ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4827.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4827/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované Travel Servis, a.s. , identifikační číslo 25663135, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 59/138, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky odpovídající 1000 jednotkám zvláštních práv čerpání (SDR), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 194/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, č. j. 35 Co 460/2007-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.128,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované JUDr. Jana Mikše.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 4. 2007, č. j. 8 C 194/2005-62, uložil žalované zaplatit žalobci částku 622,95 Kč odpovídající 19,78 jednotkám zvláštních práv čerpání (SDR), do částky 30.863,20 Kč (980,22 SDR) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č. j. 35 Co 460/2007-111, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná dne 26. 10. 2004 letecky přepravovala žalobce spolu s jeho zavazadlem o váze 22 kg na trase z Prahy do Paříže a dne 27. 10. 2004 zpět z Paříže do Prahy se zavazadlem o váze 24 kg. Téhož dne nahlásil žalobce ztrátu svého zavazadla s obsahem specifikovaným v žalobě. Soudy dospěly k závěru, že žalovaná odpovídá za ztrátu zavazadla podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě podepsané v Montrealu dne 28. 5. 1999, vyhlášené pod č. 123/2003 Sb.m.s. (dále též Montrealská úmluva nebo úmluva), provedené a doplněné nařízením (ES) č. 2027/97 ze dne 9. 10. 1997 o odpovědnosti leteckého dopravce při letecké dopravě cestujících a jejich zavazadel, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002 ze dne 13. 5. 2002. Výši škody však žalobce prokázal jen v ceně přepravovaného zavazadla, nikoli v ceně věcí, které se měly dle jeho tvrzení v zavazadle nacházet. Žalobcem tvrzený obsah zavazadla totiž neodpovídá z hlediska hmotnosti váze zavazadla při cestě do Paříže i cestě zpáteční, kterou výrazně převyšuje. Tvrzení žalobce o obsahu zavazadla, prokazované zejména jeho účastnickou výpovědí, proto hodnotily jako nevěrohodné.
Rozsudek odvolacího soudu, v celém rozsahu, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje nesprávným právním posouzením [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za zásadně právně významnou považuje otázku, zda při objektivní odpovědnosti žalovaného podle Montrealské úmluvy musí žalobce prokazovat vedle ztráty zavazadla i jeho obsah. Namítá, že tuto otázku soudy obou stupňů posoudily nesprávně. Nadto soudům předložil dostatečné důkazy o obsahu zavazadla. Argumentuje čl. 11 odst. 2 Montrealské úmluvy, který stanoví, že jakékoli údaje v leteckém nákladním listu nebo potvrzení o převzetí nákladu k přepravě, jež se týkají hmotnosti, rozměrů a obalu nákladu, a rovněž údaje o počtu kusů jsou přímým důkazem o uvedených skutečnostech. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zavazadlo s tvrzeným obsahem nemohlo vážit tolik, kolik bylo uvedeno na leteckém nákladovém listu. Namítl, že mohlo dojít k nesprávnému zvážení zavazadla žalovaným. Vytýká odvolacímu soudu, že posouzení věci po právní stránce nemá oporu v provedeném dokazování. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě předchozí rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu pouze pro nesprávné skutkové zjištění (zpochybňuje skutkové závěry ohledně hmotnosti a obsahu zavazadla), nikoli z důvodu nesprávného právního hodnocení, jak deklaruje, a proto by mělo být dovolání jako nepřípustné odmítnuto. I kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je dovolání přípustné, je přesvědčena, že skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování a právní hodnocení odpovídá §132 o. s. ř. Podle žalované nebyly předloženy dostatečné důkazy o obsahu zavazadla a tedy ani o vzniku škody na straně žalobce. Má za to, že nedošlo k popření objektivní odpovědnosti žalované za ztrátu zavazadel. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozhodl o odmítnutí dovolání, event. o zamítnutí a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 12. 2007, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, aniž by tento dříve rozhodl jinak, a proto může být dovolání proti jeho rozsudku přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Námitky žalobce týkající se obsahu zavazadla nepředstavují otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů a na něm založené nesprávné skutkové zjištění výše způsobené škody. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka zjištění výše škody, za kterou žalovaná odpovídá podle čl. 17 odst. 2 Montrealské úmluvy, neboť daný článek sice zakládá objektivní odpovědnost dopravce za škodu vzniklou v případě ztráty zapsaného zavazadla, otázku výše škody a případný způsob jejího zjištění však již neupravuje. Odkaz dovolatele na čl. 11 Montrealské úmluvy není přiléhavý, neboť dané ustanovení se vztahuje na letecký nákladní list, vystavený dopravcem v případě přepravy nákladu (čl. 4 odst. 1 úmluvy), nikoli na zavazadlový lístek, vystavený dopravcem cestujícímu pro každý kus zapsaného zavazadla (čl. 3 odst. 3 úmluvy). Zásadně platí, že ve sporu o náhradu škody má důkazní břemeno o vzniku škody a o její výši žalobce.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 3.140,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 4.128,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu