ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.5017.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 5017/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce F. S. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Praha 1, Národní 25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 546.410,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 97/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2008, č.j. 69 Co 247/2008-49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2008, č.j. 69 Co 247/2008-49, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 2008, č.j. 18 C 97/2007-23, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500.000,- Kč a náhrady nákladů vynaložených na zastoupení advokátem při podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva ve výši 46.410,- Kč. Újma měla žalobci vzniknout v souvislosti s řízením, v němž se domáhal náhrady škody na zdraví. Soudní řízení trvalo od podání žaloby do rozhodnutí Ústavního soudu devět a půl roku, žalobce se na jeho průtazích nijak nepodílel.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, č.j. 18 C 97/2007-23, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody na zdraví žalobou podanou 7. 2. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 1, řízení bylo pravomocně skončeno v červenci 2002, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí odvolacího soudu. Toto rozhodnutí žalobce napadl dovoláním, které bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, a ústavní stížností odmítnutou usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2004. Posouzení uplatněného nároku na náhradu škody na zdraví bylo po skutkové i právní stránce složité, bylo vypracováno několik znaleckých posudků a jejich doplnění. Konstatoval, že dobu devíti a půl roku nelze považovat za celkovou délku sporu, když řízení od zahájení do pravomocného skončení trvalo sedm let a tři měsíce. Skutečnost, že žalobce využil mimořádných opravných prostředků, nelze klást k tíži Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Délka řízení sice nebyla standardní, avšak prodlevy nebyly způsobeny činností soudu, ale složitostí sporu, zejména nutností opakovaně doplňovat znalecký posudek. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že soudy všech stupňů dostatečně přihlížely k tomu, že se jedná o věc pro žalobce významnou, týkající se jeho zdraví, a sporu věnovaly zvýšenou péči. Jelikož nebyl shledán nesprávný úřední postup ze strany soudů rozhodujících v předmětné věci, ani průtahy v řízení, nevznikl žalobci nárok na přiměřené odškodnění nemajetkové újmy a nákladů vynaložených v souvislosti s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2008, č.j. 69 Co 247/2008-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně i právní závěry, z těchto zjištění vycházející. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že za celkovou délku řízení je nutno považovat dobu sedmi let a tří měsíců, neboť řízení o mimořádných opravných prostředcích by mohlo být započítáno do celkové délky řízení jen, měla-li by rozhodnutí v tomto řízení vydaná vliv na meritum věci, což se v posuzovaném případě nestalo, neboť dovolání, stejně jako ústavní stížnost, bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, v předmětné věci jednal kontinuálně, rozhodnutí byla vypracovávána v řádných lhůtách. Délka řízení byla nadto výrazným způsobem ovlivněna přístupem žalobce, z jehož podnětu byly vypracovány dva doplňky ke znaleckému posudku. K uplatněnému nároku na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva odvolací soud poznamenal, že i kdyby byl nárok shledán důvodným, žalobce nijak nedoložil skutečný vznik škody ve výši těchto nákladů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Za zásadně významnou po stránce právní považuje otázku, zda je nutno do celkové doby řízení započíst i dovolací řízení a řízení o ústavní stížnosti bez ohledu na to, jak bylo o dovolání, potažmo ústavní stížnosti, rozhodnuto. Odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, namítá, že pro posouzení celkové délky řízení je rozhodný den podání žaloby a den, kdy bylo vydáno konečné vnitrostátní rozhodnutí; způsob, jakým bylo rozhodnuto o mimořádných opravných prostředcích, nemůže mít z hlediska posouzení celkové délky řízení žádný vliv. Předmětné řízení trvalo téměř 10 let, což je doba, jíž není možné, zejména s ohledem na zvýšený význam řízení pro žalobce, považovat za přiměřenou. Dovolateli tedy vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy a nákladů vynaložených na nápravu nesprávného úředního postupu, za něž je ve smyslu ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. bezpochyby třeba považovat i náklady na zastoupení advokátem při podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolací soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je též důvodné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzovaném případě dovolání přípustné není, neboť napadeným rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím v dané věci. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu, tj. otázek, jejichž řešení má význam nejen pro konkrétní věc, ale i pro rozhodování věcí obdobných.
Dovolání žalobce je přípustné pro řešení otázky, zda je do celkové doby řízení, jejíž přiměřenost se posuzuje, nutno započítat i řízení o dovolání či ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, dovodil, že obecně je možno pokládat řízení za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno. Do doby řízení je tedy nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozené(ho) neúspěšné. Jestliže právní řád poskytuje účastníkům řízení určité procesní prostředky, jejichž prostřednictvím se mohou domáhat nápravy pro ně dosud nepříznivého vývoje soudního (či jiného) řízení, je třeba řízení o těchto prostředcích zahrnovat do celkové doby řízení pro účely aplikace §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb. [k tomu srov. kritérium obsažené v §31a odst. 3 písm. a) téhož zákona]. Není přitom rozumného důvodu, proč by mělo být pro určení celkové doby řízení rozlišováno mezi úspěšně a neúspěšně podanými mimořádnými opravnými prostředky, jak činí v napadeném rozhodnutí odvolací soud. Uvedené závěry jsou v souladu s odůvodněním stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, (část III bod 2) i rozsudků Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 9. 2005 ve věci Volf proti České republice, stížnost č. 70847/01, odst. 31, a ze dne 15. 6. 2004 ve věci Houfová proti České republice, stížnost č. 58178/00, odst. 26 -27.
Skutečnost, že v konkrétním řízení soudy rozhodovaly ve více stupních, je možno zohlednit až při úvaze o tom, zda celková délka řízení byla přiměřená, a to v rámci aplikace kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.] – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009. Zda se jednalo o opravné prostředky důvodné či nikoliv lze zase podřadit pod kritérium obsažené v §31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb. (jednání poškozeného) – k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009.
Jelikož právní názor odvolacího soudu je v rozporu se shora vyloženými závěry, je uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci naplněn.
K otázce náhrady nákladů vynaložených na právní zastoupení v souvislosti s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva dovolací soud toliko připomíná, že teprve je-li délka řízení shledána nepřiměřenou, je namístě úvaha o tom, zda nesprávným úředním postupem vznikla škoda spočívající v nákladech řízení, na jejíž náhradu má poškozený zásadně právo podle §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., s omezeními vyplývajícími z §31 odst. 3 cit. zákona a jimiž se ve smyslu ustanovení §31 odst. 3 cit. zákona rozumí rovněž náklady na právní zastoupení, jež jsou hrazeny ve výši stanovené zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně, tj. vyhláškou č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Je přitom na žalobci, aby předpoklady náhrady těchto nákladů doložil.
Z hlediska řešené právní otázky Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu