ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.5262.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 5262/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. M. , zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovaným 1) L. S. , zastoupenému Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Ant. Slavíka 7, 2) Skanska a.s., se sídlem Praha 4, Chodov, Líbalova 1/2348, IČO 26271303, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 104/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2008, č. j. 17 Co 98/2008-398, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 4 C 104/2002-349, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě škody na zdraví 7.009,- Kč, žalobu proti němu co do částky 311.340,- Kč a renty ve výši 14.319,- Kč měsíčně počínaje prosincem 2002 zamítl, v plném rozsahu zamítl žalobu vůči druhému žalovanému a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v řízení zjistil, že žalobce dne 22. 2. 2001 spadl z lešení na stavbě, kde vykonával práce pro prvního žalovaného, jenž byl subdodavatelem druhého žalovaného, generálního dodavatele stavby. Na základě dohody s prvním žalovaným měl žalobce vyzdít asi 15 m2 zdi za odměnu 120,- Kč za hodinu. K pádu došlo, když žalobce přelézal z jedné části lešení na druhou, jež nebyla ukotvena, a v důsledku úrazu se stal plně invalidním. Před úrazem žalobce pracoval na základě živnostenského oprávnění, svoji výdělečnou činnost zahájil 17. 12. 1992, od 20. 12. 1999 do 2. 4. 2000 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce, od 3. 4. 2000 opět zahájil svoji výdělečnou činnost a před úrazem pracoval na různých stavbách v Praze, vždy krátkodobě, sám si platil zdravotní a sociální pojištění, podával daňová přiznání, při práci používal svoje pracovní nástroje a ochranné pomůcky. Soud dovodil, že žalobce vykonával práce pro prvního žalovaného jako živnostník na základě ústní smlouvy o dílo podle obchodního zákoníku, nikoli na základě pracovní smlouvy jako jeho zaměstnanec, a odpovědnost prvního žalovaného za škodu vzniklou žalobci posoudil podle §420 obč. zák. Dospěl k závěru, že žalobce i první žalovaný porušili své povinnosti podle §5 vyhl. č. 324/1990 Sb.; lešení postavil první žalovaný v rozporu s bezpečnostními předpisy a žalobci na něm zadal práci ve výšce. Žalobce si před lezením na lešení neověřil, v jakém je stavu, a za škodu tedy spoluodpovídá (§441 obč. zák.), neboť porušil obecnou prevenční povinnost, a míru jeho spoluzavinění shledal v rozsahu 30 %. Věcná škoda žalobce činí 950,- Kč, za cesty příbuzných do nemocnice 880,- Kč, bolestné a ztížení společenského uplatnění podle lékařského posudku činí 11.040,- Kč (podle vyhlášky č. 32/1965 Sb.). Z toho soud žalobci přiznal částku sníženou o 30% jeho spoluzavinění. Vzhledem k tomu, že za dobu před úrazem žalobce vykázal roční příjem 50.889,60 Kč a od 22. 2. 2001 mu byl přiznán invalidní důchod ve výši 7.283,- Kč a od 22. 12. 2001 ve výši 7.761,- Kč, soud dovodil, že odškodnitelná ztráta na výdělku mu nevznikla. Ve vztahu k druhému žalovanému na základě obsahu smlouvy o dílo (čl. XI, 11.4 a 11.9) ze dne 14. 12. 2000 uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným, podle níž se první žalovaný zavázal zajistit vlastní dozor nad bezpečností práce a vést deník bezpečnosti práce, dospěl soud k závěru, že žalobce nebyl vůči druhému žalovanému v žádném právním vztahu ani nepracoval na jeho zařízení, proto druhý žalovaný za škodu neodpovídá.
K odvolání žalobce a prvního žalovaného Krajský soud v Hradci Královérozsudkem ze dne 26. 5. 2008, č. j. 17 Co 98/2008-398, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících i zamítavých výrocích potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo ve smyslu obchodního zákoníku, nezastírající jiný právní úkon, podle níž žalobce vykonával pro prvního žalovaného činnost jako zedník – živnostník, byl vybaven vlastním pracovním oděvem a pracovními pomůckami, uzavíral opakovaně smlouvu s různými objednateli, což je typické pro podnikatele, nikoli pro zaměstnance. Vykonával činnost pro prvního žalovaného, který dílo zhotovoval pro jiného objednatele, jednalo se tedy o subdodávku, pro kterou uzavření pracovní smlouvy nebo jiné dohody v režimu zákoníku práce není vhodné. Odvolací soud shledal, že skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování, a jako správný označil jeho závěr, že žalobci ztráta na výdělku nevzniká. Předpokládaný zisk žalobce z krátkodobé činnosti pro prvního žalovaného nedává přehled o jeho výdělkových poměrech, o něm vypovídá daňové přiznání za předchozí období a soud prvního stupně nepochybil, když z něj vycházel. Pokud jde o spoluzavinění, nelze jednání žalobce, který si předem nezjistil stav části lešení, na kterou ve výšce přelézal, hodnotit jako jednání zachovávající náležitou opatrnost, a míra jeho spoluzavinění v rozsahu 30 % je zcela namístě. Ohledně odpovědnosti druhého žalovaného se odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce k němu nemá žádný právní vztah ani nepracoval na jeho zařízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda mezi ním a prvním žalovaným existoval právní vztah z titulu pracovní smlouvy či obchodněprávní vztah z titulu smlouvy o dílo. Namítá, že vykonával pracovní činnost pod operativním řízením prvního žalovaného či jím pověřené osoby, a proto se na daný případ vztahuje ust. §1 odst. 6 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. I kdyby došlo formálně k uzavření smlouvy o dílo, jednalo by se o simulovaný právní vztah zastírající existující zaměstnanecký vztah. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dále v tom, že odvolací soud neaplikoval §442 obč. zák., podle nějž se hradí skutečná škoda, tedy to, co žalobci po dobu jeho invalidity uchází, což - vzhledem k tomu, že u něj došlo k úplné ztrátě výdělečné schopnosti - je rozdíl mezi příjmem, kterého by žalobce mohl dosahovat při využití své pracovní kvalifikace a způsobilosti, a výší invalidního důchodu, který pobíral a pobírá, a je otázkou, zda nemělo být aplikováno i ust. §373 a násl obch. zák. a zisk ušlý žalobci neměl být vyčíslen podle §381 obch. zák. jako zisk zpravidla dosahovaný v poctivém obchodním styku. Při zjišťování výše ztráty na výdělku nelze vycházet z jeho daňového základu, nýbrž měl být zjištěn jeho pravděpodobný výdělek podle §194 a 195 zákoníku práce a za tím účelem měl být vyžádán znalecký posudek o výši jeho pravděpodobného výdělku. Namítá, že posouzení jeho spoluzavinění v rozsahu 30 % není opřeno o žádná konkrétní zjištění, a nesouhlasí se zamítnutím žaloby proti druhému žalovanému, neboť bylo prokázáno, že celá stavba včetně části realizované prvním žalovaným byla koordinována a řízena zaměstnanci druhého žalovaného. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění výše obvyklé mzdy zedníka na stavbě a výše příjmů a nákladů osoby samostatně výdělečně činné v oboru zednických prací. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, v právní otázce kvalifikace vztahu mezi subjekty jako pracovněprávního či podnikatelského existuje konstantní judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu a odvolací soud rozhodl v souladu s touto judikaturou. Všechna tvrzení žalobce uvedená v dovolání již byla posouzena soudy obou stupňů a jejich rozsudky považuje první žalovaný za správné. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že stavbu prováděl jako hlavní zhotovitel a první žalovaný pro něj na této stavbě prováděl vyzdívání příček na základě smlouvy o dílo, v níž se první žalovaný zavázal veškeré věci k realizaci díla, včetně lešení, zajistit na vlastní náklad a na vlastní nebezpečí, zajistit dozor nad bezpečností práce a provádět soustavné kontroly; druhý žalovaný tak splnil svoji povinnost podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 324/1990 Sb., a z důkazů provedených v řízení nevyplývá, že druhý žalovaný odpovídal za úraz žalobce, neboť mezi nimi nevznikl žádný právní vztah.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. 5. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Ačkoliv předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci bylo odvolacím soudem zrušeno, podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou splněny, neboť ve vztahu k prvnímu žalovanému soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku a ve vztahu ke druhému žalovanému nebyla důvodem změny vázanost právním názorem odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání žalobce se tedy v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Žádná z otázek, jež dovolatel vymezil, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Právní povahu vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným posoudil odvolací soud v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou.
Podle §2 odst. 1 obchodního zákoníku se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podle §2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku je podnikatelem podle tohoto zákona osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění.
Zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem „podnikatelského“ vztahu soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004). Uzavření smlouvy o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku ani pracovní smlouvy podle §32 odst. 1, věty druhé, zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v únoru 2001, nevyžaduje písemnou formu, k jejich platnému sjednání stačí ústní dohoda.
Ze zjištěného skutkového stavu, jímž je dovolací soud vázán, vyplývá, že žalobce vykonával práce na různých stavbách v Praze na základě smluv o dílo a tímto způsobem podnikal na základě živnostenského oprávnění, přičemž byly splněny všechny znaky podnikání ve smyslu §2 odst. 1 obch. zák., tj. soustavnost, samostatnost, provádění vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 679/2007). Práci vykonával svými pracovními nástroji a ve svých ochranných pomůckách, což je typickým znakem činnosti vykonávané na vlastní riziko a odpovědnost, sám platil zdravotní a sociální pojištění a podával daňová přiznání, pro své smluvní partnery zpravidla pracoval pouze krátkodobě, nikoliv trvale, takže ani z tohoto hlediska se nejednalo o „závislou činnost,“ tak jak je chápána ve smyslu pracovněprávním i ve smyslu dalších právních předpisů (např. §6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 2 Afs 62/2004).
Není proto důvodná námitka žalobce, že vykonával-li pracovní činnost pod operativním řízením prvního žalovaného či jím pověřené osoby, jedná se o pracovněprávní vztah. Soudy právně kvalifikovaly jejich vztah jako vztah dvou podnikatelů na základě smlouvy o dílo, neboť činnost žalobce vykazuje všechny znaky podnikání ve smyslu §2 obchodního zákoníku, naopak znaky pracovněprávního poměru naplněny nejsou. Otázka právní kvalifikace vztahu žalobce a prvního žalovaného je odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem i s judikaturou, jak vyplývá ze shora uvedených rozhodnutí, a nečiní proto rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Ani námitka aplikace §442 odst. 1 obč. zák., §373 a násl. obch. zák., příp. §194 a 195 zákoníku práce, a ani otázka způsobu zjišťování výše ztráty na výdělku nečiní rozhodnutí odvolacího zásadně právně významným.
Vztah občanského a obchodního zákoníku je vztahem předpisu obecného a zvláštního (podle §1 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 29. 2. 2008, tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odstavce 2 právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského). Platí proto, že obchodní zákoník se uplatní na ty právní vztahy, jichž se výslovně týká, zatímco občanský zákoník se použije subsidiárně ve všech ostatních majetkových vztazích fyzických a právnických osob, majetkových vztazích mezi těmito osobami a státem, jakož i vztazích vyplývajících z práva na ochranu osob (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 83/2000). Obchodní zákoník neobsahuje ustanovení upravující náhradu škody na zdraví, proto se vychází z občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o pracovní úraz dovolatele, odškodnění podle §194 a §195 zákoníku práce nepřichází v úvahu.
Ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, představuje zvláštní kategorii škody, kterou z hlediska platné právní úpravy nelze podřadit pod pojmy skutečné škody nebo ušlého zisku podle §442 obč. zák. I v případě ztráty na výdělku však platí, že škodou se rozumí újma, která se projevuje v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Neodškodňuje se samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti, nýbrž až majetková újma projevující se tím, že trvalou ztrátou (snížením) pracovní způsobilosti vlivem újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by jinak dosáhl. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu (§447 odst. 1 obč. zák.). Tímto způsobem je vyjádřeno snížení nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Výše odškodnění se tedy odvíjí od výdělku, kterého poškozený skutečně dosahoval předtím, než byla jeho pracovní způsobilost vlivem úrazu snížena a než došlo ke snížení jeho příjmu – tzv. předúrazový výdělek (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1147/2000). Základem pro stanovení výše náhrady není tedy hypotetický příjem, kterého by mohl žalobce dosahovat po úrazu při využití své pracovní kvalifikace.
Podle §2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, se průměrným výdělkem rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely, přičemž toto ustanovení odkazuje na §275 zákoníku práce a §17 zákona č. 1/1992 Sb., zákona o mzdě, (tj. předpisy platné v době žalobcova úrazu). Podle §2 odst. 2 tohoto nařízení nelze-li průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání.
Jestliže podle těchto předpisů, platných v době, kdy došlo ke vzniku škody, byla vyčíslena výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce, je tento postup v souladu s právními předpisy i s dosavadní judikaturou.
Dovolatel dále nesouhlasí s posouzením svého spoluzavinění v rozsahu 30 % a odvolacímu soudu vytýká, že toto hodnocení není opřeno o žádná konkrétní zjištění.
Rozsah, v jakém poškozený sám přispěl ke vzniku škodlivého následku, v porovnání s příčinami na straně odpovědného subjektu závisí na zvážení všech zjištěných konkrétních příčin, jež se na konečném výsledku podílely. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a okolnostmi na jeho straně a na straně škůdce a porovnává se, jak která skutečnost přispěla ke způsobení škody a ovlivnila její rozsah. Zvažují se příčiny na obou stranách, které vedly ke škodě, neboť v rozsahu, v jakém se poškozený podílel na vzniku škody, není dána odpovědnost subjektu odpovědného za škodu. V rozsahu, v jakém je jednání či opomenutí žalobce (poškozeného) jednou z příčin vzniku jeho škody, chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese žalovaný odpovědnost. Odvolací soud na základě zjištění, jak k úrazu došlo, zvažoval příčiny vzniku škody na straně žalobce i prvního žalovaného a dovodil, že oba měli podíl na vzniku škody způsobené žalobci. Avšak stanovení poměru, v němž se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, odvisí vždy od okolností konkrétního případu; zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3272/2008). Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy skutkové okolnosti jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a využitelné v jiných (obdobných) případech. Rozsudek odvolacího soudu nelze ani z tohoto pohledu považovat za zásadně právně významný.
Ostatně námitka nedostatečných skutkových zjištění není kritikou právního názoru soudu, nýbrž představuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Pokud jde o odpovědnost druhého žalovaného za škodu vzniklou žalobci, podle skutkových závěrů soudů obou stupňů lešení, z něhož žalobce spadl, postavil první žalovaný a rovněž on se žalobcem uzavřel smlouvu o dílo a zadal mu práci. Je sice možný souběh odpovědnosti více subjektů za škodu v případě, že škodu způsobilo více škůdců (§438 obč. zák.), u všech však musí být splněny podmínky vzniku odpovědnosti. Jedním ze základních předpokladů odpovědnosti podle §420 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem). Z tohoto hlediska je podstatné, že ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, nevyplývá, že by druhý žalovaný jako hlavní dodavatel stavby porušil nějakou svoji právní povinnost, kterou při provádění této stavby měl a jež by se podílela na vzniku škody na zdraví žalobce. Navíc v úseku, kde se žalobci úraz stal, odpovídal za ochranu zdraví a bezpečnost při práci právě první žalovaný.
Námitka, že odvolací soud nevyhověl návrhům žalobce na provedení dalšího dokazování (zejména navrhovanými znaleckými posudky ke zjištění obvyklé mzdy zedníka na stavbě) a že se nevypořádal se všemi jeho námitkami, nezakládá přípustnost dovolání. Případné porušení procesních předpisů může sice zakládat vadu řízení, tedy dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu. Případná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může tedy založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že znamená řešení takové právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o. s. ř.). Námitka, že nebyly v řízení provedeny veškeré navržené důkazy, sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že soud není povinen všechny navržené důkazy vždy provést (srov. §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř., podle níž soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede). Vytýkaná vada řízení přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o procesní otázku zásadně právně významnou, a k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Jak ze shora uvedeného vyplývá, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř. Dovolací soud nepřiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení za vyjádření k dovolání ze stejných důvodů jako soudy nižších stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu