízení dosahující sedmi a půl roku je přiměřená“. Soudům obou stupňů vytýká, že při svém rozhodování nevzaly v úvahu, že vymahatelnost její pohledávky se v důsledku délky řízení značně ztížila. Nesouhlasí s tím, že by nečinila úkony k odstranění průtahů, jak tvrdí soudy a je přesvědčena, že soudy obou stupňů nezohlednily, jak velký význam má řízení pro jejího jednatele, který je živitelem rodiny.
Žalovaná ve vyjádření označila rozhodnutí odvolacího soudu za správné,spravedlivé a souladné s právními předpisy, a proto navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 17. října 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Žalobkyně výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvého stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, uveřejněné v Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 4474).
Žalobkyně v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá.
Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta třetí zákona). Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona, umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě, tedy zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Vzhledem k tomu, že celková délka řízení je jen jedním z hledisek rozhodných pro posouzení, zda v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta třetí zákona), není otázka předložená dovolatelkou k dovolacímu přezkumu zásadně právně významná ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, tj. včetně případného snížení vymahatelnosti uplatněné pohledávky, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, zásadně rozhodný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
Význam předmětu řízení, jenž je jedním z kritérií pro posouzení případného porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, se posuzuje ve vztahu k poškozenému (tj. k žalobci), nikoli k dalším osobám, jak je například jednatel žalobkyně, tj. osoba od žalobkyně odlišná.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se věcí mohl zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu